Jak se ve skvrnách na Slunci pohybují jasné útvary zvané penumbrální zrna, a co tento pohyb říká o vnitřní dynamice a magnetickém poli Slunce? Nová studie pomocí pokročilé počítačové simulace nabízí odpovědi, které rozšiřují výsledky předchozích pozorování a odhalují, jak složitý a proměnlivý je život penumbrálních zrníček.
V sobotu 17. listopadu 2018 od 10 hodin sluneční sekce ČAS pořádá již tradiční setkání svých členů, na němž, kromě výměny zkušeností členů zabývajících se pozorováním Slunce a sluneční fyzikou jako takovou, bude hlavní náplní několik přednášek známých osobností. Z toho důvodu toto setkání není určeno jen členům sluneční sekce, ale srdečně zváni jsou všichni, kdo mají zájem o Slunce a vše, co se na něm děje, a nebo třeba se jen chtějí o něm dovědět něco zajímavého.
Radioteleskop ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) pro milimetrovou a submilimetrovou oblast elektromagnetického záření astronomové použili k pozorování těch nejvzdálenějších oblaků plynu - materiálu pro formování hvězd, jaké se dosud podařilo zachytit v normálních galaxiích v mladém vesmíru. Tato nová pozorování vědcům umožní začít zkoumat, jakým způsobem se první galaxie utvářejí a jak pomohly rozptýlit ‚kosmickou mlhu‘ v období reionizace vesmíru. Vůbec poprvé se totiž tyto galaxie podařilo pozorovat jako něco více než jen slabé skvrnky.
Perkův dalekohledDalekohled Astronomického ústavu AV ČR o průměru hlavního zrcadla 2 metry, který je největším dalekohledem v České republice, bude 6. srpna 2012 na observatoři v Ondřejově slavnostně pojmenován po českém astronomovi doc. Luboši Perkovi. Tisková zpráva Astronomického ústavu AV ČR, v. v. i. ze dne 6. 8. 2012. Doplnění: Fotogalerie ze slavnostního setkání
Astronomové díky vesmírné observatoři XMM-Newton poprvé potvrdili přítomnost aktivního galaktického jádra (AGN) v tzv. „zeleném hrášku“ – zvláštním typu trpasličí galaxie s překotnou tvorbou hvězd. Tato objevná studie ukazuje, že i méně zářivé černé díry mohly hrát klíčovou roli při reionizaci raného vesmíru a poskytuje tak cenný pohled na růst černých děr v jeho prvních epochách.
Je pravdou, že naše nejbližší hvězda – Slunce – je docela průměrnou stálicí v porovnání se všemi ostatními, které známe v nekonečném a nádherném tajemném vesmíru. Ve svém nitru ve skutečnosti ukrývá docela malý nukleární reaktor udržující život hvězdy, která je pro naši planetu bytostně důležitá. Na jejím viditelném povrchu vznikají mj. sluneční skvrny a erupce a do prostoru vysílá proudy plazmy či různé druhy záření.
V rámci pozorovací kampaně radioteleskopu ALMA v konfiguraci s dlouhou základnou vznikly mimořádně detailní záběry velmi vzdálené galaxie zobrazené pomocí gravitační čočky. Snímek zachycuje zvětšený pohled na oblasti s probíhajícím vznikem hvězd, které se u takto vzdálené galaxie dosud nepodařilo pozorovat ve srovnatelných detailech. Získaná data mají mnohem vyšší rozlišení než záběry získávané ve viditelném světle pomocí kosmického dalekohledu HST (NASA/ESA Hubble Space Telescope). V galaxii odhalují shluky s probíhající hvězdotvorbou, které jsou srovnatelné například s Velkou mlhovinou v Orionu v naší Galaxii.
Obecně prospěšná organizace Acta non verba (ANV) oslovila dopravní policii a Astronomický ústav Akademie věd, aby jí pomohly identifikovat nejnebezpečnější a nejvíce obtěžující billboardy. Vznikl tak návod pro inzerenty, čemu se vyhnout při zadávání tohoto druhu reklamy. Tisková zpráva ACTA NON VERBA, o.p.s. a České astronomické společnosti ze 4. 7. 2012.
Ne všechny hvězdy se chovají přesně podle kolonky, do níž spadají. Některé z hvězd například vykazují anomálie v chemickém složení, takové označujeme jako chemicky pekuliární. Marek Skarka ze Stelárního oddělení ASU vedl tým, který studoval hned dvojici chemicky pekuliárních hvězd v systému 50 Draconis. Práce ukazuje, že jde o velmi zajímavý systém, v němž se uplatňuje hned několik neobvyklých fyzikálních procesů.
Po přechodu studené fronty v posledním červnovém týdnu se na několik dní vyčistil vzduch natolik, že v tuzemsku i v nižších zeměpisných šířkách bylo možné zaznamenat relativně méně obvyklý úkaz - zelený záblesk. Ten se objevuje nejčastěji na horním okraji zapadajícího nebo vycházejícího Slunce jako důsledek tzv. atmosférické refrakce. V našich zeměpisných čířkách trvá velmi krátce, většinou zlomky sekund, a jeho záznam je proto dosti velkou výzvou. Zelené (a červené) "blýskání" se podařilo zaznamenat při západu Slunce 3. července 2018 za východočeskou zříceninou Lichnice ze 13. století...
Základní stavební kameny života mohou být ve vesmíru běžné.V protoplanetárním disku obklopujícím mladou hvězdu se astronomům poprvé podařilo odhalit složité organické molekuly, které jsou považovány za základní stavební kameny života. Pozorování provedená pomocí radioteleskopu ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) opět dokazují, že podmínky, za jakých vznikala Země i Slunce, nejsou ve vesmíru nijak unikátní. Výsledky byly publikovány 9. dubna 2015 ve vědeckém časopise Nature.
Prach hraje zásadní roli v mezihvězdném prostředí, ovlivňuje vznik hvězd a planetárních systémů, ale také interakci se supernovami. Jaký osud čeká prachové částice po hvězdných erupcích a explozích supernov? Nová studie pomocí pokročilých numerických simulací zkoumá, jak různé faktory – včetně geometrie okolního prostředí a načasování výbuchu – určují, zda prach přežije, nebo bude zničen. Výsledky ukazují, že prach může být odolnější, než se dříve myslelo, a jeho osud závisí na složitém propojení fyzikálních procesů.
Planetární mlhoviny – impozantní zářící prstence mezihvězdného plynu a prachu – vyznačují konec aktivního života 90 % všech hvězd. Dlouhá léta si však astronomové nebyli zcela jisti, jestli bude i Slunce čekat stejný osud. Nyní profesor Albert Zijlstra z University of Manchester se svými spolupracovníky tvrdí, že Slunce v závěru svého života vytvoří jen slabou planetární mlhovinu. Článek byl publikován 7. května 2018 v časopise Nature Astronomy.
Mléčná dráha nad Dánským dalekohledem.Autor: Zdeněk Bardon.Ve středu 20. března 2013 bude na úpické hvězdárně zahájena výstava „Pohledy do nebe“. 16 panelů, které vznikly za spolupráce Astronomického ústavu AV ČR a Evropské jižní observatoře, nás přenesou do pozoruhodného i podivuhodného světa vzdálených mlhovin a galaxií, stejně jako k nejkrásnější planetě Sluneční soustavy. Co se však skrývá za tím podivným pojmenováním „Evropská jižní observatoř“. Kde ji máme hledat? Na jihu Evropy? Někde v Itálii či Řecku? Tisková zpráva Hvězdárny v Úpici.
Jedna z hlavních otázek současné astronomie je, jak se planety kolem hvězd dostávají na své pozorované oběžné dráhy, které jsou mateřské hvězdě mnohem blíže, než pozorujeme v naší Sluneční soustavě. K rozřešení této záhady může přispět výzkum sklonů oběžných drah exoplanet. Některé studie ukazují, že oběžné dráhy exoplanet mohou být různě orientované vůči rotačním osám mateřských hvězd, což pravděpodobně souvisí s jejich dynamickou historií. Planet, u nichž je taková informace známa, však není mnoho, a každá další je důležitým střípkem do skládačky vývoje planetárních systémů. Jiří Žák z ASU vedl studii, která měřila sklon oběžných drah exoplanet pomocí tzv. Rossiterova-McLaughlinova efektu. Tyto poznatky pomáhají pochopit, jak planetární soustavy vznikají a vyvíjejí se v průběhu milionů let. Významně přispívají i k debatě o stabilitě a obyvatelnosti exoplanetárních systémů.
Na únor 2020 přesunula ESA vypuštění kosmické sondy Solar Orbiter k výzkumu Slunce. Ke slunečnímu povrchu se má přiblížit na vzdálenost 42,5 miliónu km. Při průletu budou přístroje sondy mířit stále na stejné místo na Slunci, budou tedy provádět dlouhodobý výzkum jedné oblasti. Po sedmiletém výzkumu bude dráha sondy upravena tak, aby mohla lépe studovat polární oblasti. Avšak již nyní byl vyhlášen konkurs na návrh nové sondy, která bude vůbec poprvé studovat naši hvězdu z Lagrangeova libračního bodu L5 soustavy Slunce-Země.
snímky vzdálených galaxií zobrazených gravitační čočkou (červeně) pořízené dalekohledem ALMA Autor: ALMA (ESO/NRAO/NAOJ), J. Vieira et al.Rekordní vzorek vzdálených galaxií si připsal dosud nejvzdálenější publikovanou detekci vody Tisková zpráva Evropské jižní observatoře (013/2013): Pozorování provedená na observatoři ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) ukazují, že nejintenzivnější fáze zrodu hvězd ve vesmíru se odehrála mnohem dříve, než se původně myslelo. Výsledky byly publikovány v souboru článků uveřejněných v prestižních odborných časopisech Nature a Astrophysical Journal. Výzkum je ukázkou toho, jaké nové objevy můžeme očekávat od mezinárodní observatoře ALMA, jejíž slavnostní inaugurace se odehrála 13. března 2013.
Modelování pozdních fází vývoje velmi hmotných hvězd je jednou z největších astrofyzikálních výzev současnosti. Navíc jen omezená dostupnost reálných pozorovacích dat činí pokusy o modelování ještě složitějšími, protože je velmi obtížné teoretické výsledky ověřit na skutečných datech. I proto je velmi zajímavou studie Michalise Kourniotise přijatá k publikaci v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. Práce se zabývala opravdu zvláštní hvězdou s označením HD 144812.
Na základě více než půl století dlouhé řady pozorování japonští astronomové zjistili, že intenzita mikrovlnného záření přicházejícího ze Slunce v obdobích minima sluneční činnosti za uplynulých pět slunečních cyklů byla pokaždé shodná, i přes velké rozdíly v období maxima jednotlivých cyklů.
Radioteleskopy ALMAAutor: ESO Třináctého března 2013 proběhne inaugurace největšího pozemského astronomického projektu - dalekohledu ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array). Aby se tohoto významného kroku v cestě za poznáním vesmíru mohli alespoň zprostředkovaně zúčastnit všichni zájemci z celého světa, bude probíhat přímý přenos události pomocí webu. Inaugurace proběhne v operačním středisku observatoře, v nadmořské výšce 2900 metrů, přenos začne ve středu 13. 3. v 15:30 našeho času a skončí v 17:00.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 18. 5. do 24. 5. 2026. Měsíc bude v první čtvrti a na večerní obloze vytvoří pěkné seskupení s planetami Venuší a Jupiterem. V pondělí se poměrně blízko k Zemi přiblíží asi 20 metrů velká planetka. Slunce je téměř beze skvrn, ale jedna aktivní oblast o sobě dává vědět. K ISS byla vypuštěna nákladní loď Dragon 2. Očekáváme 12. testovací let Super Heavy Starship. Ke startu se chystá raketa Vega-C s misí SMILE. 70 let slaví Pavel Suchan, dlouholetý člen ČAS a tajemník Astronomického ústavu AV ČR.
Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý
Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
