Ve středu 25. 9. 2024 ve 3:31 UT malá planetka (88554) 2001 QW199 zakryje hvězdu HIP 24455. Specialitou je jasnost stálice v souhvězdí Vozky, která dosahuje 7,5 mag a je tedy viditelná už v nejmenších dalekohledech.
Některé úkazy jsou krásné, i když nenastanou v noci. Typickým příkladem je zatmění Slunce. Jenže to je úkaz opravdu vzácný, za kterým musíme někam jet, nebo na něj čekat i několik let. A podobně vzácné jsou i zákryty planet Měsícem. 9. listopadu 2023 se k Měsíci přiblížila jasná Venuše a byl to opravdu pěkný pohled na ranní oblohu na srpek a jasnou hvězdu v jeho blízkosti. V dopoledních hodinách se Měsíc zdánlivě přiblížil k Venuši a kolem jedenácté nastal její zákryt osvětlenou stranou Měsíce. Výstup se uskutečnil krátce po poledni.
Když jsme na podzim roku 2022 zažili poslední částečné zatmění Slunce, jistě si někteří z vás zase říkali, co je to za podivný název pro úkaz, který žádným zatměním přece vůbec není. V souvislosti s dalším úkazem na konci roku, zákrytem Marsu Měsícem, se v některých médiích opět psalo o zatmění rudé planety Měsícem. Dlužno dodat, že astronomové jsou v tom nevinně, ale jak to tedy s těmito úkazy je? Co je přesně zatmění? Co je zákryt nebo přechod tělesa přes sluneční kotouč?
Astrofyzikální proGResy z Opavy: Ve čtvrtek 9. listopadu v dopoledních a poledních hodinách dojde na obloze k vzácnému astronomickému úkazu: Měsíc zakryje na denní obloze jasnou planetu Venuši. Za příznivého počasí bude úkaz pozorovatelný i pouhýma očima, přímý videopřenos úkazu nabídnou veřejnosti i pracovníci Fyzikálního ústavu v Opavě.
V pátek ráno 11. února 2022 přibližně v půl čtvrté ráno by měla zakrýt planetka Bambery hvězdu s vizuální jasností 7,6 magnitudy v souhvězdí Lva. Protože jde o jasnou hvězdu, stačí ke sledování úkazu malý dalekohled. Hvězda pohasne na velmi krátkou dobu, proto je lepší se pokusit o zachycení úkazu například pomocí videa.
V závěru tohoto roku na Silvestra 31. 12. máme příležitost spatřit astronomický zákryt hvězdy Aldebaran Měsícem nad západním obzorem, který by se měl podle předpovědi odehrát mezi cca 02:23:16 - 03:09:11 SEČ (Praha). Bohužel, z aktuálních dat družic MSG můžeme akorát konstatovat, že v době úkazu budeme vystaveni dešťům.
Hviezda PDS 100 zo súhvezdia Orion je hviezda podobná nášmu Slnku. Od Zeme je vzdialená približne 1 000 svetelných rokov a jej teplota dosahuje približne rovnaké čísla ako naše Slnko a rozmerovo je len o kúsok väčšia. Doposiaľ ju ale zahaľovala nevyriešená záhada.
V letošním roce už několikrát měli astronomičtí nadšenci možnost pokusit se zahlédnout zákryt nejjasnější hvězdy souhvězdí Býka – Aldebaran – Měsícem. Pokaždé to však bylo komplikované něčím dalším. Jednou se úkaz odehrával na denní obloze, jindy k němu došlo jen těsně nad obzorem. A to raději ani nemluvě o záludnostech počasí, které si s námi většinou velice nepěkně pohrávalo. Nyní se tedy, v samém závěru roku, můžeme těšit na skutečně pěknou a nerušenou podívanou (pokud samozřejmě opět nezasáhne počasí). Vychutnáme si ji ve večerních hodinách jen den před Štědrým večerem, tedy 23. prosince mezi 18. a 20. hodinou.
Již v červnovém čísle loňského Zákrytového zpravodaje ve článku věnovaném úkazům roku 2015 se objevila zmínka o mimořádnosti data 23. květen 2015. Střední Evropou se totiž proženou stíny dvou planetek s odstupem pouhé čtvrthodiny. Navíc i jasnosti zakrývaných hvězd a délka úkazů dávají naději na mimořádné pozorování. Tato zákrytářská „dvojudálost“ zaujala i známého pozorovatele zákrytů hvězd planetkami Olivera Klöse, který zajímavému datu věnoval polovinu svého příspěvku na setkání pozorovatelů zákrytů ESOP XXXIII, který se na konci srpna 2014 uskutečnil v Praze.
Dnes 21. dubna 2015 večer, prakticky právě při západu Slunce, se nám přes dalekohled naskytne vysoko nad západním obzorem zajímavá podívaná. Právě tam totiž nalezneme srpek dorůstajícího Měsíce a i malý teleskop nám kousek pod jeho jižním růžkem na jasné podvečerní obloze ukáže jasnou hvězdu. Touto stálicí je nejjasnější hvězda souhvězdí Býka - načervenalý veleobr Aldebaran. Právě "oko Býka" bude velice těsně míjet tři dny starý Měsíc v podobě úzkého srpku. A letos to nebude naposled...
Fotogalerie: Zákryt Jupiteru Měsícem 15. července 2012V neděli 15. července 2012 došlo v časných ranních hodinách k poměrně vznácnému úkazu - Jupiter se skryl za měsíčním diskem. Krásný úkaz, při němž náš přirozený souputník ve fázi čtyř dní před novem zakryl a po necelé hodině nechal zas vystoupit největší planetu Sluneční soustavy, proběhl již za svítání. Ti, kteří si přivstali, však kromě neobvykle blízké dvojice těles našli nízko na obzoru zářivou Venuši poblíž hvězdokupy Hyády a výš nad seskupením se honosila ještě oblíbenější "Býkova" hvězdokupa Plejády. Znovu si na podobný úkaz počkáme přes dvě desetiletí. Děkujeme proto autorům zaslaných snímků za tuto galerii. Aktualizováno: 1. srpna 2012, 20:02 SELČ.
Zákryt Jupiteru Měsícem 15. července 2012. Zdroj: Stellarium.V neděli 15. července 2012 v časných ranních hodinách zakryje Mesíc nejvetší planetu Sluneční soustavy, obří Jupiter. Úkaz se bude bohužel odehrávat nízko nad východním obzorem a navíc již za ranního svítání. Půjde však o fotogenickou podívanou, při níž bude měsíční srpek ve fázi 4 dny před novem vypadat na pár minut, jakoby měl na sobě "přilepenou" perlu. Obě tělesa najdeme ve společnosti krásných hvězdokup Hyády a Plejády v souhvězdí Býka, nízko nad obzorem bude jasná planeta Venuše. Máme velké štestí, že v tomto období krátkých letních nocí spadá viditelnost tohoto zákrytu, byť ne za ideálních pozorovacích podmínek, i na střední Evropu. Dalšího dobře pozorovatelného zákrytu Jupiteru se v České republice dočkáme až v roce 2034.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.
Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové
The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4
