Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  Další záblesk na Jupiteru zachycen jen měsíc po předchozím

Další záblesk na Jupiteru zachycen jen měsíc po předchozím

Japonský astronom Ko Arimatsu zachytil možný dopad tělesa na Jupiter jako záblesk v Jupiterově severní rovníkové zóně 15. října 2021 v 13:24 UT. Snímáno pomocí 28cm dalekohledu Schmidt-Cassegrain (Celestron C11). Zachyceno automaticky v Pythonu naprogramovaným software na detekci záblesků na Jupiteru
Autor: Ko Arimatsu/Kyoto University

Skupina japonských astronomů oznámila objev záblesku na povrchu Jupiteru, který zachytil jejich automatický detekční software 15. října 2021. Ten má pravděpodobně na svědomí dopad tělesa do atmosféry planety. K zachycení záblesku došlo jen měsíc po tom posledním, který detekovalo několik amatérských astronomů 13. září 2021. Pokud se objev potvrdí, půjde o jedenáctý takto zaznamenaný dopad planetky nebo komety na Jupiter od dopadu jader komety Shoemaker-Levy 9 v červenci 1994.

Stalo se to prakticky měsíc od posledního zaznamenaného impaktu, kdy pět amatérských astronomů nezávisle na sobě zaznamenalo záblesk na Jupiteru. Tým astronomů, který vede Ko Arimatsu z Kjótské univerzity, zaznamenal tento poslední záblesk na Jupiteru v pátek 15. října 2021 přesně ve 13:24 UT.

Potenciální dopad tělesa se zaznamenal jako záblesk, který je na videu vidět asi od 12. sekundy ve světlém pásu vpravo. Zdroj videa: Youtube/Ko Arimatsu/Kyoto University

Arimatsu a jeho skupina používají detekční software nazvaný PONCOTS, který je součástí systému automatických dalekohledů pro zachycení náhodných událostí (Organized Autotelescopes for Serendipitous Event Survey – OASES). K zachycené události došlo v pásu nazvaném severní rovníková zóna (North Tropical Zone) pod tenčím tmavým pásem nazývaným North Temperate Belt. Záblesk je na videu patrný po dobu čtyř sekund. Velmi rychle narůstá k maximu jasu, pak má asi dvě sekundy stejný jas a pak mizí.

Kresba Jupiteru, na které vidíme střídání tmavých a světlých pásů na povrchu Jupiteru. Světlé zóny jsou chladnější oblasti, kde se díváme na vrchní stranu čpavkových oblak. Tmavší pásy jsou teplejší oblasti Autor: Sky&Telescope
Kresba Jupiteru, na které vidíme střídání tmavých a světlých pásů na povrchu Jupiteru. Světlé zóny jsou chladnější oblasti, kde se díváme na vrchní stranu čpavkových oblak. Tmavší pásy jsou teplejší oblasti
Autor: Sky&Telescope

Podle dat Europlanet Society dopadne na Jupiter ročně asi šest objektů velkých 10 metrů nebo větších (což už jsou objekty dost velké na to, aby je při jejich impaktu zachytili amatérští astronomové). Díky software pro detekci přechodných jevů, jako je například DeTeCt, se tempo objevů těchto událostí v posledních letech zvýšilo. Jak víme, poslední taková událost ze září 2021 nezanechala na povrchu planety žádnou tmavou skvrnu (jako například dopady jader komety Shoemaker-Levy 9). Tato událost tedy nebude zřejmě výjimkou. Obě události nám však ukazují, že potenciálně nebezpečných těles poletuje ve vesmíru opravdu velké množství. Je však štěstí, že řadu z nich vychytá (doslova by se dalo říci vyluxuje) díky své silné gravitaci právě Jupiter.

Snímek Jupiteru v nepravých barvách ukazuje záblesk v kombinaci dat ve viditelném spektru s těmi infračervenými Autor: Ko Arimatsu/Kyoto University
Snímek Jupiteru v nepravých barvách ukazuje záblesk v kombinaci dat ve viditelném spektru s těmi infračervenými
Autor: Ko Arimatsu/Kyoto University

Amatérští astronomové nyní mohou prohlédnout své archivy a poslat případně video s tímto zábleskem přímo zainteresovaným osobám, kterými jsou Marc Delcroix nebo Ricardo Hueso.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Sky&Telescope



O autorovi

Martin Gembec

Martin Gembec

Martin Gembec je český astrofotograf, popularizátor vědy a učitel informatiky na základní škole. Především je ale nadšeným vedoucím planetária v liberecké iQLANDII.

Narodil se v roce 1978 v České Lípě. Od čtení knih se dostal k pozorování a fotografování oblohy. Nad fotkami pak vyprávěl o vesmíru dospělým i dětem a u toho už zůstal.  Vystudoval učitelství na ZŠ a SŠ v oboru fyzika, geografie a informatika. Od roku 1999 popularizuje astronomii na vlastním webu. Je redaktorem kosmonautix.cz a zástupcem šéfredaktora astro.cz. Nejraději fotografuje noční krajinu a komety.

Od roku 2019 je vedoucím planetária v libereckém science centru iQLANDIA, kde se věnuje vzdělávání veřejnosti, pořádání akcí a popularizaci astronomie a kosmonautiky mezi mládeží i veřejností.

Štítky: Jupiter, Jupiter impakt


20. vesmírný týden 2026

20. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 11. 5. do 17. 5. 2026. Měsíc bude v novu. Na večerní obloze se pomalu jasná Venuše níže nad obzorem blíží výše ležícímu Jupiteru. Ve čtvrtek 14. 5. nastane zatmění Europy měsícem Io. Aktivita Slunce je nízká, ale mohla by se zvýšit s tím, jak se natáčí jedna docela aktivní oblast. Kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) se objevila i v astronomickém snímku dne NASA od českých astronomů. SpaceX už se blíží dalšímu testovacímu letu Super Heavy Starship. Sonda Psyche proletí na cestě k asteroidu kolem planety Mars. Aleš Svoboda ukončil základní výcvik v ESA. K ISS se má vydat nákladní Dragon a k čínské stanici Tiangong nákladní Tianzhou 10.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M92

Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »