Související stránky k článku JWST objevil překvapivou dvojhvězdu
Astronomové konečně získali jednoznačný důkaz, že Betelgeuse, jedna z nejznámějších hvězd na noční obloze, není sama. Pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) ESO pořídila skupina pod vedením francouzského vědce Miguela Montargèse dosud nejostřejší snímek objektu, který je s největší pravděpodobností Betelgeuse B – hvězda obíhající kolem Betelgeuse. „Toto je vyvrcholení stoletého pátrání,“ říká Montargès.
Webbův teleskop je ideálním přístrojem k lovu vznikajících hvězd a exoplanet, ale také k lovu velmi málo hmotných objektů zvaných hnědí trpaslíci. Tyto objekty jsou velmi lehké oproti hvězdám a jen trochu těžší než naše planeta Jupiter. JWST našel v hvězdotvorné oblasti IC 348 desítky těchto objektů, ale snímek ukazuje i úžasné objekty kolem protohvězd a vzdálené galaxie.
Pozorování Slunce v dlouhých vlnových délkách má odborníkům stále co nabídnout. V posledních letech, například s rozvojem interferometru ALMA, se vědci stále více zajímají o sledování Slunce v submilimetrových vlnových délkách. Tato oblast spektra, ohraničená na jedné straně infračerveným a na druhé mikrovlnným zářením, se totiž zdá být důležitá pro pochopení termálních i netermálních procesů v jevech sluneční aktivity.
Na záběrech získaných pomocí dalekohledu ESO/VLT a kosmického teleskopu HST (NASA/ESA Hubble Space Telescope) se astronomům podařilo objevit dosud neznámé struktury v prachovém disku kolem nedaleké hvězdy. Rychle se pohybující vlnové útvary v disku kolem hvězdy AU Microscopii se nepodobají ničemu, co bylo dosud pozorováno nebo předpovězeno. Původ a povaha těchto struktur představuje pro astronomy novou záhadu, kterou je potřeba vyřešit. Výsledky byly zveřejněny 8. října 2015 ve vědeckém časopise Nature.
Dalekohled Jamese Webba, konkrétně jeho přístroj MIRI (Mid-InfraRed Instrument), který se zaměřuje na středně dlouhé infračervené záření, pozoroval hvězdu TRAPPIST 1. Kolem ní obíhá rovnou sedm exoplanet, což z něj činí druhý největší jiný planetární systém co se počtu planet týče. Pozorování proběhlo v době, kdy spolu s hvězdou z pohledu od Země bylo možné vidět i jednu z jejích oběžnic, exoplanetu TRAPPIST-1c. Přesněji řečeno v tu chvíli osvětlenou stranu exoplanety. Když naopak vidět opět nebyla, od hvězdy přicházelo světla méně. Odborně můžeme tuto situaci nazvat jako sekundární zákryt. Během něj se dalekohledu podařilo získat důležitá data o teplotě exoplanety a její atmosféře.
Akreční disky, magnetická pole a s tím spojený vznik polárních výtrysků nejsou jen doménou aktivních galaktických jader. V menším měřítku takovou situaci najdeme u prakticky každé stálice ještě než se stane hvězdou. Anabella Araudo z ASU zjišťovala, jak je možné, že v takových systémech se pozoruje synchrotronové záření, svědčící pro přítomnost relativistických elektronů u těchto hvězdných nedochůdčat.
Dvojhvězda BD+20 5391 se ukázala být mimořádně vzácným případem dvou červených obrů téměř totožné hmotnosti, kteří se vyvíjejí bok po boku. Nová studie vedená týmem z univerzity v Potsdami, na níž spolupracovali i odborníci ze Stelárního oddělení ASU, přináší detailní pohled na jejich fyzikální vlastnosti, oběžnou dráhu a budoucí vývoj. Výsledky naznačují, že z obou obrů brzy začne přetékat hmota do okolí, což může vést buď k jejich splynutí, nebo ke vzniku mimořádně těsné dvojice bílých trpaslíků. Každopádně půjde o jedinečný laboratorní případ vývoje dvojhvězd v pokročilých fázích života.
V roce 1995 dostal ředitel operačního centra pro Hubbleův vesmírný dalekohled kontroverzní nápad. Přes očekávání svých kolegů se rozhodl pro druh pozorování, který dosud nikdo neprovedl: namířit velký zrcadlový dalekohled do nejtmavějšího místa na noční obloze. Výsledkem bylo maličké zorné pole prastarého vesmíru obsahující obrovské množství galaxií, způsobující revoluci v kosmologii dosud nevídaných rozměrů. Tento obrázek zároveň ozdobil na nějakou dobu pokoje mnoha astrofyziků.
Pomocí radioteleskopu ALMA astronomové zaznamenali magnetické pole galaxie tak vzdálené, že jejímu světlu trvalo více než 11 miliard let, než dorazilo až k nám. Objekt tedy pozorujeme tak, jak vypadal, když byl vesmír jen 2,5 miliardy let starý. Výsledek astronomům přináší zásadní informace o tom, jak se utvářela magnetická pole galaxií podobných té naší.
Na konci června uběhlo již půl roku od chvíle, kdy se na svoji strhující cestu s cílem odhalit největší vesmírná tajemství vydal do vesmíru nejdokonalejší a také nejdražší samostatný kosmický přístroj všech dob. Tímto novým astronomickým symbolem je teleskop Jamese Webba (James Webb Space Telescope, JWST). Nyní se blížíme ke snad úplně nejočekávanějšímu momentu v historii tohoto projektu, který se významně zapíše do dějin astronomie. V úterý 12. července totiž budou zveřejněny první vědecké snímky a spektroskopická data, která dalekohled pořídil. Tím započne vědecký provoz observatoře. V souvislosti s tímto významným milníkem si pojďme připomenout, co nám dalekohled nabídne a co již v kosmickém prostoru zvládl.
Astronomové identifikovali mladou hvězdu nacházející se ve vzdálenosti téměř 11 000 světelných roků od Země, která nám může pomoci pochopit, jak vznikaly nejhmotnější hvězdy ve vesmíru. Tato mladá hvězda o hmotnosti více než 30× převyšující hmotnost Slunce je stále ještě v procesu shromažďování materiálu z mateřského molekulárního oblaku a může být ještě mnohem hmotnější, až nakonec bude nabalování hmoty ukončeno.
Léto na severní polokouli je pro mnoho amatérských astronomů frustrujícím obdobím. Noci se prakticky celý měsíc nesetmí natolik, aby bylo možné pozorovat slabé, rozmazané galaxie či mlhoviny, a i na obloze jako takové je výrazně méně jasných hvězd než obvykle. Občas severní nebe ozdobí přehlídka nepřirozeně modrých nočních svítících mraků, určitou šanci mají i pozorovatelé jasných planet a Měsíce. Ale je tu ještě jedna možnost – jasné vícenásobné hvězdné objekty.
Astronomové pomocí vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) ve spolupráci s vesmírným dalekohledem HST podrobně prozkoumali tisíce mladých hvězdokup ve čtyřech blízkých galaxiích a studovali je v různých fázích vývoje. Jejich zjištění ukazují, že hmotnější hvězdokupy se z mračen, v nichž vznikají, vynořují rychleji. Jejich silné ultrafialové záření pak zaplaví okolí a odstraní okolní plyn. Podobné výzkumy nám pomáhají odhalit tajemství tvorby hvězd a planetárních systémů.
Působivý záběr, který zveřejnila Evropská jižní observatoř ESO, přináší důležité stopy vedoucí k odpovědi na otázku, jak by se mohly formovat planety o hmotnosti Jupiteru. V blízkosti mladé hvězdy vědci objevili rozsáhlé shluky prachu, které by se mohly zhroutit vlastní gravitací a vytvořit obří planety. Snímek vznikl kombinací dat pořízených pomocí dalekohledu VLT a radioteleskopu ALMA.
Vesmírný dalekohled Jamese Webba (James Webb Space Telescope - JWST) byl úspěšně vypuštěn do kosmického prostoru 25. 12. na raketě Ariane 5 z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně. JWST v současné době míří do libračního centra L2, kde bude v následujících letech umístěn. Českým astronomům se podařilo let Webbova dalekohledu zachytit při jeho pouti noční oblohou.
Umělecká kresba představuje ohňostroj, který doprovází zrození hvězdy. Mladý hvězdný útvar je obklopen diskem ve tvaru tlustého lívance, který tvoří prach a plyn, jenž je zbytkem smršťující se mlhoviny, z které se vytvořila hvězda. Plyn padá na mladou hvězdu, je zahříván na vysokou teplotu a část ho uniká podél rotační osy hvězdy. V důsledku interakce s magnetickým polem bipolární výtrysky osvětlují okolní prostor. Při pohledu z dálky se výtrysky podobají oboustrannému světelnému meči z filmové série Hvězdných válek.
Modelování pozdních fází vývoje velmi hmotných hvězd je jednou z největších astrofyzikálních výzev současnosti. Navíc jen omezená dostupnost reálných pozorovacích dat činí pokusy o modelování ještě složitějšími, protože je velmi obtížné teoretické výsledky ověřit na skutečných datech. I proto je velmi zajímavou studie Michalise Kourniotise přijatá k publikaci v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. Práce se zabývala opravdu zvláštní hvězdou s označením HD 144812.
Astronomové mají k dispozici detailní snímky planety Saturn pořízené ve viditelném i blízkém infračerveném oboru elektromagnetického spektra. Pořídily je kosmické teleskopy HST a JWST. Jsou na nich vidět pásy i bouře a samozřejmě nádherné prstence a měsíčky této planety.
Astronomové využívající radioteleskop ALMA, jehož evropským partnerem je ESO, objevili rozsáhlý rezervoár horkého plynu v rodící se kupě galaxií obklopující stejnojmennou galaxii Pavučina. Vůbec poprvé se podařilo pozorovat takto horký plyn v tak velké vzdálenosti. Kupy galaxií patří k největším strukturám ve vesmíru a tyto nové výsledky, publikované v časopise Nature, dále poodhalují, jak brzy v historii vývoje vesmíru se tyto útvary začaly formovat.
Vznikající protohvězda G35 okem létající observatoře SOFIAAutor: NASA Astronomové využívající létající observatoř SOFIA (Stratospheric Observatory for Infrared Astronomy) pořídili v oboru infračerveného záření doposud nejdetailnější snímek vznikající masivní hvězdy uvnitř hustého kokonu prachu a plynu. Hvězda pojmenovaná G35.20-0.74 je obvykle zkráceně označována jako G35. Jedná se o jednu z nejhmotnějších známých protohvězd. Nachází se relativně blízko Země, ve vzdálenosti 8 000 světelných roků.
