Sluneční aktivita v únoru 2023
Přestože to okem obvykle není vidět, na naší nejbližší hvězdě se neustále něco děje. Astronomové ji díky kosmickým družicím a mnoha specializovaným dalekohledům mají pod neustálým dohledem. Na Slunci probíhají erupce, protuberance a občas od něj odletí plazma. Přinášíme přehled toho nejzajímavějšího, co se dělo na Slunci ve druhém měsíci tohoto roku.
První únorový týden byl trochu zklamáním. Na Slunci byly pouze malé oblasti, které neměly téměř žádnou aktivitu. Naštěstí se to vzápětí změnilo.
Hned 7. února se na jihovýchodním okraji objevila nádherná erupce s protuberancí. Když se toto stane na východním okraji, je zřejmé, že se "za rohem" ukrývá zajímavá oblast. Zbývá pouze doufat, že se nerozpadne. Některé velké skvrny se během celého otočení Slunce nezaniknou, a my je tak můžeme pozorovat znovu. V lednu byla vidět oblast NOAA 3190 pouhýma očima bez dalekohledu. Mnoho z nás se těšilo, že právě tato oblast erupci způsobila, a že se vrací. Ačkoli tato skupina skvrn opravdu přežila s novým označením 3220, nebyla už ani tak velká a ani tak aktivní. Za celou pozorovanou událost mohla nakonec jiná oblast, s označením NOAA 3217.
Velké únorové erupce
Aktivní oblast NOAA 3217 se o 4 dny později (tedy 11. února) postarala o další erupci, tentokrát o mohutnosti X1.0. Bohužel u této erupce nedošlo k výronu koronální hmoty (CME). Jediný vliv na Zemi mohli pozorovat radioamatéři, letci a námořníci, protože následné extrémní ultrafialové záření ionizovalo horní část zemské atmosféry a způsobilo silný výpadek krátkovlnného rádiového signálu nad Jižní Amerikou.
Zatím největší erupce 25. cyklu sluneční aktivity dosáhla mohutnosti X2.3 dne 17. února v oblasti NOAA 3229. Tentokrát došlo k uvolnění CME, která mířila na Zem. Mnozí se těšili na polární záři. Sluneční částice, které nakonec dorazily, však byly příliš slabé, takže nakonec nebyla pozorovaná ani slabá geomagnetická bouřka. S erupcí bylo zaznamenáno i tzv. sluneční tsunami s následnou rádiovou bouří typu II. Záznam bouře si můžete poslechnout tady jako mp3.
Polární záře nad územím ČR
Jak se říká: Kdo si počká, ten se dočká... A tak ty polární záře v únoru nakonec dorazily. Postarala se o ně aktivní oblast s označením NOAA 3229. Ve dnech 24. a 25. února došlo k erupcím o mohutnosti M3.7 a M6.4, obě byly provázené CME. Tentokrát bylo mnohem více částic směřujících k Zemi a byly splněny i další podmínky pro vznik polárních září, takže jsme je nad naším územím mohli také pozorovat. Neděle 26. února a pondělí 27. února tak byly pro lovce polárních září vhodné. Bohužel jejich pozorování, respektive fotografování, bylo ztíženo oblačností a skutečností, že Kp index nepřekročil 7. Nicméně kdo si počká ...
Nejzajímavější únorová oblast
Až na úplný začátek, byl celý únor velmi zajímavým a aktivním měsícem. Nejzajímavější oblastí byla bezpochyby oblast 3234, která se přehoupne nejen do březnových dnů, ale také zajisté na konci března i do další otočky Slune. Skupina skvrn vyšla 19. února a od té doby měla řadu C-erupcí a 7 M-erupcí z nichž k největší došlo 28. února v 18:50 SEČ. Stále čekáme na tu X.
Aktivnější, než jsme čekali II
Každý měsíc se aktualizují data, aby se ukázalo, jak jsme na tom se současným vývojem sluneční aktivity. V lednovém článku, jsme uvedli, že aktivita je už teď vyšší. Nastává tedy otázka: V jaké fázi 25. cyklu se právě nacházíme? Současná čísla ukazují, že Slunce dosáhlo aktivity srovnatelné s maximem předchozího cyklu. Průměrně má cyklus sluneční aktivity 11 let. Slovo průměrně je velmi důležité, protože v minulosti se objevily cykly trvající pouhých 7 let nebo naopak celých 17 let. Zhodnotit, zda se již nacházíme v maximu není úplně jednoduché. To, že maximum již nastalo, zjistíme až na základě dlouhodobého poklesu aktivity. Cyklus s číslem 24 nebyl ve srovnání s ostatními úplně aktivní a jeho průběh se dá označit za nestandardní. Obvykle totiž vrcholí aktivita nejprve na jedné sluneční polokouli, a pak teprve na druhé. Mezi těmito dvěma maximy je vždy sotva pár měsíců (tzv. Gnevyševova mezera). Ve 24. cyklu mezi těmito dvěma maximy uběhly dva roky. Což je za pozorování sluneční fotosféry (myšleno metodou kresby - cca 400 let) něco opravdu neobvyklého. Na to, zda-li se sluneční aktivita severní polokoule v rámci 25. cyklu ještě zvýší či již dosáhla vrcholu, si budeme muset ještě chvíli počkat. My optimisté doufáme, že toto není vrchol, jen začátek opravdu aktivního období.
Malý slovníček:
Třídy slunečních erupcí:
Erupce bohužel nesvítí ve viditelném záření vždy podle toho, kolik vyzáří energie. Jsou malé erupce, které jsou „rozlehlé“ a v chromosféře krásné svítí, a velké erupce, které vypadají jako malé tečky a vizuálně jsou nezajímavé. Proto se erupce rozdělují podle toho, jak svítí v měkkém rentgenovém toku. Ten totiž opravdu odpovídá uvolněné energii. Podle toho je dělíme do tříd:
Třída | Tok
[W/m2] |
Subjektivní mohutnost |
A, B |
I < 10-6 |
slabá erupce |
C |
10-6 ≤ I < 10-5 |
slabá erupce |
M |
10-5 ≤ I < 10-4 |
střední erupce |
X |
I > 10-4 |
velká erupce |
Všechny třídy mohou nabývat hodnot od 1.0 do 9.9. Jedinou výjimkou je třída X, ta horní hranici nemá. Největší erupce, která byla historicky naměřena, dosáhla mohutnosti X28 (4. listopadu 2003).
CME/výron koronální hmoty:
Může se stát, že hmota vyvržená ze Slunce získá rychlost dostatečnou na to, aby se vyprostila ze slunečního gravitačního působení. Hmota letící skrz Sluneční soustavu může a nemusí trefit nějakou planetu a vyvolat na ní polární záři. CME je obvykle důsledkem erupce (ne nutně velké) nebo změny ve struktuře protuberance či filamentu.
NOAA označení:
NOAA je zkratkou z názvu americké vládní agentury National Oceanic and Atmospheric Administration. Ta přiděluje aktivním oblastem na Slunci čísla, aby nedocházelo ke zmatkům, která skupina byla pozorována.