Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  Tunguzský kráter vypátrán

Tunguzský kráter vypátrán

lake_cheko.jpg
Téměř po 100 letech hledání italští vědci pravděpodobně našli kráter, který vznikl v roce 1908 po dopadu meteoritu do Tunguzské oblasti. Sibiřské jezero Čeko mohl vyhloubit jeden z fragmentů explodovaného tělesa.

Při identifikaci kráteru je potřebná velká obezřetnost. Ale pokud se tento objev potvrdí, bude to znamenat důležitý objev a základ dalšího studia.

tunguska.jpg
Mohutná exploze v ranních hodinách 30. června 1908 vyvrátila a polámala stromy v oblasti asi 2 000 km2. Zvuk výbuchu, seizmické efekty a zjasnění noční oblohy bylo zaznamenáno ve velké části Evropy a celé střední Asii. Většina vědců je přesvědčena, že se jednalo o kamennou planetku, která explodovala ve výšce 5 – 10 km nad zemským povrchem. Síla výbuchu byla větší než 10 megatun TNT (některé zdroje uvádějí 25 nebo dokonce 50 megatun TNT). To z Tunguzského meteoritu dělá největší srážku s mimozemským tělesem, zaznamenanou v historii lidstva. Ale žádná z početných expedic do vzdálené a neobydlené tundry nedokázala objevit kráter nebo fragment explodovaného objektu.

Nyní Luca Gasperini (Institute of Marine Science, Boloňa, Itálie) tvrdí, že téměř kruhové jezero Čeko, nacházející se asi 8 km od epicentra exploze, může být hledaným impaktním kráterem. Jezero o průměru 300 m má velmi neobvyklý příkrý trychtýřovitý profil. Na rozdíl od ostatních jezer v této oblasti má velmi strmé stěny, svažující se do hloubky 50 m. Podle Gasperiniho jeho tvar, „odlišný od subarktických sibiřských jezerech, také neodpovídá pozemským stavebním nebo erozivním procesům, ale je kompatibilní s dopadem kosmického tělesa“. Navíc ve středu jezera, asi 10 m pod usazeninami, objevili „hutnější hmotu“, o níž si myslí, že může být fragmentem tělesa, které narazilo do Země. Proto na příští léto plánují hloubkové vrty do dna jezera.

Podle planetární vědce Davida Morrisona (NASA's Ames Research Center in Mountain View, Kalifornie), který se specializuje na srážky Země s planetkami, je studium tohoto dopadu velmi důležité. „Je to jediný historický příklad megatunové exploze.“ A ještě dodává, že v budoucnosti by se podobné zničující srážky mohly opakovat.

Pokud se objev potvrdí, musely by se poopravit modely, které danou událost vysvětlují. Simulace počítají s explozí ve vzduchu, při níž by vznikly jen malé fragmenty, které by nemohly vytvořit tak velký kráter. Podle Morrisona by větší kusy mohly vzniknout v případě, kdyby byl objekt tvořen shlukem různých typů materiálů s různými fyzikálními vlastnostmi. Podle posledních výzkumů takto vypadá většina planetek.

„Představa, že opravdu najdou kosmické těleso, je fascinující,“ říká Alan Harris (Space Science Institute, Boulder, Kolorado).

Tvrzení, že jezero Čeko může být impaktním kráterem, je podle specialisty na planetky Richarda Binzela (Massachusetts Institute of Technology) racionální. Jen se to musí skutečně potvrdit. Proto říká: „Jděte do toho: vrtejte.“

Zdroj: www.nature.com
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi



38. vesmírný týden 2026

38. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 14. 9. do 20. 9. 2026. V pondělí 14. 9. dopoledne dojde k zákrytu Venuše Měsícem, viditelnému i z Česka na denní obloze. Měsíc pak dál poroste k první čtvrti, kterou dosáhne v pátek 18. 9. Venuše se mezitím blíží k letošnímu největšímu jasu, na ranní obloze vysoko stojí Mars a níž Jupiter, zatímco Saturn a Neptun jsou vidět prakticky celou noc a blíží se ke svým letošním opozicím. Hlavní kosmonautickou událostí týdne měl být první orbitální start rakety Starship se skutečnými družicemi Starlink V3, ale byl odložen na 22. 9. Očekáváme start evropské Vegy-C s družicemi Sentinel-3C a FLEX. Před 75 lety zemřel český astronom František Nušl, spoluzakladatel České astronomické společnosti.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Sedm tváří zatmění

Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2026 obdržel snímek Pavla Karase „Sedm tváří zatmění“   12. srpna tohoto roku přinesl nejen astronomům jeden z nejúžasnějších jevů, které nám příroda může připravit. Měsíc se na své dráze oblohou dostal na spojnici Země – Slunce a alespoň pro některé

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Iris Nebula

Iris Nebula (známá také jako NGC 7023 nebo Caldwell 4) je jasná reflexní mlhovina nacházející se asi 1 300 světelných let od Země v souhvězdí Cefea. Mlhovina je osvětlena hvězdičkou +7,4 s označením HD 200775. Je to šest světelných let v průměru. Mlhovinu objevil v roce 1794 sir William Herschel, astronom, kde byla poté přidána do Nového všeobecného katalogu (NGC). Mlhovina je členem Cepheus Flare. Nachází se v blízkosti proměnné hvězdy typu Mira T Cephei a v blízkosti jasné velikosti +3.23 proměnné hvězdy Beta Cephei (Alfirk). Označení NGC 7023 odkazuje na otevřenou hvězdokupu uvnitř větší reflexní mlhoviny označené LBN 487. Charakteristika Mlhovina Iris má komplexní strukturu oblaků a vláknových struktur. Distribuce těchto oblaků je vysoce nehomogenní, obsahuje několik hustých ozařovaných struktur. Bylo pozorováno několik fotodisociačních oblastí (PDR) a disociačních front (FD) hraničících s dutinou, když most osvětlil hřebeny směrem k severozápadnímu, jihozápadnímu a východnímu směru. Tyto oblasti jsou poháněny měkkými radiačními poli s efektivními teplotami 18.000 Kelvinů a G 0 ~2,6 ×10^3. Tyto mraky mají maximální hustotu od 10 4 /cm 3 do 10 6 / cm 33. Uvnitř oblaků tyto hustoty ubývají. Odtoky z binárních hvězd v blízkosti středu mlhoviny Iris vybojovaly bikónickou dutinu a vyvolaly vznik několika fotodisociačních oblastí (PDR 1 a PDR 2). Obecně platí, že každé vlákno H 2 má odpovídající prodlouženou červenou emisi (ERE). Tato vlákna ERE jsou obecně o 10% širší. Vlákna ERE jsou upravena ve dvoustupňovém procesu. První krok vyžaduje foton s energií 10,5 eV k výrobě nosiče ERE. Tyto nosiče jsou pravděpodobně PAH, protože odpovídají třem kritériím: (1) mají ionizační nebo disociační potenciál, který přesahuje 10,5 eV, (2) vykazují silnou absorpci v optické nebo blízké UV spektrální oblasti a (3) je schopen efektivní fotoluminiscence. To se pravděpodobně provádí procesem fotoionizace a fotodisociace vhodného prekurzoru. Druhý krok vyžaduje dostatečné množství čerpání ERE, které je přenášeno hojnými optickými a téměř UV fotony, energizujícími ERE. Mlhovina Iris obsahuje polycyklické aromatické uhlovodíky (PAH), velké organické molekuly, které mají své carbonsuhlíky uspořádané do tvarů podobných medu a jejich vodíků.

Další informace »