Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Zanikla v Americe původní civilizace po dopadu komety?

Zanikla v Americe původní civilizace po dopadu komety?

illustration.jpg
První civilizace v Severní Americe, označovaná jako Clovis, vzkvétala před nějakými 13.000 roky. Kromě jiného ovládali kamenné zbraně, kterými lovili i velké šelmy (např. americké lvy). Podle některých teorií její zánik způsobila kosmická katastrofa – s největší pravděpodobností dopad komety.

Podle výsledků, které presentoval tým 25 vědců na konferenci AGU (American Geophysical Union meeting, Acapulco, Mexico, 22.- 25. května 2007), zkáza lidí Clovis přišla neočekávaně z vesmíru před 12.900 lety - do zemské atmosféry nad dnešní Kanadou vlétla kometa a rozpadla se na kusy, které pak explodovaly. Výbuchy byly tak velké, že pozůstatky byly objeveny až v Evropě.

Oceánograf Jim Kennett (University of California, Santa Barbara) tvrdí, že po dopadu komety „celá pevnina hořela". Obrovský požár spálil Severní Ameriku, zabíjel velké populace savců a přinesl nečekaný konec kultuře Clovis.

Podle analytického chemika Richarda Firestona (Lawrence Berkeley National Laboratory in California) důkaz leží v tenké, 12.900 let staré vrstvě sedimentů, bohaté na uhlík. Z období civilizace Clovis našli takových míst 8 v Severní Americe a jedno v Belgii. V této vrstvě tým objevil několik různých typů mimozemských „pozůstatků“, včetně nanodiamantů, které se výjimečně nacházejí v meteoritech; malinkých uhlíkatých kuliček (roztavené kapičky rychle zchladly ve vzduchu); a uhlíkatých molekul, které uvnitř uzavřely vzácný izotop helium-3.

„Možná byste našli nějaká jiná vysvětlení pro tyto jednotlivé objevy,“ říká Firestone. „Ale posuzované společně to zcela určitě znamená srážku.“ Nepřítomnost vysokého obsahu niklu a iridia v sedimentu je důkazem, že se s největší pravděpodobností jednalo o kometu (pro planetky je výskyt těchto prvků charakteristický).

Tento výzkum rozhýbal intenzivní polemiku, protože řada geologů zůstává skeptická k hypotéze impaktu. „Na tomto poli existuje názor, že jakýkoliv kruhový útvar je kráter,“ říká geomorfolog Michael Oskin (University of North Carolina in Chapel Hill). Naopak geochemik But Asish Basu (University of Rochester, New York) si myslí, že metody pro mimozemskou srážku jsou správné a že našli přímý důkaz dopadu.

Přesné místo exploze je nejisté, ale existuje několik záchytných bodů na severu amerického kontinentu. Podle množství mimozemských trosek je pravděpodobné, že kometa vybuchla především nad Kanadou - možná nad oblastí dnešního Ontaria či Hudsonova zálivu.

Vypadá to, že tato kosmická srážka zřejmě nezanechala žádný kráter. Pravděpodobně „to, co do nás narazilo, byl objekt s nízkou hustotou,“ řekl geofyzik Allen West. A rozpadlo se to již při vstupu do atmosféry. Rozpadající se fragmenty pak vybuchovaly postupně v řadě masivních vzdušných explozí. Eventuelně, mohly některé dopadnout na 3km vrstvu pevninského ledu. V tom případě by se jednalo o „ledové“ krátery, které by beze stopy zmizely současně s dobou ledovou.

Pokud tuto impaktní teorii přijmeme, vysvětlí se 3 události před 12.900 lety.

V tomto klíčovém období došlo na severní polokouli k náhlé změně klimatu – toto období rychlého ochlazení, které trvalo 1.300 let, se nazývá mladší dryas (Younger Dryas). Kromě kultury Clovis ze Severní Ameriky zmizelo nejméně 35 druhů suchozemských savců - včetně mamutů, velbloudů a koní.

Podle řady vědců počátek mladšího dryasu vede také ke změně severoamerického vodstva. S blížícím se koncem doby ledové začíná tát kontinentální ledovec, rozvodní se ledovcová (glaciální) jezera v Severní Americe a odtud voda odtéká směrem k jihu řekou Mississippi.
Ale před 12.900 lety voda z náhle tajících ledovců na pobřeží severního Atlantiku odtékala k východu. Odhaduje se, že do Atlantského oceánu nateklo 9 500 km2 sladké vody, to změnilo slanost (salitu) mořské vody, vypnul se oceánský „dopravní pás“ a pozastavil se Golfský proud, který přináší teplo z tropů na sever.
Zastánci „kometární teorie“ mají jiný návrh. Mohutné výbuchy nad Kanadou mohly destabilizovat pevninský ledový příkrov a vytvořit nové odvodňovací kanály na východě. Navíc prach a trosky z explozí způsobily ztmavnutí ledu, který pak více pohlcoval sluneční záření a tím se urychlilo tání ledu. „My si myslíme, že voda odtékající z ledovcových jezer a dočasně tajícího pevninského ledovce byla výsledkem mimozemské srážky,“ říká Kennett.

Dosud se předpokládalo, že Clovis „ulovili“ příliš mnoho zvěře a nebyli schopni se uživit, proto civilizace Clovis upadala. Kometární dopad nabízí hypotézu i pro toto masivní vyhynutí savců, kterou podporují nálezy na uhlík bohatých sedimentů z období před 12.900 lety. Podle Wendy Wolbachové (DePaul University in Chicago), která prováděla chemický rozbor, se jedná o saze - produkt intenzivního požáru. Navíc geoložka Luanne Beckerová (University of California, Santa Barbara) objevila ve vzorcích od 3 týmů důkazy požáru – polycyklické aromatické uhlovodíky. Podle Kennetta a dalších členů týmu kometární exploze způsobila požár, který zachvátil většinu jižních částí Severní Ameriky a vyhubil velkou část populace zvířat. Beckerová nechtěla ještě vyslovit definitivní závěry, dokud nebude přímý důkaz o „masivním hoření biomasy“.

Pokud k této kometární srážce došlo, tak pravděpodobně byla zničena i civilizace Clovis. Podle archeologa Al Goodyeara (University of South Carolina, Columbia) je nepřímým důkazem lidské katastrofy v nynější jihovýchodní Severní Americe vymizení hrotů z rohovce (minerál), které lovci Clovis používali. „Pokud počet hrotů odpovídá počtu lidí, což je racionální myšlenka, došlo přinejmenším k 70% poklesu lidské populace v této oblasti,“ dodává West.

Mnoho vědců se dívá na takové katastrofické scénáře velmi skepticky. Paleontolog Paul Koch (University of California, Santa Cruz ) říká: „Nejsem přesvědčený o požáru.“ A ještě dodává: „Pokud došlo k impaktu, tak to pouze spustilo malý dryas a i to je velká otázka.“

Neměla by kometa po svém průletu zanechat i jiné než mikroskopické mimozemské stopy?
Proto si zastánci impaktní teorie vytypovali 3 oblasti výzkumu: Velká jezera (Great Lakes), Hudsonův záliv (Hudson Bay) a oblast Carolina Bays.
Fireston upozorňuje, že v jezerech jsou „čtyři velké díry, kterých jsou hlubší než Údolí smrti (Death Valley), proto zde existuje podezření, že je vytvořily kusy komety.“
Dále jsou přesvědčeni, že 400km anomálie na dně Hudsonova zálivu je součástí okraje impaktního kráteru.

carolina_bays.jpg
A třetí oblast (Carolina Bays) leží podél atlantického pobřeží a je „poseta“ tisíci oválných prohlubenin, které jsou nejčastěji orientovány směrem k Velkým jezerům. Zatímco je mnoho vědců přesvědčeno, že je vyhloubily lokální větry, West předpokládá, že je vytvořila rázová vlna komety (Kredit: Clemson University).

Zdroj: space.newscientist.com
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi



36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »