SOHO komety

Sonda SOHO odstartovala 2.12.1995 a první kometa (C/1996 A2) se zaznamenala na snímcích z 14.1.1996. Nejednalo se však o první takový případ, protože již dříve objevily sluneční sondy několik lízačů Slunce. Konkréně se jednalo o sondy Solwind (v letech 1979 až 1984 objevila 6 komet) a Solar Maximum Mission (v letech 1987 až 1989 objevila 10 komet). I když těchto 16 případů byli první lízači objevení pomocí kosmických sond, rozhodně se nejednalo o první lízače absolutně. Již mnohem dříve byli pozorováni zástupci této skupiny a někteří z nich patří mezi nejjasnější komety kdy pozorované, např. kometa 1882 R1, která dosáhla jasnosti kolem -15 mag (byla viditelná ve dne a to i s chvostem) anebo mnohem známější C/1965 S1 (Ikeya-Seki), jejíž jasnost se v maximu vyšplhala na přibližně -10 mag.

Odkud se vlastně obrovský počet těchto komet vzal? Než zodpovím tuto otázku, musím ještě uvést, jak se dělí lízači slunce na další podskupiny. Daleko nejpočetnější je tzv. Kreutzova skupina, kterou na základě drah tří komet předpověděl Heinrich Kreutz na přelomu 19. a 20. století. Další skupiny jsou poměrně nové, protože byly objeveny až na základě dráhových elementů obrovského počtu komet zaznamenaných sondou SOHO, a tyto skupiny zahrnují podstatně méně členů (přibližně o řád). Jedná se o skupinu Meyerovu (nazvána podle německého astronoma amatéra Maika Meyera), Marsdenovu (nazvána podle planetkového "guru" Briana G. Marsdena) a Krachtovu (nazvána podle Reinera Krachta, jednoho z nejúspěšnějších lovců komet na snímcích ze sondy SOHO). Zdá se, že počet skupin není konečný, protože několik dalších kometek má odlišné dráhy od skupin uvedených výše.

A teď tedy k samotné otázce, kde se tak obrovský počet komet vzal. V prvním případě je nutné předeslat, že jde většinou o velmi malá tělíska o průměrech desítek metrů a větších. A právě tato drobná tělíska jsou s největší pravděpodobností fragmenty jedné komety (beru v úvahu největší - Kreutzovu - skupinu, ostatní vznikly z jiné komety), která se při těsném průletu kolem Slunce rozpadla na více částí. Tímto problémem se zabýval především už zmíněný Brian Marsden a došel k závěru, že se mateřská kometa rozpadla přibližně před 2.500 lety na malý počet relativně velkých těles. Od té doby uplynuly 2 až 3 oběhy, při nichž se tyto fragmenty dále drobily a daly tak vzniknout minikometkám, které pozorujeme dnes. Původní rozpad mateřské komety se odehrál v perihelové vzdálenosti menší než 0.01 AU a úlomky se dostaly na dráhy s oběžnými dobami cca 500 až 1.200 let. Na tyto periodické dráhy se dostaly právě díky malé perihelové vzdálenosti, kdy oběžná rychlost mateřského tělesa dosáhla řádově stovek kilometrů za sekundu a při této rychlosti stačí ke změně dráhy z parabolické na dráhu s oběžnou dobou 1.000 let změna rychlosti kolem 10 m/s. Tuto změnu rychlosti lze vysvětlit např. negravitačními efekty, které v tak malé vzdálenosti od Slunce prudce narůstají. Mateřské těleso muselo být dost velké (cca 50 km) aby dalo za vznik tak početné skupině těles.

Naprostá většina všech SOHO komet nepřežije průchod perihelem. Je to způsobeno jednak tím, že se jedná o velmi drobná tělíska a jednak malou perihelovou vzdáleností. Sungrazeři se tak vlastně zcela rozplynou, což můžeme sledovat na záběrech ze sondy SOHO (viz. obrázek, který demonstruje postupný vývoj vzhledu jednoho ze sungrazerů).

Toto "rozplývání" samozřejmě způsobuje také pokles celkové jasnosti komety, což můžeme vidět na přiloženém obrázku, na kterém je zachycen vývoj jasnosti komety C/2002 G3 (SOHO). Je vidět, že kometa začala dost rychle slábnout již před průchodem perihelem (označen svislou fialovou čárou), což je neklamný náznak jejího konce.

A kolik že slunečních lízačů existuje celkem? Odhady pro málo početné skupiny se pohybují řádově v tisících kusů, ale největší skupina, Kreutzova, má celkem asi 50.000 komet, což znamená, že jsme jich doposud objevili přibližně pouze 1,5 %.