Pomocí radioteleskopu ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) v Chile astronomové vůbec poprvé pozorovali deformovaný disk kolem velmi mladé protohvězdy, která vznikla teprve před několika desítkami tisíc let. Z uvedeného vyplývá, že vychýlení planetárních drah v četných planetárních soustavách (včetně naší) může být způsobeno deformacemi disku, z kterého se později zformují planety, již v počátcích jeho existence.
Astronomové využívající data z radioteleskopu ALMA objevili v okolí vzdálené hvězdy útvar, který se pravděpodobně pohybuje po stejné oběžné dráze, jako již dříve nalezená extrasolární planeta. Vědci se domnívají, že by se mohlo jednat o oblak drobnějších těles související s procesem vzniku další planety. Pokud by se tato domněnka potvrdila, půjde o dosud nejpřesvědčivější důkaz, že dvě planety mohou sdílet jednu oběžnou dráhu.
Astronomové identifikovali mladou hvězdu se čtyřmi planetami velikosti Jupitera a Saturnu, které kolem ní obíhají. Je to vůbec první případ, kdy byly objeveny tak hmotné planety u tak mladé hvězdy. Tato soustava také představuje nový rekord pro nejextrémnější rozpětí doposud pozorovaných drah: nejvzdálenější planeta je více než 1000× dále od hvězdy než nejbližší planeta, což vyvolává zajímavou otázku, jak vůbec mohla taková soustava vzniknout. Pro zajímavost: Pluto je ve Sluneční soustavě jenom 102× dále než Merkur.
ESO/ELT – revoluční teleskop pro pozorování vesmíru z povrchu Země s primárním zrcadlem o průměru 39 metrů bude největším dalekohledem na světě pro viditelné světlo a infračervené záření. Stane se ‚největším okem lidstva hledícím k obloze‘. Technicky mimořádně náročný projekt ELT nedávno dosáhl významného milníku, když podle metodiky používané v projektovém řízení překročil hranici 50 % realizace.
Tým evropských astronomů zjistil, že prachové částice v okolí hvězdy se spojují již před tím, než mateřská hvězda zcela „dospěje“. Spojování (slepování) prachových částic je prvním krokem při vzniku nových planet. Astronomové z Nizozemí, Švédska a Dánska o svém objevu publikovali článek v časopise Nature Astronomy.
Soustava tří nových dalekohledů BlackGEM zahájila svoji činnost na observatoři ESO/La Silla. Teleskopy budou skenovat jižní oblohu a pátrat po kosmických zdrojích gravitačních vln, jako jsou například splynutí neutronových hvězd nebo černých děr.
Astronomové využívající radioteleskopy ALMA a IRAM vůbec poprvé změřili teplotu velkých prachových částic ve vnější oblasti protoplanetárního disku kolem mladé hvězdy. Při pozorování objektu s přezdívkou Létající talíř (Flying Saucer) aplikovali vědci zcela novou techniku a objevili, že přítomné prachové částice jsou mnohem chladnější, než se očekávalo: mají teplotu -266 °C. Tento překvapivý výsledek naznačuje, že bude potřeba poupravit současné představy o těchto discích.
Astronomové využívající dalekohled ESO/VISTA vytvořili rozsáhlý atlas zdrojů infračerveného záření v pěti blízkých oblastech s probíhající tvorbou hvězd. Mozaiky složené z více než jednoho milionu samostatných záběrů odhalují vznikající mladé hvězdy vnořené do hustých oblaků prachu. Díky těmto pozorováním astronomové získali jedinečný nástroj, který jim pomůže zodpovědět složité otázky spojené se vznikem hvězd.
Základní stavební kameny života mohou být ve vesmíru běžné.V protoplanetárním disku obklopujícím mladou hvězdu se astronomům poprvé podařilo odhalit složité organické molekuly, které jsou považovány za základní stavební kameny života. Pozorování provedená pomocí radioteleskopu ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) opět dokazují, že podmínky, za jakých vznikala Země i Slunce, nejsou ve vesmíru nijak unikátní. Výsledky byly publikovány 9. dubna 2015 ve vědeckém časopise Nature.
Oranžovo-červený oblak zachycený na snímku je součástí mlhoviny Sh2-284. Záběr byl pořízen dalekohledem ESO/VST na Observatoři Paranal a zobrazuje tento objekt v mimořádných detailech. Protože plyn a prach v mlhovině se stále shlukují, vznikají zde nové hvězdy, kterými je Sh2-284 doslova poseta. Když se na snímek podíváte pozorně (a máte dostatečně bujnou fantazii), možná se vám podaří spatřit ‚hlavu kočky‘.
Mladá planetární soustava PDS 70.Autor: SubaruMezinárodní tým astronomů, jehož vedoucími byli Jun Hashimoto (National Astronomical Observatory of Japan) a Ruobing Dong (Princeton University) využil dalekohled Subaru opatřený přístrojem High Contrast Instrument for the Subaru Next Generation Adaptive Optics (HiCIAO) k výzkumu mladé hvězdy PDS 70 o hmotnosti srovnatelné se Sluncem. Její stáří bylo určeno na 10 miliónů roků.
Pomocí dalekohledu ESO/VLT astronomové poprvé pozorovali pozůstatky, které po sobě zanechaly exploze prvních hvězd ve vesmíru. Objevili tři vzdálené oblaky plynu, jejichž chemické složení odpovídá tomu, jaké vědci očekávají po prvních hvězdných explozích. Tyto nové poznatky nás posunují o další krok blíže k pochopení vlastností prvních hvězd, které vznikly po velkém třesku.
Astronomové poprvé pozorovali na jednom snímku stín černé díry v centru galaxie Messier 87 (M87) a mohutný výtrysk, který z ní vychází. Pozorování byla provedena v roce 2018 pomocí dalekohledů Global Millimetre VLBI Array (GMVA), Atacama Large Millimeter/submillimeter Array (ALMA), jehož je ESO partnerem, a Greenland Telescope (GLT). Tento nový snímek pomůže astronomům lépe pochopit, jak mohou výtrysky černých děr vznikat.
Astronomové využívající radioteleskop ALMA, jehož evropským partnerem je ESO, objevili rozsáhlý rezervoár horkého plynu v rodící se kupě galaxií obklopující stejnojmennou galaxii Pavučina. Vůbec poprvé se podařilo pozorovat takto horký plyn v tak velké vzdálenosti. Kupy galaxií patří k největším strukturám ve vesmíru a tyto nové výsledky, publikované v časopise Nature, dále poodhalují, jak brzy v historii vývoje vesmíru se tyto útvary začaly formovat.
Dva astronomické týmy sledovaly pomocí dalekohledu ESO/VLT následky srážky kosmické sondy DART s menší složkou binárního asteroidu Didymos-Dimorphos. Cílený střet je považován za první test ‚planetární obrany‘ před potenciálně nebezpečnými tělesy. Kromě toho astronomům přináší unikátní příležitost zjistit nové informace o složení planetek na základě detailní analýzy vyvrženého materiálu.
Pomocí radioteleskopu ALMA pro milimetrové a submilimetrové záření astronomové detekovali vodní páru v protoplanetárním disku kolem hvězdy V883 Orionis. Pozorovaná voda nese chemické stopy osvětlující její cestu ze zárodečných oblaků plynu pro tvorbu hvězd až na planety a podporující domněnku, že voda na Zemi je dokonce starší než Slunce.
Tento snímek je doslova potečkován tisíci hvězd, které vypadají jako bílé puntíky různých velikostí a jasností na temném pozadí dalekého vesmíru. Uprostřed záběru se nachází hustější shluk hvězd zanořený ve fialovém oblaku. Skupinu obklopuje Hadí mlhovina, která na této fotografii vypadá jen jako slabě zářící temně oranžový pás. Skrz něj je stále vidět celou řadu hvězd. Tento nový snímek byl pořízen v infračerveném oboru a odhaluje myriády hvězd ukrytých za slabou oranžovou září mlhoviny Sh2-54. Působivou hvězdnou porodnici ležící na obloze v souhvězdí Hada zachytil v nejjemnějších detailech přehlídkový teleskop VISTA pracující na Observatoři ESO Paranal v Chile.
Když na počátku letošního roku objevily přehlídkové teleskopy neobvyklý zdroj okem viditelného záření, přijal oznámení s žádostí o detailní pozorování také dalekohled VLT Evropské jižní observatoře, a stejně jako řada dalších teleskopů se na cíl urychleně zaměřil. Jednalo se o superhmotnou černou díru ve vzdálené galaxii, která právě pohltila hvězdu a její pozůstatky vyvrhla ve formě výtrysků. Podle měření provedených dalekohledem VLT se jednalo o nejvzdálenější případ tohoto jevu, jaký byl dosud pozorován, a jelikož jeden z výtrysků je orientován téměř přesně směrem k nám, vůbec poprvé se podařilo tento jev objevit ve viditelném světle. Vědcům se tak nabízí zcela nový způsob, jak tyto extrémní objekty objevovat.
Evropská jižní observatoř dává již 60 let astronomům z celého světa možnost odhalovat tajemství vesmíru a získávat znalosti prospěšné všem. Významné výročí si ESO připomíná mimo jiné zveřejněním nového snímku hvězdné porodnice známé jako mlhovina Konus, který byl pořízen dalekohledem VLT.
Tento pestrobarevný snímek zachycuje zbytky obří hvězdy v podobě proplétajících se plynných filamentů připomínajících potrhanou pavučinu - jedná se o pozůstatky po explozi supernovy v souhvězdí Plachet. Oblast nasnímal v neobvyklých detailech přehlídkový dalekohled VST, který provozuje Evropská jižní observatoř (ESO) na Observatoři Paranal v Chile.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.
Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové
The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4
