< >
Zobrazit fotku v originálním rozlišení v nové záložce

Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Strojové učení nám dopřálo nový pohled na známou veledíru v centru galaxie M87
Adam Denko Vytisknout článek

Strojové učení nám dopřálo nový pohled na známou veledíru v centru galaxie M87

Vygenerovaná fotografie supermasivní černé díry v centru eliptické galaxie M87 lehce rozmazaná na rozlišení EHT.
Autor: Lia Medeiros

Fotografii mlhavé oranžové americké koblihy, respektive supermasivní černé díry v centru eliptické galaxie M87 v souhvězdí Panny (Virgo), zná téměř celý svět. Globální projekt Event Horizon Telescope (EHT) založený na mezinárodní spolupráci ji zveřejnil již před čtyřmi lety v roce 2019. Nedávno však astronomové odhalili nový pohled vytvořený neuronovou sítí na základě dat z EHT. 


Mnoho lidí rozmazaný snímek tolik nenadchl, musíme si však uvědomit, o jak malou část oblohy se jedná. Je totiž zhruba ekvivalentní velikosti tenisového míčku na lunárním povrchu pozorovaném ze Země. EHT je virtuální anténou o velikosti naší planety tvořenou několika radioteleskopy rozmístěnými po celém světě. Pokrýt celý povrch Země radioteleskopy samozřejmě nelze, a proto vznikají nedostatky dat, což mimo jiné může za mlhavou fotografii.  

Porovnání snímků M87* bez a s použitím PRIMO. Autor: Lia Medeiros
Porovnání snímků M87* bez a s použitím PRIMO.
Autor: Lia Medeiros
Nedostatky astronomové dopočítali využitím strojového učení, nového algoritmu PRIMO, čímž poprvé získali ten pravý detail, který by zachytila anténa o průměru Země. Neuronová síť se učila přesně analyzovat na datasetu složeného ze 30 000 simulovaných fotografií akrečního disku; soustředila se přitom na časté vzory v jeho struktuře (simulace na trénování lze vidět ve videu níže). Astronomové nyní použili PRIMO na dopočítání chybějících dat na základě těch získaných EHT v roce 2017. Vyšel značně ostřejší snímek. Obzvlášť výraznější je na něm samotná černá díra.

Díky vygenerovanému snímku by astronomové mohli přesněji určit hmotnost černé díry M87* a další její parametry. Neuronovou síť PRIMO lze také využít i na jiné objekty pozorované EHT, např. 7,5 miliardy světelných let vzdálený kvasar NRAO 530 nebo veledíru v centru Mléčné dráhy, Sagittarius A*. 

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] phys.org
[2] Event Horizon Telescope
[3] The Astrophysical Journal Letters



O autorovi

Adam Denko

Adam Denko

Adam Denko se narodil v roce 2007 v Praze a nyní studuje na osmiletém gymnáziu v Berouně. Volný čas tráví především astronomií a astrofotografií, která ho upoutala již ve 13 letech. Za každé jasné noci sbírá fotony ze vzdálených kosmických objektů. Snímky následně vkládá na webové stránky, čímž ostatním ukazuje, jak fascinující vesmír vskutku je. Svůj oblíbený vědní obor se snaží popularizovat pomocí sociálních sítí a psaním článků na web a Instagram ČAS. Je zakladatelem Discord serveru AstroConnect, jenž si klade za cíl propojit mladé zájemce o astronomii z České a Slovenské republiky. Laureát Ceny Jindřicha Zemana za astrofotografii 2022 junior.
 

Další články autora (39)

Štítky: Panna, EHT, M87*, Černá díra

36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »