Pozoruhodné atmosférické úkazy v září a výhled na říjen
Ranní halový sloup před východem 11. září 2016 se zrcadlí ve vodách Vltavy. Autor: Mike Perry
Je zde další výběr ze snímků optických atmosférických jevů minulého měsíce a jako vždy nechybí ani několik tipů na pozorování v tomto měsíci. Září nabídlo kormě halových jevů i pozoruhodné oblačné průrvy. Říjnové ranní mlhy nás mohou uvítat slavobránou bílé duhy. A vyskytnou-li se inverze, kromě dalekých výhledů lze vzácně spatřit třeba atmosférické zrcadlení.
Ohlédnutí za zářím
Utěšené množství snímků od našich čtenářů [1,2] obohatilo opět archívy pozorování. Hned úvodní snímek Mikea Perryho zachycuje jeden z fotogenických halových jevů – halový sloup, tentokráte se siluetami pražských mostů. A další přírůstky následují a to především z východní části našeho území.
Krepuskulární paprsky 20. září
Večerní krepuskulární paprsky v Zábřehu 20. 9. 2016. Autor: Jiří ŠípVzdálená hradba oblaků zatarasila cestu slunečním paprsků v rozsáhlém objemu atmosféry a ve stínu se tak ocitla část střední oblačnosti a efektní večerní podívaná 20. září tak byla na světě. Pohotovým fotografem byl v tomto případě Jiří Šíp ze Zábřehu. Je-li taková hradba vertikálně mohutných oblaků daleko za obzorem, lze podobný vějíř drah krepuskulárních (soumrakových) paprsků pozorovat i po západu Slunce.
Horní dotykový oblouk 23. září
Horní dotykový oblouk a malé halo, Brno 23. 9. 2016. Autor: David VlkVýrazný horní dotykový oblouk malého hala se ukázal v Brně 23. září spolu se slabým malým halem, kterého se dotýká právě v jeho horní části. Oba halové jevy vznikají na šestibokých ledových krystalech vysoké oblačnosti, pro vznik horního dotykového oblouku je však nutná vodorovná orientace jejich hlavních krystalových. Tvar horního dotykového oblouku silně závisí na výšce Slunce nad obzorem. Při nízké poloze slunce se oblouk obrací směrem vzhůru a má tvar písmene „V“, při vysoké poloze Slunce se naopak přimyká k malému halu, až nakonec splyne s dolním dotykovým obloukem a vytvoří kolem malého hala tzv. opsané halo.
Oblačné díry 30. září
Podivné díry v oblaku zaznamenané 10. 9. 2016 ve 14:50 h. při fotografování na náměstí v Třebíči. Autor: Jana ŠenbergerováNe úplně všední fotografii pořídila v Třebíči Jana Šenbergerová. Kromě klasického kondenzačního pruhu po letadle zachytila v cáru tenkého altocumulu též sled míst v jedné řadě, kde se oblak naopak rozpouštěl. Tato řádka oblačných průletových děr vzniká pravděpodobně po průletu letadla oblakem obsahujícím přechlazené vodní kapičky. Díky dočasnému poklesu tlaku a obohacení vzduchu o krystalizační jádra, tak doje k rychlému zmrznutí kapiček a vzniku ledových krystalků, které mohou ve vzniklé oblačné díře vytvořit bělavou vlečku známou jako virga. Občas lze také pozorovat obdobný jev - souvislou mezeru rozpadlé oblačnosti v místě průletu letadla v podobě jakési rýhy - rozpadový pruh (anglicky „distrail“), což představuje opak kondenzačního pruhu.
Výhled na říjen
Bílá (mlhová) duha
Bílá duha na vrstvě přízemní duhy 16.9. 2014 v Hrdonově. Autor: Sumie_dhV říjnovém tipu tentokrát představíme tzv. bílou (mlhovou) duhu. I tento jev vyžaduje podobně jako klasická duha současně sluneční svit a na opačné straně clonu vodních kapek, ale tentokrát mnohem menších než při dešti, zato stejné velikosti. A jaké překvapení, duha v takovém prostředí vypadá jinak. Duhový oblouk je v mlze prost barev a je mnohem širší. Na vysvětlení by nám už nestačila klasická geometrická optika (tj. odraz a lom), ale k vysvětlení vzhledu je třeba vzít v úvahu vlnovou povahu světla. Obecný výklad podává Mieova teorie rozptylu. V ní je klasická duha barevná duha vznikající na velkých kapkách vlastně speciálním případem, který lze přibližně popsat právě odrazem a lomem světla.
Atmosférické zrcadlení
Na hranici inverze docházelo k lomu a deformaci obrazu Ještědu, pořízeno z Krkonoš 20. 10. 2012. Autor: František KovaříkSilueta Ještědu je jistě dostatečně známa. Co však zdeformovalo jeho vrcholové partie tak, jako na fotografii z 20. října 2012, kterou pořídil Liberečan František Kovařík? Fotografie byla pořízena pod Dvoračkami v Krkonoších, vzdušnou čarou asi 37 kilometrů od Ještědu (1012 m n. m.). Výrazná inverze toho dne přinesla dokonce rekordně vysoké teploty ve výškách kolem 1000 m n. m. A právě na rozhraní chladného hustšího vzduchu a výše ležící suché teplé vzduchové masy došlo ke svrchnímu zrcadlení obrazu části ještědského masivu, které se projevilo jako výrazná deformace jeho tvaru [3].
Nastupující podzim tak může za stále častějších inverzí nabídnout z výše položených míst daleké výhledy. A při troše štěstí je může učinit atmosférické zrcadlení vskutku jedinečnými.
Český popularizátor astronomie a úkazů v zemské atmosféře. Narozen v roce 1973, nyní člen Pražské pobočky České astronomické společnosti, dlouholetý spolupracovník (demonstrátor) Štefánikovy hvězdárny v Praze na Petříně. Na astro.cz spravuje sekci Optické úkazy v atmosféře.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.
Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš
Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové
The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae.
The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations.
It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue.
Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future.
Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto.
Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System).
Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop
Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats
Gain 150, Offset 300.
July 24 to August 30, 2025
Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4
