Související stránky k článku Fotogalerie: Sluneční skvrny června 2012
Stejně jako se říká, že Halleyovu kometu můžeme spatřit v podstatě jednou za život, podobně vzácnou návštěvou nás nyní poctila kometa 12P/Pons-Brooks. Oběžná doba komety 1P/Halley je totiž 76 roků a znovu se jí dočkáme až v létě 2061. Kometa 12P má oběžnou dobu 71 let a nejbližší průchod přísluním připadá na 21. dubna 2024. Kometa je na fotografiích krásná a v tmavých lokalitách už je i triedrem viditelný náznak ohonu. Nejlepší období viditelnosti připadne kromě začátku března ještě na konec tohoto měsíce a na začátek dubna, i když kometa bude jen nevysoko nad obzorem.
Sluneční fyzikové si už dlouhou dobu lámou hlavu nad tím, co přesně odlišuje konfiguraci magnetického pole v tmavé umbře vyvinuté sluneční skvrny od okolní penumbry. Jan Jurčák ze Slunečního oddělení ASU tomu ve spolupráci s astronomy z Německa a Španělska přišel na kloub. Nalezl jednoduché a robustní kritérium rozlišující umbru a penumbru z hlediska magnetického pole, které platí pro všechny sluneční skvrny.
Na povrchu Slunce se vyskytují pěkné skvrny a výrazně se zvýšila také erupční aktivita. O tom jsme vás již v týdnu informovali. Mezitím v noci na úterý 29. 3. nastaly další erupce, které byly také zdrojem výronů plazmatu. Projevilo se to kruhovými oblaky na snímcích koronografu LASCO C3 na sondě SOHO. Podle modelů Centra pro předpovědi vesmírného počasí (SWPC) se k Zemi vydala tři oblaka plazmatu, která se možná navzájem zkanibalizují a zemská magnetosféra tak bude ovlivněna silněji, než by tomu při podobných erupcích bylo. Dá se s velkou pravděpodobností očekávat polární záře, která by byla viditelná i ze střední Evropy. Zde však pozorování nedovolí počasí, zato na severu má být hezky a asi to bude stát za to.
Sluneční erupce patří mezi nejsilnější exploze, s jakými se můžeme v našem planetárním systému setkat. Jejich energie odpovídá stovkám miliard atomových bomb vybuchlých najednou. Navzdory tomu ale fyzici stále nejsou schopni říci, jak jsou tyto ohromné erupce schopny urychlit částice natolik, že se k Zemi, vzdálené zhruba 150 milionů kilometrů, dostanou za méně než hodinu času.
Některé úkazy jsou krásné, i když nenastanou v noci. Typickým příkladem je zatmění Slunce. Jenže to je úkaz opravdu vzácný, za kterým musíme někam jet, nebo na něj čekat i několik let. A podobně vzácné jsou i zákryty planet Měsícem. 9. listopadu 2023 se k Měsíci přiblížila jasná Venuše a byl to opravdu pěkný pohled na ranní oblohu na srpek a jasnou hvězdu v jeho blízkosti. V dopoledních hodinách se Měsíc zdánlivě přiblížil k Venuši a kolem jedenácté nastal její zákryt osvětlenou stranou Měsíce. Výstup se uskutečnil krátce po poledni.
Sluneční astronomové pod vedením Jana Jurčáka z ASU pozorovali a analýzovali přerod sluneční póry v osamocenou penumbru. Tento unikátní materiál pozorovaný japonskou kosmickou observatoří Hinode přináší nové znalosti, popisující vliv magnetického pole na vznik a vývoj penumbry.
Věci se někdy dějí velmi rychle. Nejinak je tomu se sluneční aktivitou, zvláště v těchto hodinách a dnech. Ještě před týdnem bychom hovořili o Slunci téměř beze skvrn. V pondělí se vynořily alespoň dvě malé skvrnky uprostřed slunečního disku. Aktivita nabírala na síle zvláště v druhé polovině týdne, kdy se nasunula zajímavá oblast z většími skvrnami, která se skrývala na odvrácené polokouli. S tím, jak se Slunce otáčí, skvrny se přesouvaly ke středu kotouče. A v pondělí 28. března bylo patrné, že jich zde výrazně přibývá. Následovala poměrně silná erupce, výron hmoty z koróny, sluneční vlna cunami a radiační bouře v zemské ionosféře.
NASA vybrala pro realizaci dvě nové vědecké mise pro výzkum Slunce. Tou první je MUSE: Multi-slit Solar Explorer, a druhou HelioSwarm. Pomohou nám porozumět dynamice Slunce, propojení Země a Slunce a stále se měnícímu vesmírnému prostředí. Poskytnou tak kritické informace důležité k ochraně astronautů, satelitů a komunikačních systémů, jako je například GPS. Níže si představíme nám dnes známé informace o podobě těchto misí.
Na Slunci došlo k erupci filamentu, posléze doprovázené výronem hmoty ze sluneční koróny. Tyto nabité částice dorazily v neděli k Zemi a silně rozbouřily zemskou magnetosféru. Na obloze se večer rozhořela krásná polární záře, která byla vidět i z části území Česka a Slovenska.
Přestože jsou skvrny na Slunci známy již od starověku a v Evropě jsou pravidelně sledovány od dob vynálezu dalekohledu, jsou neustále obestřeny řadou tajemství. Prozatím např. vůbec není jasné, jak vypadá struktura magnetického pole tvořícího skvrnu pod úrovní viditelného povrchu. Má charakter tlusté monolitické silotrubice, nebo vypadá jako svazek menších trubiček, takže připomíná svazek špaget? Stejně tak není úplně zřejmé, za jakých podmínek a proč vzniká kolem jádra (umbry) skvrny její okrajový lem (penumbra). Právě na poslední jmenovaný problém se zaměřil Jan Jurčák z AsÚ ve spolupráci s kolegy z Kiepenheuerova Institutu pro sluneční fyziku z německého Freiburgu.
Tvrzení v nadpisu článku se může jevit jako hodně odvážné poté, co o uplynulém víkendu řada lidí marně vyhlížela polární záři tak silnou, že snad měla být vidět i z České republiky. Ne, ani tentokrát se přímo takový úkaz neočekává. I když znáte to, příroda je nevyzpytatelná. Co se vlastně v úterý 2. listopadu stalo na Slunci tak zajímavého, že se k tématu sluneční aktivity a možnosti vzniku pěkných polárních září vracíme tak brzy? V článku si to rozebereme.
V zářijovém vydání časopisu National Geographic Česko vychází unikátní plakát věnovaný nejdůležitější hvězdě ve vesmíru a také světu, který ji obklopuje. Vydání podpořila Hvězdárna a planetárium Brno.
Sváteční částečné zatmění 28. října 2023 je za námi. Měsíc se zanořil jen kousek do zemského stínu, ale na mnoha místech se o to více zanořil do oblačnosti. Přesto se na našem území našlo hodně lidí, kteží si tento nevšední úkaz nenechali ujít a poslali své snímky do naší čtenářské galerie.
Když už se i v běžných médiích objeví informace o možnosti pozorovat polární záři, cítíme i my na astronomickém portálu povinnost informovat, jak se věci mají. Co se vlastně stalo a jaká je šance, že budeme moci spatřit polární záři? A kam se za jejím pozorováním vydat a jak ji vyfotografovat? Nabízíme vám podrobný přehled i s vysvětlením, jak se na pozorování připravit a jak si záři alespoň trochu v reálném čase předpovědět.
Slunce se nám konečně probouzí po dlouhém minimu své aktivity. Nový cyklus už nám ukázal, že nebude pozadu za starým, produkuje jednu oblast za druhou, a totéž můžeme říci i o erupcích a protuberancích. Proto jsme se rozhodli uspořádat pro Vás soutěž o nejlepší fotografie Slunce.
Meteorický roj Perseid je nejoblíbenější pro vysokou četnost "padajících hvězd" kolem jeho maxima a nepochybně hlavně proto, že nastává každoročně kolem 12. srpna, tedy v době dovolených a ještě poměrně teplých nocí. Podmínky v roce 2023 poměrně přály. Noci byly co se počasí týče proměnlivé, ale našla se i místa, kde bylo jasno několik nocí. Měsíc před novem pozorování téměř nerušil.
Tolik nadšení z jedné sluneční skvrny, to by normálně bylo až pobuřující. Ale v době minima aktivity je potěšitelné, že aktivní oblast, která zapadla před 14 dny, a kde bylo několik pěkných skvrn, se nyní vrací zpoza odvrácené strany a ukazuje nám stále pěknou skvrnu, asi třikrát větší, než naše Země. Za její zmizení i návrat může rotace Slunce. Trvá přibližně 28 dní, než se otočí kolem dokola. Ale v různých šířkách je to různě dlouho.
Přestože je Slunce klidnou hvězdou, dokáže v určitých obdobích „pozlobit“ i technologickou činnost člověka na Zemi. Stojí rovněž za impozantním představením polárních září. Podívejme se nyní na to, z jakých vrstev se naše nejbližší hvězda skládá a jaké procesy na ní probíhají.
Když se 21. 4. 2023 ze Slunce odtrhl filament plazmatu při ne úplně nejsilnější erupci kategorie M2, všimli si astronomové, že erupce byla doprovázena výronem plazmatu směřujícím přímo k Zemi. Vyhlíželo se tedy, zda z toho nebude alespoň nějaká slabá geomagnetická aktivita. Když v neděli 23. dubna ve večerních hodinách dorazily vyvržené částice nejprve k našemu předvoji, sondám v Lagrangeově bodě L1 (asi 1,5 mil. km před Zemí směrem ke Slunci), ukázalo se, že šance vidět nějaké polární záře je mnohem vyšší, než se čekalo. A když se pak rázová vlna ve slunečním větru opřela do zemské magnetosféry, začaly se po 21. hodině našeho času dít věci.
Když umí kosmické agentury spolupracovat, mohou dokázat velké věci. Tohle tvrzení se opět potvrdilo při unikátním měření, do kterého se zapojilo rovnou deset sond, které provozují Spojené státy a Evropa. Ještě zajímavější je, že získaná měření pokrývají prakticky celou Sluneční soustavu – první „na ráně“ byla evropská sonda Venus Express u Venuše a posledním průzkumníkem byl americký Voyager 2 ve vnějších oblastech našeho solárního systému. Všech deset sond pocítilo vliv sluneční erupce, která se prohnala Sluneční soustavou.
