Počty objevených extrasolárních planet již dávno přesáhly hodnotu pěti tisíc, v 905 případech byly objeveny celé planetární systémy. Jen velmi malé množství z nich ale vykazuje koplanární orbity a ještě menší počet pak orbity nejen v téměř jedné rovině, ale navíc vzájemně gravitačně svázané tzv. rezonancemi. Systém HD 110067 je dost možná jedním z nich. Prvotní indikátor přináší práce, jejímž hlavním autorem byl Jiří Žák.
Slunce jako by se chtělo zavděčit i těm, kteří nemohli 21. srpna pozorovat jeho úplné zatmění. Stačí si nasadit sluneční brýle nebo například svářečský filtr, zaklonit hlavu a sledovat pihy na sluneční kráse vyvolané magnetickým polem.
molekuly glykolaldehydu v oblaku plynu u mladé dvojhvězdy IRAS 16293-2422V okolí mladé hvězdy byly objeveny stavební kameny života Tisková zpráva Evropské jižní observatoře (034/2012): Tým astronomů využívající zařízení ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) objevil molekuly cukru v oblaku plynu obklopujícím mladou hvězdu slunečního typu. Je to poprvé, co byl cukr nalezen ve vesmíru poblíž takové hvězdy. Objev ukazuje, že stavební kameny života se nacházejí ve správný čas na správném místě, aby se mohly stát součástí planet vznikajících kolem hvězd.
Sluneční skvrny jsou lidstvu známy již po staletí. Za jakých podmínek se ale formuje jejich penumbra a co tomu předchází? Na tyto otázky hledala odpověď Marta García-Rivas ze Slunečního oddělení ASU.
V pokračování našeho povídání o Slunci s RNDr. Michalem Sobotkou, DSc. se v tomto díle zaměříme ponejvíce na sluneční povrch a korónu. Fotosféra i chromosféra jsou jistě témata, která sebou přináší mnoho zajímavého a poutavého. Co se děje ve fotosféře a chromosféře? Jakou mají teplotu? Proč s řídnoucí hmotou teplota na povrchu Slunce stoupá a dokonce v koróně, sluneční atmosféře, dosahuje milionových hodnot? Jaké jsou teorie k vysvětlení těchto jevů? Co se děje s hmotou na povrchu i nad ním? Skvrny, protuberance, erupce, výtrysky hmoty…
Pozorování Slunce v dlouhých vlnových délkách má odborníkům stále co nabídnout. V posledních letech, například s rozvojem interferometru ALMA, se vědci stále více zajímají o sledování Slunce v submilimetrových vlnových délkách. Tato oblast spektra, ohraničená na jedné straně infračerveným a na druhé mikrovlnným zářením, se totiž zdá být důležitá pro pochopení termálních i netermálních procesů v jevech sluneční aktivity.
Astronomický ústav Akademie věd má v Ondřejově nedaleko Prahy svou observatoř. Její součástí se také sluneční oddělení, a právě s vedoucím tohoto oddělení RNDr. Michalem Sobotkou, DSc., budeme o sluníčku, naší nejbližší hvězdě hovořit.
Meteorický roj Geminid, který je aktivní především v první polovině prosince každého roku, je považován za dlouhodobě nejaktivnější meteorický roj. Jeho mateřským tělesem není kometa, jak bývá obvyklé, ale planetka Phaethon. To samo o sobě vzbuzuje mnoho otázek. Tým odborníků z Oddělení meziplanetární hmoty ASU studoval mechanickou pevnost Geminid, aby se dozvěděl více o materiálu, z něhož jsou složeny.
Výskumný tím vedený Ivanom Ramirezom z University of Texas v Austine identifikoval prvého kandidáta na súrodenca Slnka – hviezdu, ktorá sa zrodila z rovnakého mračna plynu a prachu. Ramirezove metódy zároveň pomôžu astronómom nájsť ďalších slnečných súrodencov, čo by mohlo viesť k hlbšiemu pochopeniu toho, ako a kde sa vytvorilo naše Slnko a ako sa naša Slnečná sústava stala vhodným miestom pre život. Štúdiu publikovali v časopise Astrophysical Journal.
Vypadá to jako výlet do zelinářství. A přesto se pod těmito názvy schovávají velmi speciální typy trpasličích galaxií, které možná vyprávějí důležitý příběh o minulosti našeho vesmíru. Abhijeet Borkar z ASU a jeho spolupracovníci se zaměřili na studium rádiového záření těchto objektů. Cílem práce bylo ověřit, jak moc jsou tyto galaxie neobvyklé.
Využitím nových metod a dat z evropské astronomické družice GAIA astronomové z univerzity v Torontu odhadli, že rychlost Slunce na oběžné dráze kolem středu naší Galaxie je přibližně 240 kilometrů za sekundu. Kromě toho dospěli při výpočtech k závěru, že vzdálenost Slunce od galaktického centra je přibližně 7,9 kiloparseků (kpc) – tedy téměř 26 000 světelných roků.
Když 26. září 2022 narazila do měsíce Dimorphos družice DART, šlo o první reálný test planetární obrany před tělesy z vesmíru. Že dopadl test úspěšně bylo jasné hned v prvních dnech. Tím ovšem práce vědců neskončila. Domyslet a doměřit plný rozsah tohoto experimentu znamenalo dále sbírat a analyzovat data. Petr Scheirich a Petr Pravec z ASU byli u toho.
Ještě před několika dny jsme mohli pozorovat večerní přelety Mezinárodní vesmírné stanice. Zdatně tak sekundovala triu jasných hvězd, tedy planetám Jupiter, Mars a Saturn. Dobře tuto situaci zachytil například jeden z našich čtenářů Jiří Šíp, jak je vidět v úvodním obrázku. Mezitím se přelety ISS přesouvají na denní oblohu a to nabízí možnost spatřit její mihnutí přes sluneční disk.
Dvojhvězdný vývoj nabízí celou řadu zajímavých uliček, jejichž výsledkem jsou exotické typy hvězd. Péter Németh ze Stelárního oddělení ASU spolupracoval na studii, která oznámila objev dvojhvězdy na samotné hranici teoretických limitů. A současně jde o objekt se slibným potenciálem pro budoucí detektory gravitačních vln.
Koróna je bezpochyby nejtajemnější vrstvou sluneční atmosféry. Je obtížné ji pozorovat, neboť je horká a její vlastní záření se nachází především v ultrafialové a rentgenové oblasti spektra, není tedy ze Země pozorovatelná. Proč je koróna horká je otázkou, která budí ze sna desítky slunečních fyziků již více než šest desetiletí. Jednou z možností je neustálý ohřev tzv. nanoerupcemi. Na vliv nanoerupcí na rovnováhu koronálního plazmatu se s pomocí modelu podívali Elena Dzifčáková a Jaroslav Dudík z ASU.
Když 30. října 2022 nad Baltským mořem a jižní Skandinávií prozářil oblohu jasný bolid, neunikl pozornosti hned několika automatických kamer, včetně jedné z České republiky. Tento bolid však během několika sekund následovalo hned jednadvacet dalších slabších meteorů s podobným radiantem. Zjevně šlo o klastr meteorů, tedy geneticky spojených těles, která se od sebe oddělila krátce před vstupem do zemské atmosféry.
Když všichni tvrdí, že něco nejde, objeví se někdo, kdo to neví, a udělá to. Asi takto by se dal popsat naprosto bezkonkurenční výsledek dlouhodobé práce známého českého matematika, prof. Miloslava Druckmüllera z VUT v Brně. Ten už v minulosti vyrazil dech té nejzaujatější (nejen) astronomické komunitě svými neotřelými matematickými postupy, které odhalily z digitálních fotografických dat ty nejúchvatnější detaily do té doby jen těžce zachytitelných jevů. Ukázal nám například korónu při zatmění Slunce jako nikdo před ním, odhalil struktury prchlivých rudých skřítků nebo kometu ISON při jejím zániku nad Sluncem jako jediný pozorovatel na Zemi. To vše prostřednictvím matematiky. Ale nyní přišel s revolucí, která opravdu dokazuje, že pro Miloslava Druckmüllera neexistuje slovo „ne“. Z už tak pozoruhodných dat z kosmické sondy NASA SDO dokázal prostřednictvím matematiky bez nadsázky vyždímat maximum a světu předvést ty nejostřejší snímky Slunce. Odhalil tak dosud známé bouřlivé jevy ve zcela nové dimenzi. A vy se na to můžete podívat.
Mezi hvězdami je hned několik typů, které zcela přirozeně představují nádech exotiky. Mezi ně patří zcela bez pochyb i Wolfovy-Rayetovy hvězdy, vyvinuté hmotné hvězdy, které přišly o své vodíkové obálky. Jenže není všechno zlato, co se třpytí, a Olga Maryeva ze Stelárního oddělení ASU společně se svými kolegy ukazuje, že mnohem tuctovější hvězdy se mohou za Wolfovy-Rayetovy maskovat. A některé velmi úspěšně.
Letní fotografická soutěž je u konce. Je dohlasováno a vítězové odměněni. Slavnostní vyhodnocení soutěže se konalo dne 30. 10. 2015 v Mokrém. Ceny osobně předávali vedoucí Hvězdárny barona Artura Krause DDM ALFA v Pardubicích Petr Komárek spolu s astrofotografem Petrem Horálkem za Českou astronomickou společnost. Všem zúčastněným děkujeme!
Pozorování slunečních skvrn s vysokým rozlišením odhalují přítomnost velmi jemných struktur, z nichž některé se nacházejí na samotné hranici pozorovatelnosti. Již delší dobu je známa přítomnost tzv. penumbrálních zrn, jasných struktur v penumbře skvrn, jejichž zdánlivý pohyb není stále uspokojivě vysvětlen. Michal Sobotka ze Slunečního oddělení ASU vedl studii, která statisticky ověřovala hypotézu tento zdánlivý pohyb vysvětlující.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 14. 7. do 20. 7. 2025. Měsíc bude v poslední čtvrti. Mars je velmi nízko na večerní obloze a lepší je viditelnost planet ráno, především Saturnu a Venuše. Aktivita Slunce je nízká i přes velké množství skvrn. Máme tu poslední období letní viditelnosti komety 3I/ATLAS ze střední Evropy. Noční svítící oblaka se ukazovala jen slabě. Falcon 9 vykonal svůj jubilejní 500. start a rychle pokračuje dál třemi starty. NASA má schválený rozpočet na roky dopředu včetně klíčových misí Artemis. Očekáváme přistání Crew Dragonu mise Axiom-4 z ISS. Před 60 lety jsme poprvé spatřili snímky jiné planety, které pořídila sonda Mariner 4 a před 10 lety jsme poprvé viděli detaily na povrchu Pluta. Před 50 lety proběhl společný let Sojuz-Apollo a před 175 lety provedli američtí astronomové z Harvardu první fotografování, daguerrotypii, hvězdy Vega.
Titul Česká astrofotografie měsíce za květen 2025 obdržel snímek „NGC 3718“, jehož autorem je astrofotograf Zdenek Vojč 12. dubna 1789 namířil astronom William Herschel svůj dalekohled směrem k souhvězdí Velké medvědice a objevil zde mimo jiné mlhavý obláček galaxie NGC 3718. Téměř přesně 236
Přelet Mezinárodní kosmické stanice (ISS) | Fotoaparát Canon PowerShot SX10 IS
