Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  Identifikován zdroj zodiakálního světla

Identifikován zdroj zodiakálního světla

Kužel zodiakálního (zvířetníkového) světla
Kužel zodiakálního (zvířetníkového) světla
Tajuplná záře, která se rozprostírá na noční obloze podél zvěrokruhu, již není záhadou. Jako první vysvětlil její původ Joshua Childrey v roce 1661. Předpokládal, že se jedná o sluneční světlo rozptýlené směrem k nám na prachových částicích ve Sluneční soustavě, avšak o původu prachu se vedly dlouhé diskuse. V článku, který byl publikován 20. dubna 2010 v časopise The Astrophysical Journal, posuzují David Nesvorný a Peter Jenniskens vliv asteroidů. Text uzavírají tvrzením, že více než 85 % prachu pochází z Jupiterovy rodiny komet, nikoliv z asteroidů.

Text k následujícímu obrázku:

Prach v prostoru mezi planetami, který rozptyluje sluneční světlo směrem k nám, nepochází z hlavního pásu planetek (vyobrazen zelenou barvou), ale je periodicky uvolňován z komet, které tráví většinu svého času poblíž dráhy planety Jupiter. Vyplývá to z výpočtů, které provedli Nesvorný a Jenniskens (Southwest Research Institute).

Původ zodiakálního světla ve Sluneční soustavě
Původ zodiakálního světla ve Sluneční soustavě
"Toto je vůbec první dynamický model zodiakálního oblaku," říká planetolog David Nesvorný (Southwest Research Institute, Boulder, Colorado). "Zjistili jsme, že prach z asteroidů se nepohybuje dostatečně rychle v průběhu času, aby vytvořil zodiakální oblak o tloušťce, jakou pozorujeme. Pouze prach z krátkoperiodických komet je Jupiterem dostatečně rozptylován k vytvoření oblaku."

Tento závěr potvrzuje, co astronom Jenniskens, zabývající se meteory na SETI Institute (Mountain View, Kalifornie), již dlouho očekával. Jako expert na meteorické roje si všiml, že největší množství prachových částic se pohybuje na podobných drahách jako komety Jupiterovy rodiny.

Jenniskens objevil "spící" kometu v meteorickém roji Quadrantidy v roce 2003 a od té doby identifikoval několik dalších podobných mateřských těles. Zatímco většina z nich není na svých současných oběžných drahách kolem Slunce aktivní, všechny mají dohromady společné, že byly násilně rozbity na kousky v určitém časovém období před několika tisíci roky, přičemž došlo k vytvoření proudů prachu, které se postupně posouvaly ke dráze Země.

Nesvorný a Jenniskens, s nimiž spolupracovali Harold Levison a William Bottke (Southwest Research Institute), David Vokrouhlický (Astronomický ústav UK, Praha) a Matthieu Gounelle (Natural History Museum, Paříž) dokázali, že tyto kometární výbuchy mohou vysvětlit pozorované hustoty prachových vrstev v zodiakálním oblaku.

Tímto způsobem vyřešili také další záhadu. Dlouho bylo známo, že sníh v Antarktidě je promíchán s mikrometeority, z nichž 80 až 90 % má nezvykle jednoduché složení, které je velmi vzácné mezi velkými meteority, u nichž víme, že mají svůj původ v planetkách. Místo toho Nesvorný a Jenniskens navrhují, že většina mikrometeoritů z Antarktidy jsou drobná tělíska kometárního původu. V souladu s jejich výpočty kometární zrníčka vnikají do zemské atmosféry malou rychlostí, takže pád atmosférou přežijí a dopadnou na zemský povrch, aby byly později posbírány zvědavými lovci mikrometeoritů.

Související článek: Jarní rovnodennost přináší zodiakální světlo

Zdroj: www.swri.org
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



19. vesmírný týden 2026

19. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 4. 5. do 10. 5. 2026. Měsíc bude v poslední čtvrti. Večer je nízko nad západem jasná Venuše a o něco výše je Jupiter. Aktivita Slunce je poměrně nízká. Kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) je nyní vidět z jižní polokoule. Startoval Falcon Heavy po více než roční odmlce. Družice Amazon Leo startovaly na Falconu 9 i Ariane 46. Před 65 lety se do kosmu podíval první Američan Alan Shepard.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Messier 3

Messier 3, známa aj ako M3 alebo NGC 5272, je výrazná guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v súhvezdí Poľovné psy. Od Zeme je vzdialená približne 33 000 svetelných rokov a patrí medzi najväčšie a najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy. Odhaduje sa, že obsahuje približne 500 000 hviezd. Objavil ju Charles Messier 3. mája 1764. Bola to vôbec prvá hmlovina v Messierovom katalógu, ktorú objavil samotný Messier. Spočiatku ju považoval za hmlistý objekt bez hviezd. Až William Herschel okolo roku 1784 rozlíšil jej hviezdnu povahu a ukázal, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M3 patrí medzi najlepšie preskúmané guľové hviezdokopy. Mimoriadne zaujímavá je najmä veľkým počtom premenných hviezd. Dnes ich v nej poznáme viac než 270, čo je najviac zo všetkých známych guľových hviezdokôp. Významnú časť tvoria premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré astronómovia využívajú aj ako dôležité indikátory vzdialeností vo vesmíre. Vek hviezdokopy sa odhaduje na približne 11,4 miliardy rokov, takže ide o veľmi starý objekt pochádzajúci z raných období vývoja našej Galaxie. M3 sa nachádza ďaleko nad rovinou Mliečnej cesty, približne 31 600 svetelných rokov, a zároveň asi 38 800 svetelných rokov od jej stredu. Je teda pomerne izolovaným členom galaktického hala. Na oblohe má zdanlivú jasnosť okolo 6,2 magnitúdy, takže za veľmi tmavej oblohy môže byť na hranici viditeľnosti voľným okom. V menšom ďalekohľade sa javí ako jemný hmlistý obláčik, no väčší ďalekohľad alebo astrofotografia odhalí jej skutočnú štruktúru – jasné a husté jadro obklopené tisíckami slabších hviezd. Práve vďaka tejto bohatej hviezdnej populácii je Messier 3 často považovaná za jednu z najkrajších guľových hviezdokôp severnej oblohy, hneď po známej M13 v Herkulovi. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie ???? Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 121x60sec. R, 105x60sec. G, 110x60sec. B, 180x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 27.4. až 1.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »