Noční svítící oblaky

Pozorovat je lze však pouze v době, kdy je sluneční kotouč asi 6 - 16° pod obzorem, vyskytují se obvykle pouze nízko nad severním obzorem na jinak jasné obloze, na které jsou už vidět hvězdy. V tu dobu osvětluje Slunce pouze vysoké vrstvy atmosféry. A právě v horní vrstvě mezosféry ve výškách téměř 85 km nad zemským povrchem se mohou noční svítící oblaky vytvořit. Jde o nejvýše položenou oblačnost v atmosféře, pro kterou se používá též zkratka NLC (z anglického názvu Noctilucent clouds).

Nejčastěji bývají pozorovatelné z míst ležících mezi 50 a 65° zeměpisné šířky. Protože nejsou viditelné na denní obloze, nemohou být přímo pozorovány z oblastí blíže zemskému pólu, kde v tu dobu panuje polární den, resp. Slunce zapadá jen nehluboko pod obzor. Nicméně radarová měření a pozorování z družic odhalila, že se v letní mezosféře tato oblačnost formuje nad celou polární oblastí a může zasahovat svým rozsahem až k zeměpisným šířkám jejich obvyklého pozorování. Polární mezosférická oblačnost se skládá z velmi drobných ledových částic.

Pro zformování nočních svítících oblaků v horní mezosféře je potřeba přítomnost vodních par, mimořádně nízká teplota a nukleační jádra. Rozhodující je právě dosažení nízkých teplot (zhruba kolem -130° C), protože při vyšších teplotách se za extrémně nízkého tlaku panujícím v této části atmosféry oblačnost rozpouští a led přechází z pevného do plynného skupenství. Paradoxně právě v letním období je horní mezosféra nejchladnější a umožňuje tak vznik ledové oblačnosti. Po zbytek roku, kdy se mezosférická oblačnost netvoří, je zde teplota o několik desítek stupňů vyšší. Voda do této jinak mimořádně suché části atmosféry proniká částečně trasportem z nižších vrstev atmosféry, částečně zde vzniká fotochemickými procesy (štěpení metanu UV zářením - koncentrace metanu díky antropogenním vlivům v posledních desetiletích vzrůstá). Charakter nukleačních jader je předmětem výzkumu (může se jednat i o drobné meteorické částice).

Výskyt nočních svítících oblaků je tedy omezen na léto - vhodné podmínky nastávají na severní polokouli od konce května do začátku srpna. Na jižní polokouli nastávají příhodné podmínky o půl roku později. Snímek vlevo zachycuje fotografii nočních svítících oblaků plujících vysoko v zemské atmosféře nad vysokými zeměpisnými šířkami na jižními polokouli. Snímek byl pořízen z Mezinárodní kosmické stanice (ISS) v lednu 2010.

Od dubna roku 2007 krouží po téměř polární dráze kolem Země družice AIM (Aeronomy of Ice in the Mesosphere) specializovaná právě na výzkum nočních svítících oblaků. Jeden z jejích přístrojů (CIPS) sestávající ze 4 širokoúhlých kamer snímá při každém obletu rozsah polární mezosférické oblačnosti. Prvně ji letos zaznamenal již 24. května 2011. Na přiloženém snímku je rozložení této oblačnosti nad severními pólárními oblastmi ze 14. června 2011. Následující den ráno i večer byly noční svítící oblaky letos prvně zaznamenány také z ČR. Plánovaný provoz družice AIM prodloužila NASA až do roku 2012. Během tohoto období se výzkum zaměří na dlouhodobé změny v mezosféře a možné souvislosti s klimatickými změnami.

Jedno z překvapivých měření z družice AIM ukázalo zhruba měsíční opoždění nástupu nočních svítících oblaků v sezóně 2010/2011 na jižní polokouli v porovnání s předchozím rokem a taktéž 6x nižší výskyt ledových oblaků. Ukazuje se také, že variabilita výskytu nočních svítících oblaků nad jižní polokoulí je znatelně vyšší, než nad polokoulí severní.

Jak noční svítící oblaky nejlépe rozeznat? Největší šanci máme v době, kdy případné běžné oblaky tvoří jen temné siluety a na obloze jsou již patrné hvězdy - jde o časové rozpětí velmi zhruba asi hodinu po 22:30 resp. po 02:30 hod. letního času. Pomoci může též světelný triedr, který nám odhalí jemnější struktury oblaků, které mají často tvar čeřin. Ideální je však z pevného stanoviště pořídit sérii fotografií - na sekvenci snímků prozradí noční svítící oblaky buď mírný pohyb od východu k západu, nebo pomalý vývoj téměř na místě. I když nejsou noční svítící oblaky pozorovatelné každou jasnou noc, v předchozích 3 letech byly z ČR pozorovány během června a července vždy alespoň během 10 nocí. Dlouholetá pozorování indikují jejich nejčetnější výskyt zhruba týden po letním slunovratu. Pozorování taktéž naznačují závislost NLC na slunečním cyklu. V letech kolem minima sluneční aktivity jsou zřejmě četnější a výraznější.

Více informací o nočních svítících oblacích lze najít na astro.cz v sekci o optických úkazech v atmosféře:

• Přehled úkazů nočních svítících oblaků (NLC) z ČR (sestavený na základě amatérských pozorování, je možné se též přihlásit k zasílání upozornění na NLC e-mailem či SMS)
• Fotogalerie NLC + formulář pro nahrání snímků
• On-line NLC kamery + radarová měření