Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Sluneční aktivita v březnu 2023

Sluneční aktivita v březnu 2023

Eruptivní protuberance 7. 3. 2023
Autor: GOES-16 SUVI

Měsíc březen byl opravdu bouřlivý. Až na několik klidnějších dnů střídala jedna erupce druhou a protuberance se „předháněly“ v počtu a výdrži. Ta největší a nejzajímavější byla pozorovatelná na slunečním severozápadě celé tři dny. Do našeho měsíčního přehledového článku nelze úplně poctivě vypsat všechny události. Proto se pojďme zaměřit na ty nejzajímavější, popř. nejdůležitější.

Velké březnové erupce

V březnu byly pozorované hned dvě erupce o mohutnosti X (tedy velmi velké). Obě se objevily na západní sluneční polokouli a v čase, kdy je nebylo možné z území ČR pozorovat.  Následkem erupcí byla ionizace horní části zemské atmosféry, což způsobilo krátkovlnný rádiový výpadek v jednom případě nad Amerikou a v druhém nad Austrálií. Letci a radioamatéři mohli zaznamenat ztrátu signálu a další neobvyklé efekty šíření na frekvencích pod 30 MHz.

První erupce byla pozorována 3. března 2023 a dosáhla mohutnosti X2.1 v 18:52 SEČ (viz Malý výkladový slovníček). Následný výron koronální hmoty Zemi nakonec nezasáhl.

Samotná aktivní oblast NOAA 3234, ve které erupce vznikla, byla velmi zajímavá. Objevila se na východním okraji 20. února a zašla za západní okraj 4. března. Za tu dobu zvládla mimo X-erupce vyprodukovat ještě 12 erupcí o mohutnosti M (přehled o této skupině skvrn najdete zde). 

Ve středu 29. března ve 03:33 SEČ byla pozorována druhá velká erupce. Tentokrát za jejím vznikem nestála pouze jedna skupina skvrn, ale hned tři. Oblasti s čísly NOAA 3256, 3257 a 3259 byly tak blízko sebe, že jejich magnetická pole se navzájem ovlivňovala. Kdyby byly tyto oblasti od sebe dál, neměly by šanci vytvořit takto velkou erupci. Žádný výron koronální hmoty z této erupce pozorován nebyl.

Výron koronální hmoty z odvrácené strany Slunce

Velmi neobvyklý jev byl pozorován 13. března (00:36 SEČ). Přístroj LASCO na sondě SOHO zaznamenal výron koronální hmoty na odvrácené straně Slunce. To samo o sobě není tak neobvyklé. Často můžeme pozorovat taková CME těsně před tím nebo po tom, co aktivnější oblast vyjde/zapadne. Zajímavé na tomto výronu bylo především to, že erupce, jejímž byl následkem, se odehrála přímo na odvrácené straně Slunce. Tedy nikoli těsně za okrajem.

I tak měl tento výron vliv na Zemi v podobě drobných poruch ve vysokofrekvenční radiové komunikaci. Mimo samotného impaktu na Zem je tu i další zajímavost, a tou je rychlost. Tato CME dosáhla rychlosti 2127 kilometrů za sekundu. Podle získaných údajů byla za úkaz zodpovědná již dříve zmíněná aktivní oblast NOAA 3234. Jasný bod na videu je planeta Merkur.

Eruptivní filamenty a protuberance

Ne všechny výrony koronální hmoty putují z erupcí, které vznikly u slunečních skvrn. Některé se utrhnou při tzv. aktivizaci protuberance/filamentu. Protuberance i filament je tentýž jev, akorát pozorovaný z jiného úhlu. Protuberance je oblak plazmatu pozorovaný na okraji Slunce a filament můžeme vidět jako „tmavého hada“ táhnoucího se přímo na slunečním disku. Hmota v takovém „oblaku“ je formována magnetickým polem (stejně jako vše na Slunci), a když dojde k jejímu „přeskládání“, může se filament „utrhnout" a uletět do prostoru. Tento jev není nijak neobvyklý. Nicméně, když se to stane u velkého filamentu, je to nejen krásný pohled, ale při správném nasměrování i jistota vzniku polární záře. V březnu jsme mohli tyto úkazy vidět hned dva. První byl pozorován 11. března a druhý 17. března (viz video).  První úkaz způsobil v naší atmosféře polární záři.

Březen se s námi rozloučil krásnou eruptivní protuberancí. Žádný vliv na Zemi to mít nebude.

Vývoj 25. slunečního cyklu

Koláž snímků fotosféry za měsíc únor Autor: Senol SANLI
Koláž snímků fotosféry za měsíc únor
Autor: Senol SANLI
Každý měsíc se aktualizují data, aby se ukázalo, jak jsme na tom se současným vývojem sluneční aktivity. Původně si prognostici mysleli, že 25. sluneční cyklus bude přibližně stejně silný, resp. slabý jako ten 24. (jeden z nejslabších slunečních cyklů za století). Únorová čísla slunečních skvrn jsou nejnovější známkou toho, že současný cyklus překonává většinu předpovědí. Koláž je vytvořena ze snímků družice SDO. Předpovědi slunečních cyklů se samozřejmě nevytvářejí pouze pro maximum aktivity, ale existují pro celý jeho průběh. Již druhým rokem je průběh mnohem aktivnější, než se předpokládalo. Sluneční maximum se ovšem stále očekává až v roce 2024 nebo 2025.

Jak již bylo výše zmíněno, v březnu byly pozorovány hned dvě erupce s mohutností X. Tím se v roce 2023 dostal počet takto velkých erupcí k hodnotě 7. Stejný počet X-erupcí byl pozorován ze celý minulý rok. To je další známka toho, že aktivita Slunce v současném cyklu rychle zesiluje. Pokud bude trend pokračovat, odhaduje se, že by do konce tohoto roku mohlo být pozorováno až téměř 30 takto silných erupcí.

Srovnání předpokládaného průběhu 25. slunečního cyklu se současným stavem - únor. Autor: NOAA
Srovnání předpokládaného průběhu 25. slunečního cyklu se současným stavem - únor.
Autor: NOAA

Malý slovníček:

Třídy slunečních erupcí:

Erupce bohužel nesvítí ve viditelném záření vždy podle toho, kolik vyzáří energie. Jsou malé erupce, které jsou „rozlehlé“ a v chromosféře krásné svítí, a velké erupce, které vypadají jako malé tečky a vizuálně jsou nezajímavé. Proto se erupce rozdělují podle toho, jak svítí v měkkém rentgenovém toku. Ten totiž opravdu odpovídá uvolněné energii. Podle toho je dělíme do tříd:

Třída Tok
[W/m2]
Subjektivní mohutnost
A, B
 I < 10-6
slabá erupce
C
10-6 ≤ I < 10-5
slabá erupce
M
10-5 ≤ I < 10-4
střední erupce
X
I > 10-4
velká erupce

Všechny třídy mohou nabývat hodnot od 1.0 do 9.9. Jedinou výjimkou je třída X, ta horní hranici nemá. Největší erupce, která byla historicky naměřena, dosáhla mohutnosti X28 (4. listopadu 2003).

CME/výron koronální hmoty:

Může se stát, že hmota vyvržená ze Slunce získá rychlost dostatečnou na to, aby se vyprostila ze slunečního gravitačního působení. Hmota letící skrz Sluneční soustavu může a nemusí trefit nějakou planetu a vyvolat na ní polární záři. CME je obvykle  důsledkem erupce (ne nutně velké) nebo změny ve struktuře protuberance či filamentu.

NOAA označení:

NOAA je zkratkou z názvu americké vládní agentury National Oceanic and Atmospheric Administration. Ta přiděluje aktivním oblastem na Slunci čísla, aby nedocházelo ke zmatkům, která skupina byla pozorována.




O autorovi

Martina Pavelková

Narodila se v roce 1990 v Chodově. Už od útlého věku se významným způsobem zasazovala do dění za Hvězdárně v Karlových Varech, kde později působila i jako vedoucí astronomických táborů. Od roku 2013 do roku 2017 byla zaměstnankyní Hvězdárny ve Valašském Meziříčí, kde působila jako astronomka, popularizároka astronomie a jako odborná pracovnice. Od roku 2017 se věnuje především systematickému pozorování slunečních protuberancí a erupcí v Astronomickém ústavu AV v Ondřejově.

Štítky: Sluneční cyklus, Cme, Erupce, Sluneční aktivita


42. vesmírný týden 2025

42. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 13. 10. do 19. 10. 2025. Měsíc je vidět nad ránem a po poslední čtvrti bude ubývat k novu. Jeho světlo nebude večer rušit pozorování komet. Jasnější je C/2025 A6 (Lemmon), o něco slabší C/2025 R2 (SWAN). Planeta Saturn je vidět celou noc, Jupiter a Venuše jsou vidět nejlépe ráno. Slunce je zatím málo aktivní. SpaceX plánuje opět testovat Super Heavy Starship při letu IFT-11. Před 50 lety byla vypuštěna první plně operační geostacionární meteorologická družice GOES-1.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Když se blýská v dáli

Titul Česká astrofotografie měsíce za září 2025 obdržel snímek „Když se blýská v dáli“, jehož autorem je astrofotograf Lukáš Veselý Měsíc září je již dávno za námi a s ním i další kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce. A tentokrát se porota opravdu „zapotila“. Ze 42 zaslaných snímků vybrat ten

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

IC 5146 Zámotok

IC 5146 (Zámotok) je emisná hmlovina a otvorená hviezdokopa v súhvezdí Labuť. Objavil ju nemecký astronóm Max Wolf 28. júla v roku 1894. Neskôr v roku 1899 ju pozoroval aj britský astronóm Thomas Espin. Hmlovina je obklopená okrajom tmavej hmloviny s názvom Barnard 168, ktorá oddeľuje hmlovinu od hviezdneho pozadia. Červená farba hmloviny je spôsobená ionizáciou od centrálnej jasnej hviezdy spektrálneho typu B0, ktorá svojím ultrafialovým žiarením ionizuje okolitý vodík. Modrasté sfarbenie niektorých častí hmloviny je spôsobené rozptylom viditeľného svetla z hviezd na prachu, ktorý sa v hmlovine nachádza. Vek centrálnej a najjasnejšej hviezdy sa odhaduje na 100 tisíc rokov a v okolitej otvorenej hviezdokope sa nachádza niekoľko stoviek mladých hviezd s priemerným vekom okolo milión rokov. Z tohto vyplýva, že na tomto mieste pravdepodobne došlo k niekoľkým epizódam hviezdotvorby, ktoré pokračujú až dodnes. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSH filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 85x180sec. R, 68x180sec. G, 76x180sec. B, 130x120sec. L, 99x600sec Halpha, 74x600sec. S2, master bias, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 8.8. až 30.8.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »