Vytvořená scéna připomíná rozeklané ohnivé vrcholy, oblaka bublajícího magmatu a intenzivně žhavé záblesky jasného světla. Ačkoliv to může vypadat jako běsnící ohně či srdce sopky, ve skutečnosti se jedná o chladné kosmické uskupení plynů, prachu a hvězd.
Magnetary – neutronové hvězdy s vysokou hustotou a mimořádně silným magnetickým polem – jsou objekty s nejsilnějšími magnetickými poli ve vesmíru a nalézáme je po celé Galaxii. Astronomové však zcela přesně nevědí, jak vznikají. Díky použití celé řady teleskopů po celém světě, včetně zařízení Evropské jižní observatoře ESO, se nyní vědcům podařilo nalézt hvězdu, která se pravděpodobně magnetarem teprve stane. Jedná se o hmotnou héliovou hvězdu se silným magnetickým polem – dosud nepopsaný typ hvězdného objektu, který by mohl původ magnetarů osvětlit.
Planety se rodí z vířících disků prachu a plynů, které obklopují mladou hvězdu, avšak není jasné, jak prachová zrníčka mohou růst do větších objektů dříve, než po spirále spadnou na hvězdu. Klíčovým krokem v informacích o nových planetách by mohly být nové teoretické modely protoplanetárních disků, vyvinuté astrofyziky z centra RIKEN a jejich dvěma spolupracovníky, které vysvětlují, jak prach v disku překonává tendenci driftovat směrem na hvězdu.
Působivý záběr, který zveřejnila Evropská jižní observatoř ESO, přináší důležité stopy vedoucí k odpovědi na otázku, jak by se mohly formovat planety o hmotnosti Jupiteru. V blízkosti mladé hvězdy vědci objevili rozsáhlé shluky prachu, které by se mohly zhroutit vlastní gravitací a vytvořit obří planety. Snímek vznikl kombinací dat pořízených pomocí dalekohledu VLT a radioteleskopu ALMA.
Astronomové za pomoci Hubbleova dalekohledu nalezli protoplanetu během intenzivního, „násilného” procesu nazvaného nestabilita disku. V této fázi protoplanetární disk obklopující hvězdu chladne a vlivem gravitace je rozdělen na jednu nebo více planet. Vědci dlouhou dobu hledali jasný důkaz tohoto procesu, kterým by se mohla stát protoplaneta AB Aurigae b, kterou pozoroval Hubbleův dalekohled.
Astronomové využívající data z radioteleskopu ALMA objevili v okolí vzdálené hvězdy útvar, který se pravděpodobně pohybuje po stejné oběžné dráze, jako již dříve nalezená extrasolární planeta. Vědci se domnívají, že by se mohlo jednat o oblak drobnějších těles související s procesem vzniku další planety. Pokud by se tato domněnka potvrdila, půjde o dosud nejpřesvědčivější důkaz, že dvě planety mohou sdílet jednu oběžnou dráhu.
Pomocí radioteleskopu ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) v Chile astronomové vůbec poprvé pozorovali deformovaný disk kolem velmi mladé protohvězdy, která vznikla teprve před několika desítkami tisíc let. Z uvedeného vyplývá, že vychýlení planetárních drah v četných planetárních soustavách (včetně naší) může být způsobeno deformacemi disku, z kterého se později zformují planety, již v počátcích jeho existence.
ESO/ELT – revoluční teleskop pro pozorování vesmíru z povrchu Země s primárním zrcadlem o průměru 39 metrů bude největším dalekohledem na světě pro viditelné světlo a infračervené záření. Stane se ‚největším okem lidstva hledícím k obloze‘. Technicky mimořádně náročný projekt ELT nedávno dosáhl významného milníku, když podle metodiky používané v projektovém řízení překročil hranici 50 % realizace.
Astronomové identifikovali mladou hvězdu se čtyřmi planetami velikosti Jupitera a Saturnu, které kolem ní obíhají. Je to vůbec první případ, kdy byly objeveny tak hmotné planety u tak mladé hvězdy. Tato soustava také představuje nový rekord pro nejextrémnější rozpětí doposud pozorovaných drah: nejvzdálenější planeta je více než 1000× dále od hvězdy než nejbližší planeta, což vyvolává zajímavou otázku, jak vůbec mohla taková soustava vzniknout. Pro zajímavost: Pluto je ve Sluneční soustavě jenom 102× dále než Merkur.
Soustava tří nových dalekohledů BlackGEM zahájila svoji činnost na observatoři ESO/La Silla. Teleskopy budou skenovat jižní oblohu a pátrat po kosmických zdrojích gravitačních vln, jako jsou například splynutí neutronových hvězd nebo černých děr.
Tým evropských astronomů zjistil, že prachové částice v okolí hvězdy se spojují již před tím, než mateřská hvězda zcela „dospěje“. Spojování (slepování) prachových částic je prvním krokem při vzniku nových planet. Astronomové z Nizozemí, Švédska a Dánska o svém objevu publikovali článek v časopise Nature Astronomy.
Astronomové využívající dalekohled ESO/VISTA vytvořili rozsáhlý atlas zdrojů infračerveného záření v pěti blízkých oblastech s probíhající tvorbou hvězd. Mozaiky složené z více než jednoho milionu samostatných záběrů odhalují vznikající mladé hvězdy vnořené do hustých oblaků prachu. Díky těmto pozorováním astronomové získali jedinečný nástroj, který jim pomůže zodpovědět složité otázky spojené se vznikem hvězd.
Astronomové využívající radioteleskopy ALMA a IRAM vůbec poprvé změřili teplotu velkých prachových částic ve vnější oblasti protoplanetárního disku kolem mladé hvězdy. Při pozorování objektu s přezdívkou Létající talíř (Flying Saucer) aplikovali vědci zcela novou techniku a objevili, že přítomné prachové částice jsou mnohem chladnější, než se očekávalo: mají teplotu -266 °C. Tento překvapivý výsledek naznačuje, že bude potřeba poupravit současné představy o těchto discích.
Oranžovo-červený oblak zachycený na snímku je součástí mlhoviny Sh2-284. Záběr byl pořízen dalekohledem ESO/VST na Observatoři Paranal a zobrazuje tento objekt v mimořádných detailech. Protože plyn a prach v mlhovině se stále shlukují, vznikají zde nové hvězdy, kterými je Sh2-284 doslova poseta. Když se na snímek podíváte pozorně (a máte dostatečně bujnou fantazii), možná se vám podaří spatřit ‚hlavu kočky‘.
Základní stavební kameny života mohou být ve vesmíru běžné.V protoplanetárním disku obklopujícím mladou hvězdu se astronomům poprvé podařilo odhalit složité organické molekuly, které jsou považovány za základní stavební kameny života. Pozorování provedená pomocí radioteleskopu ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) opět dokazují, že podmínky, za jakých vznikala Země i Slunce, nejsou ve vesmíru nijak unikátní. Výsledky byly publikovány 9. dubna 2015 ve vědeckém časopise Nature.
Pomocí dalekohledu ESO/VLT astronomové poprvé pozorovali pozůstatky, které po sobě zanechaly exploze prvních hvězd ve vesmíru. Objevili tři vzdálené oblaky plynu, jejichž chemické složení odpovídá tomu, jaké vědci očekávají po prvních hvězdných explozích. Tyto nové poznatky nás posunují o další krok blíže k pochopení vlastností prvních hvězd, které vznikly po velkém třesku.
Protoplanetární disk u hvězdy TW HydraeAutor: NASA, ESA, Z. Levay (STScI/AURA)Vznik exoplanety v přímém přenosu. Doposud bylo objeveno téměř 900 planet mimo Sluneční soustavu (tzv. exoplanet). Nyní se však astronomové domnívají, že se jim poprvé podařilo získat přesvědčivý důkaz vznikající planety na nepředpokládaném místě – ve velké vzdálenosti od velmi mladé hvězdy typu červeného trpaslíka.
Astronomové poprvé pozorovali na jednom snímku stín černé díry v centru galaxie Messier 87 (M87) a mohutný výtrysk, který z ní vychází. Pozorování byla provedena v roce 2018 pomocí dalekohledů Global Millimetre VLBI Array (GMVA), Atacama Large Millimeter/submillimeter Array (ALMA), jehož je ESO partnerem, a Greenland Telescope (GLT). Tento nový snímek pomůže astronomům lépe pochopit, jak mohou výtrysky černých děr vznikat.
Protoplanetární disk kolem hvězdy TW HydraeAutor: ESA–C. CarreauNa základě mimořádných schopností kosmického dalekohledu ESA s názvem Herschel Space Observatory astronomové velice přesně „zvážili“ protoplanetární disk v okolí blízké hvězdy. Zjistili, že stále ještě má dostatečnou hmotnost na zformování mladých planet o celkové hmotnosti 50 Jupiterů, a to několik miliónů roků potom, co se kolem většiny jiných hvězd stejného věku planety již vytvořily.
Astronomové využívající radioteleskop ALMA, jehož evropským partnerem je ESO, objevili rozsáhlý rezervoár horkého plynu v rodící se kupě galaxií obklopující stejnojmennou galaxii Pavučina. Vůbec poprvé se podařilo pozorovat takto horký plyn v tak velké vzdálenosti. Kupy galaxií patří k největším strukturám ve vesmíru a tyto nové výsledky, publikované v časopise Nature, dále poodhalují, jak brzy v historii vývoje vesmíru se tyto útvary začaly formovat.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 11. 5. do 17. 5. 2026. Měsíc bude v novu. Na večerní obloze se pomalu jasná Venuše níže nad obzorem blíží výše ležícímu Jupiteru. Ve čtvrtek 14. 5. nastane zatmění Europy měsícem Io. Aktivita Slunce je nízká, ale mohla by se zvýšit s tím, jak se natáčí jedna docela aktivní oblast. Kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) se objevila i v astronomickém snímku dne NASA od českých astronomů. SpaceX už se blíží dalšímu testovacímu letu Super Heavy Starship. Sonda Psyche proletí na cestě k asteroidu kolem planety Mars. Aleš Svoboda ukončil základní výcvik v ESA. K ISS se má vydat nákladní Dragon a k čínské stanici Tiangong nákladní Tianzhou 10.
Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý
Messier 3, známa aj ako M3 alebo NGC 5272, je výrazná guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v súhvezdí Poľovné psy. Od Zeme je vzdialená približne 33 000 svetelných rokov a patrí medzi najväčšie a najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy. Odhaduje sa, že obsahuje približne 500 000 hviezd. Objavil ju Charles Messier 3. mája 1764. Bola to vôbec prvá hmlovina v Messierovom katalógu, ktorú objavil samotný Messier. Spočiatku ju považoval za hmlistý objekt bez hviezd. Až William Herschel okolo roku 1784 rozlíšil jej hviezdnu povahu a ukázal, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M3 patrí medzi najlepšie preskúmané guľové hviezdokopy. Mimoriadne zaujímavá je najmä veľkým počtom premenných hviezd. Dnes ich v nej poznáme viac než 270, čo je najviac zo všetkých známych guľových hviezdokôp. Významnú časť tvoria premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré astronómovia využívajú aj ako dôležité indikátory vzdialeností vo vesmíre. Vek hviezdokopy sa odhaduje na približne 11,4 miliardy rokov, takže ide o veľmi starý objekt pochádzajúci z raných období vývoja našej Galaxie. M3 sa nachádza ďaleko nad rovinou Mliečnej cesty, približne 31 600 svetelných rokov, a zároveň asi 38 800 svetelných rokov od jej stredu. Je teda pomerne izolovaným členom galaktického hala. Na oblohe má zdanlivú jasnosť okolo 6,2 magnitúdy, takže za veľmi tmavej oblohy môže byť na hranici viditeľnosti voľným okom. V menšom ďalekohľade sa javí ako jemný hmlistý obláčik, no väčší ďalekohľad alebo astrofotografia odhalí jej skutočnú štruktúru – jasné a husté jadro obklopené tisíckami slabších hviezd. Práve vďaka tejto bohatej hviezdnej populácii je Messier 3 často považovaná za jednu z najkrajších guľových hviezdokôp severnej oblohy, hneď po známej M13 v Herkulovi. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie ???? Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 121x60sec. R, 105x60sec. G, 110x60sec. B, 180x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 27.4. až 1.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
