Sluneční aktivita v dubnu 2023
Dubnové Slunce se svou aktivitou příliš nepředvedlo. Aby si trochu zlepšilo reputaci, zamířila část jeho odvržené hmoty směrem k Zemi a způsobila polární záři viditelnou i nad jinak přesvětlenou Prahou. Ačkoli nebylo pozorováno příliš zajímavých událostí, počet skvrn je srovnatelný s maximem předchozího cyklu. Nastává tedy logická otázka: Jak blízko jsme k maximu 25. cyklu sluneční aktivity?
Velké erupce v dubnu
V tomto měsíci nelze mluvit o opravdu velkých erupcích. Celkem se vyskytlo pouze 9 erupcí o mohutnosti M. Žádné „X-ko“ pozorováno nebylo. Největší z těchto erupcí dosáhla hodnoty M2.9 dne 6. dubna. Aktivní oblast NOAA 3272, která byla za erupci zodpovědná, ten den vyšla na východním okraji slunečního disku. Po divokém vývoji však začala rychle zanikat. Její zbytky zmizely na západě 20. dubna. Za tu dobu vyprodukovala celkem 55 C-erupcí a 3 M-erupce. Další větší erupce byly většinou z rozdílných skupin skvrn (vyjma NOAA 3282, která měla dvě M-erupce 14. dubna).
Polární záře nad Českem
Kdo se před týdnem, v neděli večer (23. dubna), podíval na oblohu, nemohl si nevšimnout červeného a zeleného světla. A kdo to prošvihl, minimálně viděl řadu fotografií polární záře téměř z celé ČR, dokonce i z centra Prahy. Celý úkaz byl důsledkem erupce pozorované o dva dny dříve.
V pátek 21. dubna v 18:12 UT byla na Slunci pozorovaná erupce o mohutnosti M1.7 v aktivní oblasti NOAA 3283. Tato skupina skvrn nebyla sama o sobě nijak zajímavá a takto velkou erupci by od ní nikdo ani nečekal. Protože však byla blízko dalších malých a nezajímavých oblastí, „spojily tyto oblasti všechny síly“, tedy navzájem se magneticky ovlivnily a vytvořily středně velkou erupci. Následný výron koronální hmoty (CME) mířil přímo na Zem. Podle předpovědi (např. SIDC – část Belgické královské observatoře) měl výron zasáhnout Zemi 24. dubna v ranních hodinách a geomagnetická bouře měla dosáhnout maximálně hodnoty G3 (při optimistickém odhadu). Při bouřích G3 je možné pozorovat polární záře nízko na severním obzoru i u nás, pokud tam zrovna nesvítí nějaké větší město.
Očekávaný impakt nakonec přišel o několik hodin dříve a byl o něco silnější. Geomagnetická bouře dosáhla hodnoty G4 a polární záři tak mohli pozorovat lidé nejen uprostřed Prahy, ale také na jihu Francie. Fotografie z různých koutů republiky najdete například ve Čtenářské fotogalerii.
Vývoj 25. slunečního cyklu
Sluneční aktivita se v letošním roce skutečně rozjela. A to až natolik, že se někteří sluneční fyzikové domnívají, že už letos dojde k maximu 25. cyklu. Tedy samozřejmě k tomu prvnímu...
Ačkoli se při slově maximum obvykle myslí pouze jedno období, pravdou je že sluneční cyklus má často „maxima" dvě: primární a sekundární. Maximum sluneční aktivity posuzujeme obvykle podle hodnoty relativního čísla. Už na tvaru předchozích cyklů je možné postřehnout dva vrcholy. Pokud bychom zkusili udělat relativní číslo zvlášť pro severní a jižní polokouli, zjistíme proč. Na počátku cyklu vždy dominuje aktivitou jedna a později teprve ta druhá polokoule, jejich maxima přicházejí tedy postupně. Dvěma vrcholům říkáme primární a sekundární maximum a poklesu Gnevyševova mezera.
Předpovědi průběhu 25. cyklu předpokládaly nižší aktivitu, srovnatelnou s 24. cyklem. Současná pozorovaní naznačují, že by k prvnímu maximu mohlo dojít už letos v zimě. Stále ale platí, že kdy nastalo maximum, víme definitivně až poté, co začne aktivita klesat.
Malý slovníček:
Třídy slunečních erupcí:
Erupce bohužel nesvítí ve viditelném záření vždy podle toho, kolik vyzáří energie. Jsou malé erupce, které jsou „rozlehlé“ a v chromosféře krásné svítí, a velké erupce, které vypadají jako malé tečky a vizuálně jsou nezajímavé. Proto se erupce rozdělují podle toho, jak svítí v měkkém rentgenovém toku. Ten totiž opravdu odpovídá uvolněné energii. Podle toho je dělíme do tříd:
Třída | Tok
[W/m2] |
Subjektivní mohutnost |
A, B |
I < 10-6 |
slabá erupce |
C |
10-6 ≤ I < 10-5 |
slabá erupce |
M |
10-5 ≤ I < 10-4 |
střední erupce |
X |
I > 10-4 |
velká erupce |
Všechny třídy mohou nabývat hodnot od 1.0 do 9.9. Jedinou výjimkou je třída X, ta horní hranici nemá. Největší erupce, která byla historicky naměřena, dosáhla mohutnosti X28 (4. listopadu 2003).
CME/výron koronální hmoty:
Může se stát, že hmota vyvržená ze Slunce získá rychlost dostatečnou na to, aby se vyprostila ze slunečního gravitačního působení. Hmota letící skrz Sluneční soustavu může a nemusí trefit nějakou planetu a vyvolat na ní polární záři. CME je obvykle důsledkem erupce (ne nutně velké) nebo změny ve struktuře protuberance či filamentu.
NOAA označení:
NOAA je zkratkou z názvu americké vládní agentury National Oceanic and Atmospheric Administration. Ta přiděluje aktivním oblastem na Slunci čísla, aby nedocházelo ke zmatkům, která skupina byla pozorována.