Přestože to okem obvykle není vidět, na naší nejbližší hvězdě se neustále něco děje. Astronomové ho díky kosmickým družicím a mnoha specializovaným dalekohledům mají pod neustálým dohledem. Na Slunci probíhají erupce, protuberance a občas od něj odletí plazma. Přinášíme přehled toho nejzajímavějšího, co se dělo na Slunci v prvním měsíci tohoto roku.
Rok 2024 byl pro pozorování nejznámějšího meteorického roje velmi příznivý. Bylo to jednak díky počasí, protože byly většinou jasné noci, ale připojil se i Měsíc, který byl vidět pouze večer jako dorůstající srpek. Naprosto fantastickou shodou okolností nastala v noci na 12. srpna také polární záře a Perseidy tak padaly doslova do ní. Vidět dva atmosférické jevy, které mají kořeny ve vesmírných objektech, to se jen tak nezopakuje.
Na přelomu 32. a 33. týdne 2022 se zvýšila aktivita Slunce, a tak doporučujeme zkontrolovat Slunce v nadcházejících dnech, pokud čas a počasí dovolí. V neděli 14. 8. došlo k erupci filamentu, který předtím visel nad povrchem Slunce. Uvolněná hmota vytvořila i koronální ejekci hmoty (CME) a část z ní by mohla dle předpovědí 17. srpna zasáhnout Zemi a způsobit slabší geomagnetickou bouři. Skvrny v aktivní oblasti AR 13078 už jsou možná dost velké na spatření okem bez dalekohledu. Pozor však na patřičný filtr, nejlépe brýle na sledování zatmění Slunce se speciální solární fólií.
Polární záře je fascinující přírodní jev, který byl pozorován a zkoumán po tisíce let. Dlouho jsme je měli spojeny jen s naší Zemí, s průzkumem Sluneční soustavy se ale ukázalo, že podobné jevy lze nalézt i u jiných planet. Od toho již není daleko k hledání polárních září u extrasolárních planet, kde je lze logicky očekávat. Ale polární záře u hvězd? Jiří Kubát z ASU byl u studie, která se zabývala možnou detekcí ekvivalentů polárních září v atmosférách horkých hvězd.
Koncem března jsme na povrchu Slunce sledovali hodně aktivní oblast s číslem 2975 s mnoha skvrnami. Ta se vlivem rotace hvězdy dostala na její odvrácenou polokouli, kde jsme mohli díky vyvrženým oblakům plazmatu sledovat důsledky její další aktivity. Když se o víkendu objevily velké skvrny u východního okraje slunečního disku, věděli jsme, že je zpátky v dobré formě. Přihlásila se o slovo sama další erupcí nejvyšší kategorie X a pokračovala během Velikonoc mnoha dalšími slabšími. Za okrajem Slunce se možná nachází ještě další skvrny a tak je pro nás tento týden zajímavý i z hlediska sluneční aktivity. Aktualizace 21. 4. v 18:15
Titul Česká astrofotografie měsíce za červen 2024 obdržel snímek „Oblouk polární záře nad Mikulovem a Svatým kopečkem“, jehož autorem je Vlastimil Vojáček. Polární záře. Kdo by ji neznal. Byť třeba jen ze slavné divadelní hry Divadla Járy Cimrmana „Dobytí severního pólu“. Ne každý ji však viděl na vlastní oči. Je totiž poněkud nevypočitatelná, zejména tedy v našich zeměpisných šířkách. Ještě více však v zemích blíže k obratníkům či dokonce k rovníku. Severní nebe, pokud tedy není právě polární den, naopak o toto nebeské divadlo nemívá nouzi. Takže, kdo ji ještě neviděl, případně kdo neviděl alespoň tuto za dlouhou dobu nejintenzivnější u nás, může se pokochat její krásou na snímku Vlastimila Vojáčka. Ten ji zaslal do soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost. Ovšem její krása potěší jistě i ty šťastné, kteří ji mohli shlédnout na vlastní oči.
Věci se někdy dějí velmi rychle. Nejinak je tomu se sluneční aktivitou, zvláště v těchto hodinách a dnech. Ještě před týdnem bychom hovořili o Slunci téměř beze skvrn. V pondělí se vynořily alespoň dvě malé skvrnky uprostřed slunečního disku. Aktivita nabírala na síle zvláště v druhé polovině týdne, kdy se nasunula zajímavá oblast z většími skvrnami, která se skrývala na odvrácené polokouli. S tím, jak se Slunce otáčí, skvrny se přesouvaly ke středu kotouče. A v pondělí 28. března bylo patrné, že jich zde výrazně přibývá. Následovala poměrně silná erupce, výron hmoty z koróny, sluneční vlna cunami a radiační bouře v zemské ionosféře.
Poslední velmi silná erupce na Slunci, která nastala v aktivní oblasti AR3664 v úterý 14. 5., vyvrhla oblak plazmatu přímo směrem k Marsu. Skvrny na Slunci jsou tak velké, že je bez problémů vyfotografoval rover Perseverance, jezdící uvnitř kráteru Jezero na Marsu. Je třeba upřesnit, že Mars má na rozdíl od Země jen slabé magnetické pole spíše lokálního charakteru, takže mluvit o polárních zářích zde asi není úplně přesné, ale jde o ustálený pojem. Marsovské polární záře totiž nastávají nad ohraničenými oblastmi podél planety, kde je magnetické pole lokálně silnější. Záře dokáží detekovat v ultrafialovém oboru marsovské umělé družice MAVEN (mise NASA) nebo HOPE (mise Spojených arabských emirátů).
Tolik nadšení z jedné sluneční skvrny, to by normálně bylo až pobuřující. Ale v době minima aktivity je potěšitelné, že aktivní oblast, která zapadla před 14 dny, a kde bylo několik pěkných skvrn, se nyní vrací zpoza odvrácené strany a ukazuje nám stále pěknou skvrnu, asi třikrát větší, než naše Země. Za její zmizení i návrat může rotace Slunce. Trvá přibližně 28 dní, než se otočí kolem dokola. Ale v různých šířkách je to různě dlouho.
Od konce října a 20. listopadu 2003 jsme tohle nezažili. Obloha nad střední Evropou se rozzářila všemi barvami polárních září. Vše začalo několik dní předtím na Slunci, kde se objevila obrovská skupina skvrn, v které začalo docházet k silným erupcím. Hmota z nich vyvržená pak zasáhla Zemi a ve vlnách nastávaly polární záře. První vlnu z noci z 10. na 11. května máme za sebou, ale 24 hodin po první velké erupci následovala další, a navíc v sobotu 11. května nastala vůbec nejsilnější erupce, X5,8. Polární záře v noci na sobotu však zůstala tou nejjasnější a dost možná mimořádnou i z pohledu historických pozorování.
Když umí kosmické agentury spolupracovat, mohou dokázat velké věci. Tohle tvrzení se opět potvrdilo při unikátním měření, do kterého se zapojilo rovnou deset sond, které provozují Spojené státy a Evropa. Ještě zajímavější je, že získaná měření pokrývají prakticky celou Sluneční soustavu – první „na ráně“ byla evropská sonda Venus Express u Venuše a posledním průzkumníkem byl americký Voyager 2 ve vnějších oblastech našeho solárního systému. Všech deset sond pocítilo vliv sluneční erupce, která se prohnala Sluneční soustavou.
Polární záře je v našich zeměpisných šířkách spíše vzácným astronomicko-atmosferickým jevem. Ovšem „čas od času“, v intervalu přibližně 11 let, nastává období takzvaného maxima sluneční činnosti, kdy je můžeme vidět i u nás častěji. Samozřejmě spatření takové události je podmíněno několika souběžnými podmínkami. I když, jak uvidíme dále v textu, některé splněny být nemusí. A nebo ano, jen o tom nevíme. Zatím. A to je opravdu ten krásný příběh zatím tajemných míst astronomie, která překvapí i zkušené pozorovatele naší oblohy. Budiž těmto tajemstvím stále chvála...
Sluneční erupce, největší výbuchy ve Sluneční soustavě, mají svůj původ v přepojení magnetického pole ve vysokých vrstvách atmosféry Slunce. I když jde vpravdě o exploze nadpozemských rozměrů, samotná rekonexe probíhá na poměrně malých prostorových škálách. Zajímavé procesy v erupcích je tedy nutné pozorovat s velmi vysokým prostorovým rozlišením. Pracovníci slunečního oddělení ASU pořídili a analyzovali unikátní pozorovací materiál popisující některé jemné detaily sluneční erupce.
Webbův kosmický dalekohled objevil nového hnědého trpaslíka, tedy objekt, jehož teplota a tlak uvnitř něj nedosahují dostatečných hodnot pro průběh veškerých termonukleárních reakcí. Vzniká však podobně jako hvězdy, a proto tato tělesa často přezdíváme jako nepodařené hvězdy. Obecně se nejedná o vzácný objekt, tento však vědce velmi překvapil.
Slunce ovlivňuje meziplanetární prostor nejen gravitačně, ale i prostřednictvím projevů sluneční aktivity. Vyvržené oblaky horkého slunečního plazmatu jsou rizikem pro pozemské technologie, na nichž je naše civilizace závislá. Předpovědi těchto výronů slunečního plazmatu jsou však značně nepřesné. Větších úspěchů dosahují snahy modelovat cestu a vývoj plazmových oblaků meziplanetárním prostorem. K tomu přispěl svým modelem i Marek Vandas z ASU.
Titul Česká astrofotografie měsíce za listopad 2023 obdržel snímek „Polární záře nad Brněnskou přehradou“, jehož autorem je Vojtěch Otruba Téměř přesně před dvaceti lety, 20. listopadu 2003 se nad Českou republikou rozzářila polární záře. A 5. listopadu 2023 pořídil fotograf Vojtěch Otruba obraz polární záře nad Brněnskou přehradou. Ne že by mezitím nebyly u nás pozorovatelné jiné, ostatně předchozí polární záři jsme mohli sledovat 25. září tohoto roku. Důležitých je však těch 20 let.
Počítání slunečních skvrn v průběhu času pomáhá ke zjištění aktivity Slunce. Dva indexy pro výpočet sluneční aktivity, které vědci v současné době používají, se ovšem rozcházejí v datech před rokem 1885. Nyní se snaží Mezinárodní tým vědců normalizovat historické výsledky za posledních 400 let. Při výzkumu se zjistilo, že sluneční aktivita je dnes velmi podobná té v minulých dobách, např. v době osvícenství.
Na Slunci došlo k erupci filamentu, posléze doprovázené výronem hmoty ze sluneční koróny. Tyto nabité částice dorazily v neděli k Zemi a silně rozbouřily zemskou magnetosféru. Na obloze se večer rozhořela krásná polární záře, která byla vidět i z části území Česka a Slovenska.
Sluneční skvrna AR 1654.Autor: Antonín HušekNa počátku roku 2013 se Slunce jakoby probudilo k životu a krásně se nám "poskvrnilo". Většina skvrn se ovšem bez použití dalekohledu se speciálním filtrem (nebo projekcí) pozorovat nedá. Až na jednu. Skupina AR1654, která se objevila na východním slunečním okraji před několika dny, stále roste a v oblasti jejího výskytu se rovněž odehrává bouřlivá aktivita. Zatím bohužel ne taková, aby přinesla polární záře až nad českou kotlinu. Přesto je pohled na skvrnu moc pěkný a do redakce už dorazilo i několik fotografií. Autorům snímků děkujeme a těšíme se na další. Aktualizováno: 17. ledna 2013, 12:31 SEČ.
Když se 21. 4. 2023 ze Slunce odtrhl filament plazmatu při ne úplně nejsilnější erupci kategorie M2, všimli si astronomové, že erupce byla doprovázena výronem plazmatu směřujícím přímo k Zemi. Vyhlíželo se tedy, zda z toho nebude alespoň nějaká slabá geomagnetická aktivita. Když v neděli 23. dubna ve večerních hodinách dorazily vyvržené částice nejprve k našemu předvoji, sondám v Lagrangeově bodě L1 (asi 1,5 mil. km před Zemí směrem ke Slunci), ukázalo se, že šance vidět nějaké polární záře je mnohem vyšší, než se čekalo. A když se pak rázová vlna ve slunečním větru opřela do zemské magnetosféry, začaly se po 21. hodině našeho času dít věci.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 2. 3. do 8. 3. 2026. Měsíc bude v úplňku. Za soumraku je dobře vidět Venuše, která se potká se Saturnem a Neptunem. Vysoko pod Plejádami je Uran a v Blížencích výrazný Jupiter. Aktivita Slunce nízká, ale už vidíme i nějaké skvrny. V týdnu nastává ideální okno viditelnosti komety Wierzchos. Nejlepší snímky komety 3I/ATLAS ze sondy JUICE publikovala Evropská vesmírná agentura. NASA nechala zavést raketu SLS k opravám héliového okruhu horního stupně a oznámila změny v programu Artemis. Po rekordně dlouhé době 187 dnů se vrátil níkladní Dragon z ISS. Před 35 lety prolétlo hejno kosmických sond poblíž jádra Halleyovy komety. Nejblíže a nejlepší snímky přinesla mise Giotto.
Titul Česká astrofotografie měsíce za leden 2026 obdržel snímek Adama Denka s názvem „Neobvykle jasná polární záře nad Českou republikou“ Co nám to naše Slunce tropí? Téměř dva roky po slunečním maximu a my tu máme „jednu polární záři za druhou“, byť je to řečeno trochu nadneseně. Ovšem ve chvíli,
Po delší době Venuše jako Večernice nad západním obzorem
