Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Překvapení: vnitřní část Oortova oblaku má tvar spirály

Překvapení: vnitřní část Oortova oblaku má tvar spirály

Dvouramenná spirála vnitřního Oortova oblaku
Autor: (Nesvorný a kol.

Na samé hranici slunečního vlivu, kde Slunce jen šeptem ovlivňuje pohyb vesmírného prachu, vědci odhalili elegantní spirálovou strukturu. Co tam dělá – a proč o ní dosud nikdo nevěděl? Překvapivý výsledek simulace českého astronoma Davida Nesvorného.

Představte si obří ledový oblak daleko za oběžnými drahami planet – tolik vzdálený, že světlo Slunce sem dopadá slaběji než měsíční svit na Zemi. Tomuto obřímu prostoru říkáme Oortův oblak – rezervoár miliard kometárních jader a pozůstatků po vzniku Sluneční soustavy. Nový výzkum ale ukazuje, že jeho vnitřní část, tzv. Hillsův oblak, není jen beztvarý shluk, ale tvoří elegantní dvouramennou spirálu.

Galaktický příliv jako neviditelný architekt

Tuto spirálu nevytvořily planety ani hvězdy – vznikla působením slapových sil Galaxie. Slunce, stejně jako celá Sluneční soustava, obíhá střed Mléčné dráhy a nachází se v jejím gravitačním poli. Toto pole působí na vzdálené objekty v Oortově oblaku různou silou, čímž pomalu, ale neustále mění jejich dráhy. Když těleso obíhá Slunce ve vzdálenosti tisíců astronomických jednotek (AU), i slabé síly z Galaxie mohou mít dramatický vliv.

Výsledkem je pozoruhodný efekt: když tělesa opustí oblast planet a jsou vystřelena do vzdálenějších drah (1 000 až 10 000 AU), galaktické síly s nimi začnou „kroutit“ – mění jejich sklony a orientaci. To postupně vytváří dvě zakroucená spirálová ramena, podobná těm ve spirálních galaxiích – jen mnohem jemnější.

Důkaz místo slibů – simulace na superpočítači

Tato struktura byla odhalena díky simulaci, kterou vedl český astrofyzik David Nesvorný (působící v USA) a jeho mezinárodní tým. Na základě gravitačního modelu na superpočítači NASA sledovali vývoj drah tisíců těles po dobu 4,6 miliardy let. Výsledky byly překvapivé – spirála není jen dočasný jev, ale stabilní struktura, která přežívá miliardy let.

Simulace ukázaly, že:

  • spirála má délku cca 15 000 AU,

  • je mírně nakloněná vůči rovině oběhu planet (o ~30°),

  • vzniká bez ohledu na hvězdné průlety – jde o důsledek samotného galaktického slapového pole.

Pozorovat ji je (zatím) nemožné

Ačkoliv výpočty jasně ukazují existenci spirály, přímé pozorování je extrémně obtížné. Tělesa jsou velmi daleko, malá a tmavá. Ojedinělým úlovkem byl například objekt 541132 Leleākūhonua, který má extrémní dráhu (a ≈ 1000 AU), ale ani ten zřejmě do spirály úplně nezapadá. Budoucí teleskopy by mohly hledat další podobná tělesa a sledovat jejich rozmístění po obloze.

Další možností je hledat tepelný podpis spirály – prachová zrna v Oortově oblaku by mohla slabě vyzařovat infračervené záření v pásmu 300–400 mikrometrů. Problém je, že tento signál je extrémně slabý a zcela přehlušen zodiakálním světlem (sluneční prachová mlha) a reliktním zářením vesmíru z Velkého třesku.

Spirála i v jiných planetárních soustavách?

Zajímavým vedlejším závěrem je, že spirály tohoto typu mohou vznikat i kolem jiných hvězd – tzv. exo-Oortovy oblaky. Pokud by se někdy podařilo pozorovat spirálu kolem jiné hvězdy, byl by to jasný důkaz existence rozsáhlého planetárního systému s dynamikou podobnou té naší.

Oortův oblak Autor: NASA/ESA and A. Feild /Space Telescope Science Institute
Oortův oblak
Autor: NASA/ESA and A. Feild /Space Telescope Science Institute

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Článek pro The Astrophysical Journal k dispozici na arXiv.org



O autorovi

Petr Sobotka

Petr Sobotka

Petr Sobotka je od r. 2014 autorem Meteoru - vědecko-populárního pořadu Českého rozhlasu. 10 let byl zaměstnancem Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově. Je tajemníkem České astronomické společnosti. Je nositelem Kvízovy ceny za popularizaci astronomie 2012. Členem ČAS je od roku 1995.

Štítky: Oortův oblak


20. vesmírný týden 2026

20. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 11. 5. do 17. 5. 2026. Měsíc bude v novu. Na večerní obloze se pomalu jasná Venuše níže nad obzorem blíží výše ležícímu Jupiteru. Ve čtvrtek 14. 5. nastane zatmění Europy měsícem Io. Aktivita Slunce je nízká, ale mohla by se zvýšit s tím, jak se natáčí jedna docela aktivní oblast. Kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) se objevila i v astronomickém snímku dne NASA od českých astronomů. SpaceX už se blíží dalšímu testovacímu letu Super Heavy Starship. Sonda Psyche proletí na cestě k asteroidu kolem planety Mars. Aleš Svoboda ukončil základní výcvik v ESA. K ISS se má vydat nákladní Dragon a k čínské stanici Tiangong nákladní Tianzhou 10.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Messier 3

Messier 3, známa aj ako M3 alebo NGC 5272, je výrazná guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v súhvezdí Poľovné psy. Od Zeme je vzdialená približne 33 000 svetelných rokov a patrí medzi najväčšie a najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy. Odhaduje sa, že obsahuje približne 500 000 hviezd. Objavil ju Charles Messier 3. mája 1764. Bola to vôbec prvá hmlovina v Messierovom katalógu, ktorú objavil samotný Messier. Spočiatku ju považoval za hmlistý objekt bez hviezd. Až William Herschel okolo roku 1784 rozlíšil jej hviezdnu povahu a ukázal, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M3 patrí medzi najlepšie preskúmané guľové hviezdokopy. Mimoriadne zaujímavá je najmä veľkým počtom premenných hviezd. Dnes ich v nej poznáme viac než 270, čo je najviac zo všetkých známych guľových hviezdokôp. Významnú časť tvoria premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré astronómovia využívajú aj ako dôležité indikátory vzdialeností vo vesmíre. Vek hviezdokopy sa odhaduje na približne 11,4 miliardy rokov, takže ide o veľmi starý objekt pochádzajúci z raných období vývoja našej Galaxie. M3 sa nachádza ďaleko nad rovinou Mliečnej cesty, približne 31 600 svetelných rokov, a zároveň asi 38 800 svetelných rokov od jej stredu. Je teda pomerne izolovaným členom galaktického hala. Na oblohe má zdanlivú jasnosť okolo 6,2 magnitúdy, takže za veľmi tmavej oblohy môže byť na hranici viditeľnosti voľným okom. V menšom ďalekohľade sa javí ako jemný hmlistý obláčik, no väčší ďalekohľad alebo astrofotografia odhalí jej skutočnú štruktúru – jasné a husté jadro obklopené tisíckami slabších hviezd. Práve vďaka tejto bohatej hviezdnej populácii je Messier 3 často považovaná za jednu z najkrajších guľových hviezdokôp severnej oblohy, hneď po známej M13 v Herkulovi. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie ???? Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 121x60sec. R, 105x60sec. G, 110x60sec. B, 180x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 27.4. až 1.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »