Související stránky k článku Video: Hvězdná symfonie z Tater má pokračování
Dňa 16. 3. 2017 som na facebookovej stránke Klubu včasnej výstrahy astro-amatérov uverejnil predpoveď geomagnetickej aktivity americkej NOAA na 14 dní. Americký úrad pre oceány a atmosféry očakával v dňoch 27. - 28. 3. 2017 geomagnetickú búrku G1-G2. Lovcom polárnych žiar svitla nádej, že sa polárna žiara ukáže aj u nás v strednej Európe. V noci z 27./28. 3. 2017 k nám polárna žiara naozaj zavítala a znovu sa tak stane možno už tento víkend! Polárne žiare nebývajú u nás viditeľné často, preto aj táto si zaslúži samostatný článok.
Zima se s námi včerejším dnem podle astronomického kalendáře rozloučila a je na čase si připomenout, co tahle chladnokrevná kráska dokáže. Ovšem nikoliv skrze katastrofické zprávy, jak bývá často v médiích zvykem, nýbrž naopak skrze fantastickou hvězdnou podívanou, kterou vám připravili dva talentovaní jeseničtí tvůrci časosběrů - Daniel Ščerba a Jiří Baják. Užijte si další z cyklu audiovizuálních symfonií, které vznikají stovky hodin, za drsných podmínek a rozhodně si zaslouží o to víc pro těch pár minut výsledného videa být patřičně pozdviženy. Krásnou podívanou!
Nově objevená hvězda pojmenovaná S4716 dosahující rychlosti 8 000 km/s se přibližuje na vzdálenost 98 AU (astronomických jednotek) k objektu Sagittarius A*, což je supermasivní černá díra o hmotnosti 4,1 miliónu hmotností Slunce v centru naší Galaxie – Mléčné dráhy. Toto gravitační monstrum je obklopeno skupinou hvězd (označovanou jako S-cluster), která kolem černé díry obíhá vysokou rychlostí.
Fotografie nočného žiarenia atmosféry, známe aj pod anglickým názvom airglow, sa rozšírili ako huby po daždi, najmä po roku 2005, keď sa stali cenovo dostupné kvalitné digitálne zrkadlovky. Tento jav po prvý raz opísal Anders Ångström (1868) a na internete možno vyhľadať veľké množstvo článkov od vedcov špecializujúcich sa na výskum tohto javu. Môj príspevok voľne nadväzuje na články Petra Horáleka a Martina Setváka.
Jak jistě víte, vítězným snímkem České astrofotografie měsíce za srpen 2016 se staly "Pradědovy Perseidy" od fotografa Daniela Ščerby. Fantastický snímek zachycující 154 meteorů z populárního letního roje je ovšem jen zlomkem toho, co fotograf se svým kolegou Jiřím Bajákem zamýšleli. Jejich hlavním cílem totiž bylo ukázat nespoutanou krásu jesenické (nejen noční) přírody, která by si zjista zasloužila oficiální ochranu tmavého nebe vznikem dalšího parku. Vychutnejte si proto nyní klenoty Jeseníků prostřednictvím dech beroucího videa, které bylo natočeno v obřím rozlišení 4K.
Naše galaxie začala vznikat před 12 miliardami let. Od té doby se její hmotnost a velikost zvětšovala, především slučováním s jinými galaxiemi. Zřejmě nejzajímavější je, že tento proces ještě úplně neskončil. Za pomoci údajů ze sondy Gaia od společnosti ESA mohou astronomové pozorovat, jak probíhá. To jim umožňuje rekonstruovat historii naší galaxie a odhalit tak rodokmen menších galaxií, který pomohl vytvořit Mléčnou dráhu takovou, jaká je dnes.
Že je sezóna nočních svítících oblak v plném rozjezdu, jsme vás již informovali. V současných dnech přicházejí čím dál četnější záznamy o pozorování v severštějších zemích Evropy, zejména z Dánska a Skandinávie. Každý další den se ale mohou mysticky vzhlížející stříbřité oblaky, viditelné výhradně za pokročilého soumraku nebo při rozbřesku, stáhnout až nad český severní obzor a vykouzlit majestátné divadlo. Držte proto oči na stopkách a do té doby si vychutnejte alespoň tento majstrštyk běloruského fotografa Viktara Malyshchytse, který prostřednictvím časosběru zachytil nejen krásu a pohyb jen zdánlivě neměnných stříbřitých mračen, ale rovněž krásy noční krajiny Běloruska samotného.
Supermasivní černé díry charakterizují pouze dvě veličiny: hmotnost a rotace, které však mají rozhodující vliv na vznik a vývoj galaxií. Rotace objektu Sagittarius A*, což je supermasivní černá díra v centru naší Galaxie – Mléčné dráhy o hmotnosti 4 miliónů hmotností Slunce, byla až doposud špatně zjistitelná. V novém článku publikovaném v časopise Astrophysical Journal Letters skupina amerických astronomů stanovila horní limit pro rotaci objektu Sagittarius A* na základě rozložení hvězd typu S (S-stars) v jeho blízkém okolí.
Hodiny precizního ladění, perfektní výběr lokalit, desítky hodin v mrazivě krásné přírodě a další stovky hodin mravenčí práce. Do toho ohromné finance vložené do nákladné techniky a vidina jen krátkého výsledku, který možná upadne v zapomnění v přehršli dalších svého druhu pořízených ve značně profláklejších a vpodstatě osvědčených světových lokalitách. I takové myšlenky se honí hlavou každého tvůrce časosběrného videa, které na svou stopáž i přes (mnohým naprosto neznámou) šílenou práci předtím může a nemusí zaujmout. Česká astronomická společnost však jakýkoliv takový iniciativní produkt nadšených filmařů jen podporuje, a to nejen prostřednitvím soutěže Česká astrofotografie měsíce. A nedávno publikované video Vladimíra Šifry z fantastických slovenských luhů a hájů nás rozhodně zaujalo. Čtěte dále a vychutnejte si dech beroucí symfonii noční tatranské přírody!
Pohled na tento snímek může evokovat, že jde o celkem pěkné spojení hvězdného nebe severní a jižní polokoule. Hlubší pohled pak přinese otázku, proč ty dva oblouky na sebe zcela nenavazují? Až pohled na anotovanou verzi anebo přečtení tohoto textu přinese překvapivé vysvětlení, které byste s velkou pravděpodobností vůbec nečekali…
Kolem naší Galaxie – Mléčné dráhy – obíhá více než 50 satelitních trpasličích hvězdných ostrovů. Podle nových výzkumů, které uskutečnili astronomové z University of California, Riverside, několik z těchto malých galaxií bylo zachyceno a doslova ukradeno z oběžné dráhy kolem Velkého Magellanova mračna (Large Magellanic Cloud – LMC), což je menší galaxie vzdálená od Země 160 000 světelných roků.
„Chybí vám jasné komety? Sledujte naše rakety!“ I takovým chytlavým mottem by v nedaleké době mohla lákat americká soukromá společnost SpaceX založená v roce 2002 Elonem Muskem. Její mohutné nosné rakety totiž dokáží při svých výletech do vesmíru vykouzlit spektakulární nebeská představení, která jsou nejen fotogenická, ale vizuálně velmi podmanivá. Jednoho takového divadla jsem byl úplně náhodou svědkem před několika dny na maledivském ostrově Soneva Fushi.
Máme v Česku možnost spatřit přírodně tmavou oblohu? Vždyť když vyjedu na vesnici za město, je tam o mnoho víc hvězd než v Praze a tma jak v pytli! No, bohužel tento argument je na hony vzdálený realitě přírodně tmavé oblohy, neboť každý, kdo jednou vyjede dál od měst, má záhy pocit, že je hvězdné nebe nesrovnatelně bohatší. Z hlediska vjemu lidským okem jistě najdeme mnoho lokalit s krásnými výhledy do vesmíru a dopřejeme v něm našim očím okusit limity citlivosti mimo neustále špatně nasvěcované noční ulice. Ale z hlediska astronomického, resp. fotografického se na tuhle otázku musí sofistikovaněji: Je třeba měřit tzv. nominální čtvercovou magnitudu a všímat si jevů, které jsou hluboko pod prahem jasu pozadí oblohy ve městech. Mezi tyto jevy patří například slabší úseky Mléčné dráhy, přirozené záření atmosféry, tzv. airglow, zvířetníkové světlo anebo slaboučký světelný ovál na hvězdném pozadí nazývaný „protisvit“. Takových míst, kde toto spatříme, je u nás jako šafránu, nicméně nedávno mě v tom příjemně překvapila Beskydská Oblast Tmavé Oblohy (BOTO).
Evropská astrometrická družice Gaia uskutečnila hlavní a zásadní objev k rozuzlení historického vývoje naší Galaxie. Namísto vývoje osamělého hvězdného ostrova naše Galaxie splynula s jinou velkou galaxií v rané fázi svého života – zhruba před 10 miliardami roků. Záznam této události je rozprostřen kolem nás napříč celou oblohou. Avšak observatoř Gaia a její mimořádná preciznost nám ukázala, co se skrývá ve všech směrech. Observatoř Gaia měřila polohy, jasnosti a pohyby hvězd s dosud nebývalou přesností.
Skupina astronomů využila poslední data získaná evropskou astrometrickou observatoří Gaia k pohledu na hvězdy pohybující se vysokými rychlostmi, které byly doslova „vykopnuty“ z naší Galaxie. Vědci byli překvapeni objevem hvězd, které místo toho téměř „sprintovaly“ směrem k Mléčné dráze – zřejmě unikly z jiných galaxií.
Výpočty, které uskutečnil Masafumi Noguchi (Tohoku University), odhalily doposud neznámé detaily o Mléčné dráze. Jeho závěry byly publikovány 26. 7. 2018 v časopise Nature. Hvězdy se v naší Galaxii zformovaly ve dvou rozdílných obdobích v důsledku odlišných mechanismů. Mezi nimi existovala dlouhá latentní perioda, kdy byl vznik hvězd přerušen. Ukázalo se, že naše mateřská Galaxie zažila mnohem dramatičtější období, než se původně předpokládalo.
Na konci srpna roku 2016 navštívil český fotograf Petr Horálek ondřejovskou observatoř a zaznamenal hned několik pestrých nočních portrétů, zejména v oblasti radarové louky, historické části a slunečního radioteleskopu. Bohužel o půl roku později byla všechna jeho data odcizena během krádeže v Argentině. Štěstí tomu však přálo a některá data se podařila zachránit ze starých záloh, a tak se teď můžete pokochat výslednými unikátními nočními fotografiemi nad slavnou českou observatoří, které Petr posledních asi 5 týdnů zpracovával.
Letošní letní nebe je vskutku jedinečné. Obohacují jej totiž hned tři výrazné planety (na konci léta dokonce čtyři) viditelné v jediný okamžik. Planety Jupiter, Saturn a Mars dosahují okamžiků své opozice se Sluncem za pouhých 79 dnů. Nejblíže tomuto momentu, při kterém bude planeta na opačné straně než Slunce, je Saturn... Všechny planety se krásně vyjímaly i nad klidnou hladinou Sečské přehrady za jasné slunovratové noci. Vychutnejte si tento výhled prostřednictvím obrazu.
Po staletí astronomové hleděli za hranice Sluneční soustavy, aby se dozvěděli více o stavbě a struktuře naší Galaxie (Mléčné dráhy). Zatím je stále ještě mnoho věcí, které nedokážeme zjistit, jako je například její přesná hmotnost. Určení celkové hmotnosti je velmi důležité k pochopení vzniku našeho hvězdného ostrova, ale i vývoje celého vesmíru. Proto astronomové zkoušejí změřit skutečnou hmotnost Galaxie různými způsoby.
Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2017 obdržel snímek „Střecha Slovenska“, jehož autorem je Václav Hýža.
Pilíř noci, rozlité mléko bohyně Héry, bývalá cesta slunce, která je dnes v popelu. Také nebeská řeka Inků, most čínských milenců, ale i věčný svit duší, které opustily svět. Napříč nejhlubší historií naší civilizace a napříč všemi kmeny, národy a kulturami je Mléčná dráha bezednou studnou srdceryvných, poučných, ale také dramatických bájí a pověstí, které z ní činí jednoznačně jeden z nejobdivovanějších objektů noční oblohy. A bohužel dnes také – díky přemíře světelného znečištění – se dočkala nezaslouženého škatulkování do oblasti sci-fi, neboť mladé generace už ani nevěří, že se dá uvidět na vlastní oči, aniž by to vyžadovalo nákladné cestování do vesmíru.