Související stránky k článku Fotogalerie: Bouřlivá oblast AR1520 na Slunci
Nové výsledky z Čerenkovovy observatoře HAWC (High Altitude Water Cherenkov) rozšiřují naše informace o tvrdém gama záření ze slunečního disku pozorované dříve vesmírným gama teleskopem Fermi. Toto záření je zřejmě vybuzeno galaktickým kosmickým zářením dopadajícím na jádra prvků ve sluneční atmosféře. Současné teoretické modely však nedokážou vysvětlit detaily toho, jak sluneční magnetická pole ovlivňují tyto interakce. Nové pozorování z Čerenkovovy observatoře tak prohlubuje záhady vyzařování slunečního disku.
Sluneční fyzikové si už dlouhou dobu lámou hlavu nad tím, co přesně odlišuje konfiguraci magnetického pole v tmavé umbře vyvinuté sluneční skvrny od okolní penumbry. Jan Jurčák ze Slunečního oddělení ASU tomu ve spolupráci s astronomy z Německa a Španělska přišel na kloub. Nalezl jednoduché a robustní kritérium rozlišující umbru a penumbru z hlediska magnetického pole, které platí pro všechny sluneční skvrny.
Koncem března jsme na povrchu Slunce sledovali hodně aktivní oblast s číslem 2975 s mnoha skvrnami. Ta se vlivem rotace hvězdy dostala na její odvrácenou polokouli, kde jsme mohli díky vyvrženým oblakům plazmatu sledovat důsledky její další aktivity. Když se o víkendu objevily velké skvrny u východního okraje slunečního disku, věděli jsme, že je zpátky v dobré formě. Přihlásila se o slovo sama další erupcí nejvyšší kategorie X a pokračovala během Velikonoc mnoha dalšími slabšími. Za okrajem Slunce se možná nachází ještě další skvrny a tak je pro nás tento týden zajímavý i z hlediska sluneční aktivity.
Aktualizace 21. 4. v 18:15
Jarní zatmění po dlouhých třech letech nebylo příliš výrazné a na našem území ho z velké části zakrývala oblačnost. V článku najdete odkazy na nejdůležitější informace a živé přenosy a samozřejmě galerii fotografií od našich čtenářů. Děkujeme.
Studium hvězd by se pro astrofyziky mohlo zdáti téměř zapovězeno – to proto, že hvězdy jsou pro detailnější zkoumání opravdu velmi daleko. Ale je tu Slunce – naše nejbližší hvězda. Do jeho výzkumu je zapojeno mnoho vědeckých misí, díky nimž mohou vědci jeho projevy pozorovat v opravdu velkém detailu. A výsledky těchto pozorování pak aplikovat i na studium vzdálenějších hvězd. O podrobnostech jsme hovořili se slunečním astrofyzikem prof. Petrem Heinzelem ze Slunečního oddělení Astronomického ústavu AV ČR.
Sluneční astronomové pod vedením Jana Jurčáka z ASU pozorovali a analýzovali přerod sluneční póry v osamocenou penumbru. Tento unikátní materiál pozorovaný japonskou kosmickou observatoří Hinode přináší nové znalosti, popisující vliv magnetického pole na vznik a vývoj penumbry.
Na povrchu Slunce se vyskytují pěkné skvrny a výrazně se zvýšila také erupční aktivita. O tom jsme vás již v týdnu informovali. Mezitím v noci na úterý 29. 3. nastaly další erupce, které byly také zdrojem výronů plazmatu. Projevilo se to kruhovými oblaky na snímcích koronografu LASCO C3 na sondě SOHO. Podle modelů Centra pro předpovědi vesmírného počasí (SWPC) se k Zemi vydala tři oblaka plazmatu, která se možná navzájem zkanibalizují a zemská magnetosféra tak bude ovlivněna silněji, než by tomu při podobných erupcích bylo. Dá se s velkou pravděpodobností očekávat polární záře, která by byla viditelná i ze střední Evropy. Zde však pozorování nedovolí počasí, zato na severu má být hezky a asi to bude stát za to.
Na večerní obohu z pohledu pozorovatele ze severní polokoule vstoupila jasná kometa C/2023 A3 (Tsuchinshan-ATLAS). Kometa se již nadějně předvedla pozorovatelům na jižní polokouli, potom ukázala úchvatný ohon a zjasnění v koronografech vesmírných observatoří, když procházela mezi Zemí a Sluncem. Nyní začínají přicházet očitá svědectví o viditelnosti komety s ohonem dlouhým až deset stupňů a to ještě v době, kdy není kometa příliš vysoko a není úplná tma. Přesto si ji už troufáme označit za Velkou kometu 2024. Zde je fotogalerie ze snímků našich čtenářů.
Naše nejbližší hvězda Slunce je pod dohledem pozorovatelů již více než čtyři staletí. Kosmické sondy v jeho průzkumu přesto znamenaly průlom. Poskytly pohledy na Slunce v dosud zapovězených oblastech elektromagnetického záření, s nečekaným rozlišením a dlouhodobým pokrytím v nezměněných pozorovacích podmínkách. Pojďme si projít přehledem, co vše jsme se o Slunci dozvěděli díky celé řadě přístrojů v kosmu.
Přestože jsou skvrny na Slunci známy již od starověku a v Evropě jsou pravidelně sledovány od dob vynálezu dalekohledu, jsou neustále obestřeny řadou tajemství. Prozatím např. vůbec není jasné, jak vypadá struktura magnetického pole tvořícího skvrnu pod úrovní viditelného povrchu. Má charakter tlusté monolitické silotrubice, nebo vypadá jako svazek menších trubiček, takže připomíná svazek špaget? Stejně tak není úplně zřejmé, za jakých podmínek a proč vzniká kolem jádra (umbry) skvrny její okrajový lem (penumbra). Právě na poslední jmenovaný problém se zaměřil Jan Jurčák z AsÚ ve spolupráci s kolegy z Kiepenheuerova Institutu pro sluneční fyziku z německého Freiburgu.
Věci se někdy dějí velmi rychle. Nejinak je tomu se sluneční aktivitou, zvláště v těchto hodinách a dnech. Ještě před týdnem bychom hovořili o Slunci téměř beze skvrn. V pondělí se vynořily alespoň dvě malé skvrnky uprostřed slunečního disku. Aktivita nabírala na síle zvláště v druhé polovině týdne, kdy se nasunula zajímavá oblast z většími skvrnami, která se skrývala na odvrácené polokouli. S tím, jak se Slunce otáčí, skvrny se přesouvaly ke středu kotouče. A v pondělí 28. března bylo patrné, že jich zde výrazně přibývá. Následovala poměrně silná erupce, výron hmoty z koróny, sluneční vlna cunami a radiační bouře v zemské ionosféře.
Rok 2024 byl pro pozorování nejznámějšího meteorického roje velmi příznivý. Bylo to jednak díky počasí, protože byly většinou jasné noci, ale připojil se i Měsíc, který byl vidět pouze večer jako dorůstající srpek. Naprosto fantastickou shodou okolností nastala v noci na 12. srpna také polární záře a Perseidy tak padaly doslova do ní. Vidět dva atmosférické jevy, které mají kořeny ve vesmírných objektech, to se jen tak nezopakuje.
Sluneční sekce České astronomické společnosti pořádá soutěž v solarografii. Fotografii je nutné odevzdat do 1. září 2022. Zúčastnit se může každý (účastníci mladší 18 let musí mít souhlas rodičů/zákonných zástupců). Jeden účastník může do každé kategorie přihlásit jednu práci vyrobenou metodou solarografie.
Tvrzení v nadpisu článku se může jevit jako hodně odvážné poté, co o uplynulém víkendu řada lidí marně vyhlížela polární záři tak silnou, že snad měla být vidět i z České republiky. Ne, ani tentokrát se přímo takový úkaz neočekává. I když znáte to, příroda je nevyzpytatelná. Co se vlastně v úterý 2. listopadu stalo na Slunci tak zajímavého, že se k tématu sluneční aktivity a možnosti vzniku pěkných polárních září vracíme tak brzy? V článku si to rozebereme.
Večerní obloha byla v probíhajícím létě na planety skoupá. Planety Venuše a Merkur se na večerní oblohu zatím nestihly vyklubat, ale nad ránem je to jiná podívaná. Saturn překvapil již hodně přivřeným prstencem, Mars zdánlivě doháněl Jupiter. Začaly vícenásobné přechody měsíčků Jupiteru a dokonce občasné přechody Titanu přes kotouč Saturnu. Na konci července se k nim přiblížil také ubývající Měsíc.
Sluneční erupce patří mezi nejsilnější exploze, s jakými se můžeme v našem planetárním systému setkat. Jejich energie odpovídá stovkám miliard atomových bomb vybuchlých najednou. Navzdory tomu ale fyzici stále nejsou schopni říci, jak jsou tyto ohromné erupce schopny urychlit částice natolik, že se k Zemi, vzdálené zhruba 150 milionů kilometrů, dostanou za méně než hodinu času.
Když už se i v běžných médiích objeví informace o možnosti pozorovat polární záři, cítíme i my na astronomickém portálu povinnost informovat, jak se věci mají. Co se vlastně stalo a jaká je šance, že budeme moci spatřit polární záři? A kam se za jejím pozorováním vydat a jak ji vyfotografovat? Nabízíme vám podrobný přehled i s vysvětlením, jak se na pozorování připravit a jak si záři alespoň trochu v reálném čase předpovědět.
Fotogalerie: Noční svítící oblaka (NLC) 2024
Sezóna nočních svítících oblak roku 2024 začala poměrně náhlým a fotogenickým úkazem v noci z 13. na 14. června. Další velmi pěkný úkaz následoval o 10 dní později. Záběry těchto pozoruhodných, ve velmi vysoké atmosféře ležících oblak z ledových krystalů, zaujal nejednoho čtenáře. Krystaly ledu se tvoří ve výškách kolem 83 km v období kolem slunovratu. Dá se očekávat, že NLC budou k vidění nejméně do začátku července. Pokud máte snímky z červnových úkazů nebo zrovna vidíte další, budeme rádi, když je přidáte do naší galerie. Využijte, prosím, formulář pro vložení snímku.
NASA vybrala pro realizaci dvě nové vědecké mise pro výzkum Slunce. Tou první je MUSE: Multi-slit Solar Explorer, a druhou HelioSwarm. Pomohou nám porozumět dynamice Slunce, propojení Země a Slunce a stále se měnícímu vesmírnému prostředí. Poskytnou tak kritické informace důležité k ochraně astronautů, satelitů a komunikačních systémů, jako je například GPS. Níže si představíme nám dnes známé informace o podobě těchto misí.
Tolik nadšení z jedné sluneční skvrny, to by normálně bylo až pobuřující. Ale v době minima aktivity je potěšitelné, že aktivní oblast, která zapadla před 14 dny, a kde bylo několik pěkných skvrn, se nyní vrací zpoza odvrácené strany a ukazuje nám stále pěknou skvrnu, asi třikrát větší, než naše Země. Za její zmizení i návrat může rotace Slunce. Trvá přibližně 28 dní, než se otočí kolem dokola. Ale v různých šířkách je to různě dlouho.
