Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Sluneční aktivita v lednu 2023

Sluneční aktivita v lednu 2023

Filament, u kterého se předpokládal vznik CME (bohužel k němu nedošlo).
Autor: SDO/AIA/SolarHam.com

Přestože to okem obvykle není vidět, na naší nejbližší hvězdě se neustále něco děje. Astronomové ho díky kosmickým družicím a mnoha specializovaným dalekohledům mají pod neustálým dohledem. Na Slunci probíhají erupce, protuberance a občas od něj odletí plazma. Přinášíme přehled toho nejzajímavějšího, co se dělo na Slunci v prvním měsíci tohoto roku.

Leden 2023 začal opravdu divoce. Už první den se na Slunci vyskytovalo 6 aktivních oblastí se slunečními skvrnami, u kterých byla jistá šance, že vyvolají středně silné erupce (viz malý slovníček pod článkem).

O dva dny později vyletěl „zpoza“ Slunce na východě oblak koronální hmoty (CME). Podle měření za výron koronální hmoty mohla silná erupce. Protože proběhla na odvrácené straně Slunce, nepřišlo k nám veškeré její záření a my ji museli klasifikovat jen jako třídu C. Kdyby byla oblast natočená směrem k nám, pravděpodobně bychom pozorovali erupci třídy X (tedy opravdu velikou). Vše napovídalo tomu, že brzy vyjde velká a zajímavá skupina skvrn. A opravdu, aktivní oblast nakonec vyšla 5. ledna a dostala označení NOAA 3182. Než přešla po slunečním disku a na druhé straně 18. ledna zapadla, zvládla vyprodukovat 46 erupcí třídy C, 5 erupcí třídy M a jednu třídy X.

Erupce X1.2 v oblasti NOAA 3182 pozorovaná 6. ledna v 01:57 SEČ. Autor: SDO AIA 30,4 nm
Erupce X1.2 v oblasti NOAA 3182 pozorovaná 6. ledna v 01:57 SEČ.
Autor: SDO AIA 30,4 nm

Erupce o mohutnosti X jsou řazené mezi ty největší, které můžeme pozorovat. Ta, která se objevila v oblasti NOAA 3182 6. ledna, dosáhla hodnoty X1.2. Bohužel byla na okraji slunečního disku a nevyprodukovala ani žádný výron koronální hmoty. Pro představu, největší skvrna aktivní oblasti NOA 3182 byla 3x větší než Země.

Erupce X1.9 v aktivní oblasti NOAA 3184 z 9. ledna 2023 v 19:50 SEČ. Autor: SDO/AIA
Erupce X1.9 v aktivní oblasti NOAA 3184 z 9. ledna 2023 v 19:50 SEČ.
Autor: SDO/AIA
O něco větší událostí byla o tři dny později erupce v oblasti NOAA 3184, která dosáhla hodnoty X1.9. Následná radiace ionizovala horní část zemské atmosféry a způsobila krátkovlnný rádiový výpadek se středem na tichomořské straně Jižní Ameriky. Námořníci, letci a radioamatéři si mohli všimnout neobvyklých efektů šíření na frekvencích pod ~25 MHz. Stejně jako ta předchozí, ani tato erupce se nedala bohužel na území ČR pozorovat. Celá událost proběhla těsně před osmou hodinou večerní, kdy je u nás Slunce už dávno pod obzorem.

Erupce X1.0 v NOAA 3186 pozorovaná 10. ledna 2023 ve 23:47 SEČ. Autor: SDO/AIA/SolarHam.com
Erupce X1.0 v NOAA 3186 pozorovaná 10. ledna 2023 ve 23:47 SEČ.
Autor: SDO/AIA/SolarHam.com
Poslední erupci třídy X způsobila v lednu skupina skvrn NOAA 3186. Aktivní oblast, poté co vyšla, produkovala erupce pouze tři dny, a to mezi 10. a 12. lednem. Erupce X1.0 byla pozorovaná 10. ledna ve 23:47 SEČ. I tato erupce způsobila krátkovlnný rádiový výpadek.

Skvrna viditelná i bez dalekohledu

Největší pozorovací pozdvižení ovšem způsobila skupina skvrn s označením NOAA 3190. Tedy hlavně největší skvrna (4x větší než naše Země). Ta totiž byla viditelná pouhým okem! Níže se můžete podívat na její vývoj. Tato oblast byla pozorována od 12. ledna do 25. ledna, bohužel nevytvořila žádný zajímavý koronální výron hmoty ani erupci. Vytvořila pouze 17 erupcí třídy C a 6 třídy M. Dá se očekávat, že se NOAA 3190 nestihne rozpadnout a okolo 7. února se s další otočkou Slunce kolem své osy vrátí. Jak je zvykem, dostane nové NOAA označení.

Vývoj aktivní oblasti NOAA 3190 Autor: SDO/HMI
Vývoj aktivní oblasti NOAA 3190
Autor: SDO/HMI

Při těchto příležitostech je samozřejmě potřeba dbát v první řadě na bezpečné pozorování. Pokud máte k dispozici svářečské sklo (č. 14 nebo 15), můžete ho použít, ideální jsou samozřejmě specializované brýle pro pozorování slunečního zatmění. Skvrnu je možné zpozorovat samozřejmě i při západu Slunce a při velmi husté vysoké oblačnosti. V takovém případě se ovšem nedoporučuje, dlouhé „zírání“ do Slunce. Bez ochranných prostředků si můžete poškodit nenávratně zrak.

Aktivnější, než jsme čekali

Sluneční aktivita kolísá v jedenáctiletých cyklech. Ukazuje se, že předpověď současného 25. cyklu byla obecně podhodnocena. Většina předpovědí (bylo jich něco přes 60) odhadovala, že tato perioda bude stejně slabá nebo slabší než cyklus předchozí. Jak můžete vidět na grafu níže, sluneční aktivita je již teď vyšší, než se předpokládalo. Znamená to, že její maximum buď nastane dříve, nebo bude silnější – možná obojí. Vzhledem k tomu, že na vrcholu své aktivity má být Slunce až v roce 2025, máme se ještě na co těšit. Graf ukazuje pouze jednu z předpovědí, vytvořenou organizací NOAA/NWS Space Weather Prediction Center.

Srovnání předpokládaného průběhu 25. slunečního cyklu se současným stavem. Autor: NOAA
Srovnání předpokládaného průběhu 25. slunečního cyklu se současným stavem.
Autor: NOAA

Zvyšující se aktivitu Slunce ukazuje koláž snímků z fotosféry z let 2021 (ze 110 snímků) a 2022 (ze 159 snímků). Koláž vytvořil Patricio Leon z Chile. Ke snímání využil dalekohled refraktor 4,5" a sluneční Baader fólii s kamerou Canon T7i. Na obrázcích je mimo jiné vidět i Spörerův zákon v praxi, tedy že aktivní oblasti se v průběhu cyklu přibližují k rovníku. Na koláži z roku 2021 se některé skupiny skvrny vyskytují výše, blízko rovníku je však prázdný prostor. V roce 2022, se už některé oblasti „odvážily“ k rovníku celkem blízko.

Koláž sluneční aktivity v letech 2021 a 2022 Autor: Patricio Leon
Koláž sluneční aktivity v letech 2021 a 2022
Autor: Patricio Leon

Malý slovníček:

Třídy slunečních erupcí:

Erupce bohužel nesvítí ve viditelném záření vždy podle toho, kolik vyzáří energie. Jsou malé erupce, které jsou „rozlehlé“ a v chromosféře krásné svítí, a velké erupce, které vypadají jako malé tečky a vizuálně jsou nezajímavé. Proto se erupce rozdělují podle toho, jak svítí v měkkém rentgenovém toku. Ten totiž opravdu odpovídá uvolněné energii. Podle toho je dělíme do tříd:

Třída Tok
[W/m2]
Subjektivní mohutnost
A, B
 I < 10-6
slabá erupce
C
10-6 ≤ I < 10-5
slabá erupce
M
10-5 ≤ I < 10-4
střední erupce
X
I > 10-4
velká erupce

Všechny třídy mohou nabývat hodnot od 1.0 do 9.9. Jedinou výjimkou je třída X, ta horní hranici nemá. Největší erupce, která byla historicky naměřena, dosáhla mohutnosti X28 (4. listopadu 2003).

CME/výron koronální hmoty:

Může se stát, že hmota vyvržená ze Slunce získá rychlost dostatečnou na to, aby se vyprostila ze slunečního gravitačního působení. Hmota letící skrz Sluneční soustavu může a nemusí trefit nějakou planetu a vyvolat na ní polární záři. CME je obvykle  důsledkem erupce (ne nutně velké) nebo změny ve struktuře protuberance či filamentu.

NOAA označení:

NOAA je zkratkou z názvu americké vládní agentury National Oceanic and Atmospheric Administration. Ta přiděluje aktivním oblastem na Slunci čísla, aby nedocházelo ke zmatkům, která skupina byla pozorována.




O autorovi

Martina Pavelková

Narodila se v roce 1990 v Chodově. Už od útlého věku se významným způsobem zasazovala do dění za Hvězdárně v Karlových Varech, kde později působila i jako vedoucí astronomických táborů. Od roku 2013 do roku 2017 byla zaměstnankyní Hvězdárny ve Valašském Meziříčí, kde působila jako astronomka, popularizároka astronomie a jako odborná pracovnice. Od roku 2017 se věnuje především systematickému pozorování slunečních protuberancí a erupcí v Astronomickém ústavu AV v Ondřejově.

Štítky: Erupce, Sluneční aktivita, Slunce


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »