Sluneční aktivita v březnu 2023

Velké březnové erupce

V březnu byly pozorované hned dvě erupce o mohutnosti X (tedy velmi velké). Obě se objevily na západní sluneční polokouli a v čase, kdy je nebylo možné z území ČR pozorovat.  Následkem erupcí byla ionizace horní části zemské atmosféry, což způsobilo krátkovlnný rádiový výpadek v jednom případě nad Amerikou a v druhém nad Austrálií. Letci a radioamatéři mohli zaznamenat ztrátu signálu a další neobvyklé efekty šíření na frekvencích pod 30 MHz.

První erupce byla pozorována 3. března 2023 a dosáhla mohutnosti X2.1 v 18:52 SEČ (viz Malý výkladový slovníček). Následný výron koronální hmoty Zemi nakonec nezasáhl.

Samotná aktivní oblast NOAA 3234, ve které erupce vznikla, byla velmi zajímavá. Objevila se na východním okraji 20. února a zašla za západní okraj 4. března. Za tu dobu zvládla mimo X-erupce vyprodukovat ještě 12 erupcí o mohutnosti M (přehled o této skupině skvrn najdete zde). 

Ve středu 29. března ve 03:33 SEČ byla pozorována druhá velká erupce. Tentokrát za jejím vznikem nestála pouze jedna skupina skvrn, ale hned tři. Oblasti s čísly NOAA 3256, 3257 a 3259 byly tak blízko sebe, že jejich magnetická pole se navzájem ovlivňovala. Kdyby byly tyto oblasti od sebe dál, neměly by šanci vytvořit takto velkou erupci. Žádný výron koronální hmoty z této erupce pozorován nebyl.

Výron koronální hmoty z odvrácené strany Slunce

Velmi neobvyklý jev byl pozorován 13. března (00:36 SEČ). Přístroj LASCO na sondě SOHO zaznamenal výron koronální hmoty na odvrácené straně Slunce. To samo o sobě není tak neobvyklé. Často můžeme pozorovat taková CME těsně před tím nebo po tom, co aktivnější oblast vyjde/zapadne. Zajímavé na tomto výronu bylo především to, že erupce, jejímž byl následkem, se odehrála přímo na odvrácené straně Slunce. Tedy nikoli těsně za okrajem.

I tak měl tento výron vliv na Zemi v podobě drobných poruch ve vysokofrekvenční radiové komunikaci. Mimo samotného impaktu na Zem je tu i další zajímavost, a tou je rychlost. Tato CME dosáhla rychlosti 2127 kilometrů za sekundu. Podle získaných údajů byla za úkaz zodpovědná již dříve zmíněná aktivní oblast NOAA 3234. Jasný bod na videu je planeta Merkur.

Eruptivní filamenty a protuberance

Ne všechny výrony koronální hmoty putují z erupcí, které vznikly u slunečních skvrn. Některé se utrhnou při tzv. aktivizaci protuberance/filamentu. Protuberance i filament je tentýž jev, akorát pozorovaný z jiného úhlu. Protuberance je oblak plazmatu pozorovaný na okraji Slunce a filament můžeme vidět jako „tmavého hada“ táhnoucího se přímo na slunečním disku. Hmota v takovém „oblaku“ je formována magnetickým polem (stejně jako vše na Slunci), a když dojde k jejímu „přeskládání“, může se filament „utrhnout" a uletět do prostoru. Tento jev není nijak neobvyklý. Nicméně, když se to stane u velkého filamentu, je to nejen krásný pohled, ale při správném nasměrování i jistota vzniku polární záře. V březnu jsme mohli tyto úkazy vidět hned dva. První byl pozorován 11. března a druhý 17. března (viz video).  První úkaz způsobil v naší atmosféře polární záři.

Březen se s námi rozloučil krásnou eruptivní protuberancí. Žádný vliv na Zemi to mít nebude.

Vývoj 25. slunečního cyklu

Jak již bylo výše zmíněno, v březnu byly pozorovány hned dvě erupce s mohutností X. Tím se v roce 2023 dostal počet takto velkých erupcí k hodnotě 7. Stejný počet X-erupcí byl pozorován ze celý minulý rok. To je další známka toho, že aktivita Slunce v současném cyklu rychle zesiluje. Pokud bude trend pokračovat, odhaduje se, že by do konce tohoto roku mohlo být pozorováno až téměř 30 takto silných erupcí.

Malý slovníček:

Třídy slunečních erupcí:

Erupce bohužel nesvítí ve viditelném záření vždy podle toho, kolik vyzáří energie. Jsou malé erupce, které jsou „rozlehlé“ a v chromosféře krásné svítí, a velké erupce, které vypadají jako malé tečky a vizuálně jsou nezajímavé. Proto se erupce rozdělují podle toho, jak svítí v měkkém rentgenovém toku. Ten totiž opravdu odpovídá uvolněné energii. Podle toho je dělíme do tříd:

[W/m2]

Subjektivní mohutnost

A, B

 I < 10-6

slabá erupce

C

10-6 ≤ I < 10-5

slabá erupce

M

10-5 ≤ I < 10-4

střední erupce

X

I > 10-4

velká erupce

Všechny třídy mohou nabývat hodnot od 1.0 do 9.9. Jedinou výjimkou je třída X, ta horní hranici nemá. Největší erupce, která byla historicky naměřena, dosáhla mohutnosti X28 (4. listopadu 2003).

CME/výron koronální hmoty:

Může se stát, že hmota vyvržená ze Slunce získá rychlost dostatečnou na to, aby se vyprostila ze slunečního gravitačního působení. Hmota letící skrz Sluneční soustavu může a nemusí trefit nějakou planetu a vyvolat na ní polární záři. CME je obvykle  důsledkem erupce (ne nutně velké) nebo změny ve struktuře protuberance či filamentu.

NOAA označení:

NOAA je zkratkou z názvu americké vládní agentury National Oceanic and Atmospheric Administration. Ta přiděluje aktivním oblastem na Slunci čísla, aby nedocházelo ke zmatkům, která skupina byla pozorována.