Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  Prach z Halleovy komety bude nejvíce padat před víkendem

Prach z Halleovy komety bude nejvíce padat před víkendem

Radiant meteorického roje Eta-Aquaridy
Radiant meteorického roje Eta-Aquaridy
V pátek 6. května nastane maximum nepříliš známého meteorického roje Eta-Aquarid. Vrchol aktivity není nijak ostrý a aktivita potvá ještě několik dní poté, nicméně nejlepší bude rychlé meteory z tohoto roje pozorovat právě v pátek ráno v časných hodinách před rozbřeskem. Tehdy pozornému pozorovateli za dobrých podmínek neunikne přibližně 8 meteorů v hodině. Samotná frekvence meteorů sice není nijak valná, ale roj rozhodně stojí za letmý pohled na oblohu, neboť "padající hvězdy" z něj jsou ve skutečnosti prachem ze slavné Halleovy komety.

Název roje je poněkud zvláštní. Běžně jsme zvyklí mluvit o rojích, jejichž jména jsou odvozena z polohy radiantů (míst, odkud meteory daného roje zdánlivě na obloze vylétají). Pokud leží radiant v souhvězdí Lva, jde o Leonidy, z Persea vylétají letní Perseidy a tak dále. Nicméně je pochopitelné, že leží-li v nějakém souhvězdí hned několik radiantů různých rojů, je potřeba je odlišit. Souhvězdí Vodnáře (Aquarius) je právě jedním z nich a v průběhu roku se v něm sejde hned 6 radiantů. Proto bylo rozhodnuto, že jejich názvy budou odvozeny od ještě přesnější polohy, nežli v jakém souhvězdí leží, a to pomocí nejbližších hvězd k danému radiantu. Radiant Eta-Aquarid tedy leží velmi blízko hvězdy η-Aqr (hvězda 4. hvězdné velikosti). Záhodno dodat, že označení hvězd řeckými písmeny zavedl německý astronom Johann Bayer na sklonku 16. a 17. století.

Prach z nejslavnější komety

Halleyova kometa v roce 1986
Halleyova kometa v roce 1986
Jak už bylo naznačeno, pozornost si tento roj získává u širší veřejnosti především svým původem. Prach, který pozorujeme jako rychle padající meteory (díky poloze radiantu často létají na naší obloze "vzhůru"), vychází z částicové stopy, kterou za sebou zanechala snad nejslavnější kometa v historii 1P Halley. Ta byla u Slunce naposledy v únoru roku 1986 a znovu se k němu vrátí až v červenci 2061.

Snímek jádra Halleyovy komety pořízený sondou Giotto
Snímek jádra Halleyovy komety pořízený sondou Giotto
První záznamy o Halleyově kometě pochází už z třetího století před Kristem. Od té doby se z jejího mnohačetného pozorování zjistilo několik věcí. Její oběžná doba kolísá v rozmezí 74,4 - 79,2 let. Nejblíže ke Slunci byla roku 11 před Kristem a roku 66 po Kristu. Při příležitosti posledního návratu (v roce 1986) k ní bylo vysláno hned 5 sond. Naprosto monumentálním prvenstvím se pak mohla chlubit sonda Giotto (pojmenovaná na počest již zmíněného renesančního umělce), která minula jádro komety ve vzdálenosti pouhých 600 km. Během jejího průletu sonda pořídila dnes již světoznámé snímky "bramborovitého" jádra o rozměrech přibližně 6x6x18 km. Také bylo zjištěno, že samotné jádro odráží pouhé 3 % dopadajícího slunečního světla, což z ní dělá jedno z nejtemnějších těles Sluneční soustavy. To, že jsme kometu schopni pohodlně pozorovat, způsobuje až její prachoplynná obálka zvaná koma, která však jádro obalí až v určité blízkosti ke Slunci.

Češi si pořádnou podívanou úplně dopřát nemohou

Eta-Aquaridy mají pro Čechy tu nevýhodu, že jejich radiant vystupuje jen nízko nad obzor (asi 12°). Proto, ač se někde dočtete o frekvenci roje pohybující se kolem 40 meteorů v hodině, spatříme z našeho území jen malé procento všech padajících meteorů. Pomocí jednoduchého vztahu se dá spočítat, že při této výšce nad obzorem spatříme přibližně 8 meteorů za hodinu. Výška radiantu se však v průběhu noci mění a souhvězdí Vodnáře v květnu nejlépe zastihneme nad jihovýchodním obzorem v ranních hodinách před rozbřeskem. Díky vhodné fázi Měsíce, který zapadá ještě 5. května večer ve fázi úzkého srpku, jsou podmínky ke sledování prachu Halleovy komety letos ideální.

Nashledanou v říjnu

Prachová stopa z komety křižuje zemskou dráhu hned dvakrát. Výsledkem je šance rychlé meteory spatřit ještě jednou, a to každoročně kolem 22. října. Tehdy vrcholí pro středoevropany poněkud vhodněji položený meteorický roj Orionidy. Díky nestabilní struktuře proudu částic především gravitačním vlivem Jupiteru jsme mohli být v minulých letech svědky zvýšené aktivity obou rojů. Letos však Orionidy nejspíše nijak příjemně nepřekvapí, navíc budou rušeny Měsícem po poslední čtvrti poměrně vysoko nad obzorem. Sesterské Eta-Aquaridy jsou na tom tento rok lépe.

A jak vlastně meteory pozorovat?

Meteorické roje jsou i pro laika vděčnou příležitostí pro relaxaci. Není k tomu potřeba žádný dalekohled ani jiné speciální zařízení. Stačí si najít vhodné místo, pokud možno daleko od velkých měst a rušivého městského osvětlení. Ideální je nějaký vysoký kopec, odkud máte rozhled do všech stran. Pak si stačí lehnout do spacáku (i v květnových nocích však noční teploty klesají k bodu mrazu, proto oblečení nepodceňujte; vhodný je i teplý čaj v termosce) a koukat se do nebe. Souhvězdí Vodnáře vychází kolem 2. hodiny ranní na východě. Samotný radiant však ještě o půl hodiny později. Proto nejvýhodnější časové "okénko" se nabízí přibližně od 2:30 do 4 hodin. Po čtvrté hodině začne značně rušit rozbřesk. Koukat se můžete kamkoliv, nejlépe na oblast mezi východním obzorem a nadhlavníkem. Na obloze v té době najdete například planetu Saturn nízko nad jihozápadním obzorem v souhvězdí Panny. Vysoko nad hlavou se už bude klenout Mléčná dráha.

Video: Meteors from Halley's Comet (anglicky)
Zdroj: Science@NASA


Animace: Eta-Aquaridy
Autor: Roen Kelly, astronomy.com




O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008 a mezi lety 2009-2017 byl jejím vedoucím. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.



35. vesmírný týden 2025

35. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 25. 8. do 31. 8. 2025. Měsíc po novu se koncem týdne objeví na večerní obloze. Ráno můžeme pozorovat všechny planety kromě Marsu. Aktivita Slunce se možná zvýší. SpaceX se chystá k 10. testu Super Heavy Starship. První stupeň Falconu 9 se chystá k 30. znovupoužití. Tato raketa má letos za sebou již více než 100 startů a v uplynulém týdnu vynesla i vojenský miniraketoplán X-37b a nákladní loď Dragon na misi CRS-33 k ISS. Před 50 lety zazářila v souhvězdí Labutě poměrně jasná nová hvězda, nova V1500 Cygni.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

IC 1396 Sloní chobot

IC 1396 je veľká emisná hmlovina v súhvezdí Cefea. Nachádza sa pod spojnicou hviezd alfa a zéta Cephei a je v nej aj premenná hviezda Erakis. Hmlovina zaberá oblasť s priemerom niekoľko stoviek svetelných rokov a jej svetlo k nám letí asi 3 000 rokov. Na nočnej oblohe je jej zdanlivý priemer desaťkrát väčší ako priemer Mesiaca v splne, čo je 170´ (5°). Má celkovú magnitúdu 3,0, ale je taká roztiahnutá, že voľným okom nemáme šancu ju vidieť. Hmotnosť hmloviny je odhadovaná na 12 000 hmotností Slnka. Hmlovinu vzbudzuje k žiareniu najmä veľmi hmotná a veľmi mladá hviezda HD 206267 v strede oblasti. Hviezdu obklopujú ionizované mraky vytvárajúce okolo nej vo vzdialenosti 80 až 130 svetelných rokov prstencový útvar. Sú to zvyšky molekulárneho mraku, z ktorého sa zrodila hviezda HD 206267 a ďalšie hviezdy v tejto oblasti, ktoré spolu tvoria hviezdokopu s označením Tr37. Ďalej od centrálnej hviezdy sú pásma tmavého a chladného materiálu. Známou časťou hmloviny je obrovský tmavý molekulárny mrak pomenovaný hmlovina Sloní chobot. Jej tvar vymodeloval hviezdny vietor z HD 206267. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 65x120sec. R, 63x120sec. G, 52x120sec. B, 120x60sec. L, 186x600sec Halpha, 112x600sec.+18x900sec. O3, 144x600sec. S2, master bias, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 9.6. až 23.8.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »