Související stránky k článku Výzkumy v AsÚ AV ČR (136): Testování teorií gravitace v raných galaxiích
Naše Galaxie je ve svém bezprostředním okolí obklopena několika desítkami malých satelitních průvodců. Některé vědecké práce poukazují na jejich neobvyklé prostorové uspořádání, jaké nelze jednoduše vysvětlit s pomocí standardního kosmologického modelu. Podobné uspořádání mají i satelity blízké galaxie M31 v Andromedě. Michal Bílek se svými spolupracovníky vysvětlují uspořádání satelitů Mléčné dráhy a M31 jejich dávnou slapovou interakcí. Tento vývojový scénář připouští pouze model postavený na alternativní teorii gravitace.
Po mnoho rokov povaha supernov spôsobovala astronómom veľa ťažkostí. Pred 30 rokmi vedci objavili jednu supernovu približne za dva mesiace. Avšak vďaka Intermediate Palomar Transient Factory (iPTF), novému prieskumu s pomocou automatizovanych procedúr vyhľadávania supernov, sa tieto objavy vyskytujú denne, niekedy dokonca v priebehu niekoľkých hodín, a to vďaka novej metóde objavovania dvoch výskumných pracovníkov z Berkeley National Laboratory, ktorú opisujú v časopise Astrophysical Journal Letters.
Jedna z hlavních otázek současné astronomie je, jak se planety kolem hvězd dostávají na své pozorované oběžné dráhy, které jsou mateřské hvězdě mnohem blíže, než pozorujeme v v naší Sluneční soustavě. K rozřešení této záhady může přispět výzkum sklonů oběžných drah exoplanet. Některé studie ukazují, že oběžné dráhy exoplanet mohou být různě orientované vůči rotačním osám mateřských hvězd, což pravděpodobně souvisí s jejich dynamickou historií. Planet, u nichž je taková informace známa, však není mnoho, a každá další je důležitým střípkem do skládačky vývoje planetárních systémů. Jiří Žák z ASU vedl studii, která měřila sklon oběžných drah exoplanet pomocí tzv. Rossiterova-McLaughlinova efektu. Tyto poznatky pomáhají pochopit, jak planetární soustavy vznikají a vyvíjejí se v průběhu milionů let. Významně přispívají i k debatě o stabilitě a obyvatelnosti exoplanetárních systémů.
Hubbleův vesmírný teleskop zaregistroval ohyb světla ve hvězdném systému Stein 2051. Jedná se o přicházející světlo z červeného trpaslíka Stein 2051 A, které je efektem gravitace bílého trpaslíka zakřiveno, takže se světlo z hvězdy Stein 2051 A zakřivuje po nejrovnějších možných drahách (tzv. geodetikách).
Letošního 10. listopadu oslaví kulaté osmdesátiny ruský kosmolog, teoretický fyzik a astrofyzik Igor Novikov. Studoval například relativistické jevy, černé díry nebo se zajímal o možnosti cestování časem.
Modelování pozdních fází vývoje velmi hmotných hvězd je jednou z největších astrofyzikálních výzev současnosti. Navíc jen omezená dostupnost reálných pozorovacích dat činí pokusy o modelování ještě složitějšími, protože je velmi obtížné teoretické výsledky ověřit na skutečných datech. I proto je velmi zajímavou studie Michalise Kourniotise přijatá k publikaci v časopise Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. Práce se zabývala opravdu zvláštní hvězdou s označením HD 144812.
V prvním díle jsme si definovali 7 dráhových elementů, které určují dráhu tělesa ve Sluneční soustavy. Dnes se podíváme na jiné vztažné soustavy, ve kterých lze popisat dráhu tělesa. Povíme si též, jak jsou definovány elementy drah umělých družic. Na závěr si představíme elementy drah dvojhvězd.
Velmi rychlé spršky meteorů, označované jako klastry, jsou zřejmě pozůstatky velmi čerstvých rozpadů těles meziplanetární hmoty. Pavel Koten byl hlavním autorem práce, která zevrubně studovala takovou spršku pozorovanou videokamerami v paluby letadla během maxima τ-Herkulid v roce 2022.
Dráhové elemntyChceme-li v mechanice určit pohyb hmotného bodu v prostoru, musíme kromě silového pole (určeného vektorem intenzity, jenž je obecně funkcí tří souřadnic a času) znát stav hmotného bodu. Tento stav je určen polohou a rychlostí ve vztažné soustavě v daném časovém okamžiku, tedy šesti navzájem nezávislými čísly. Z těchto šesti hodnot lze určit všechny stavy předcházející danému okamžiku a také stavy následující.
Cygnus X-1 je jednou z nejznámějších rentgenových dvojhvězd v naší Galaxii. Tato soustava se skládá z masivního modrého nadobra a neviditelného společníka, který je považován za černou díru. Dvojhvězda je sledována dlouhodobě celou řadou přístrojů. Maïmouna Brigitte z Oddělení galaxií ASU studovala jednotlivé složky akretujícího systému na základě nové sady pozorování v optické i rentgenové oblasti spektra.
Země a Měsíc - tělesa, jejichž vlivy gravitačního pole jsou pro nás nejcitelnějšíV předchozím díle byla řeč o potenciálu gravitačního pole (a jeho alternativách pro různá tělesa). V samém závěru článku byl odvozen vztah mezi intenzitou gravitačního pole a jeho potenciálem. Na to dnes navážeme otázkou homogenity zemského gravitačního pole. Také si ukážeme zákonotosti silového pole na povrchu rotující koule.
Cirkumjaderný disk představuje hlavní zdroj látky pro akreci na supermasivní černou díru v centru naší Galaxie. I když je v současnosti tato akrece pomalá, existují důkazy, že v minulosti se opakovaně epizodicky zvýšila. Představovaná práce vyhodnocuje, jakou úlohu by v tomto mohly hrát exploze supernov v blízkém okolí jádra Galaxie.
Příklad vlivu ekvipotenciálních ploch: přetok hmoty z hvězdy na hvězdu.V druhém díle tohoto seriálu byla řeč o intenzitě gravitačního pole. Vysvětlili jsme si pojmy jako centrální a homogenní pole, intenzita pole na povrchu tuhé homogenní kouli, intenzita uvnitř kulového pláště i homogenní koule. Ve třetím díle se podíváme na potenciál gravitačního pole (a jeho alternativy) a odvodíme si vztah mezi intenzitou gravitačního pole a jeho potenciálem.
Meteorické roje jsou fascinujícím astronomickým jevem, který lidstvo sleduje po staletí. V odborníky používaném katalogu je rojů zaneseno více než sto, ale u mnohých z nich jsou údaje značně nepřesné. V některých případech lze i spekulovat, zda uvedený roj s jednoznačnou identifikací vůbec existuje. V představované práci se pracovníci Oddělení meziplanetární hmoty ASU pustili do reklasifikace prázdninových rojů, jejichž radianty se nacházejí v souhvězdích Labutě a Draka.
Intenzita gravitačního poleV minulém díle jsme se zabývali Newtonovým gravitačním zákonem. Vysvětlili jsme si pojem gravitace a definovali Gaussovu gravitační konstantu. V dnešním díle se blíže zaměříme na intenzitu gravitačního pole a vysvětlíme si všechny jeho alternativy.
Klasické chemicky pekuliární hvězdy mají v atmosférách skvrny s odlišným chemickým složením. Tyto skvrny ovlivňují povrchové rozložení teploty a v principu se také mohou stát důvodem pro výskyt systematických toků plazmatu. Brankica Kubátová ze Stelárního oddělení ASU byla součástí týmu, který se věnoval modelování takové situace.
Isaac Newton na malbě Geofreho Knellera z roku 1702.Po delší době přinášíme další seriál pro teoretické fyziky, atrofyziky i zájemce o matematicko-fyzikální vysvětlení některých známých fyzikálních zákonů. Tentokráte se zameříme na gravitační a tíhové pole, a to jak z obecného pohledu, tak i pro konkrétní příklad - pole naší Země. Vysvětlíme si základní pojmy a ukážeme si jejich souvislosti nejen ve fyzikálním, ale i historickém úhlu pohledu.
Sluneční erupce jsou známy jako zdroje elektromagnetického záření, nejčastěji je v jejich kontextu zmiňováno záření v chromosférických čarách nebo v rentgenové oblasti spektra. Důležité informace ale přenáší i záření v rádiové oblasti. Rádiová pozorování byla cílem výzkumu odborníků ze Slunečního oddělení ASU pod vedením Aleny Zemanové.
Voda je nezbytná pro život člověka a kosmické mise, ty dlouhodobé včetně, nejsou žádnou výjimkou. Stavba základen na cizích tělesech by určitě těžila z místních zdrojů vody, které by mohly sloužit nejen jako pitná voda pro astronauty, ale také jako surovina pro výrobu kyslíku a vodíku – klíčových složek raketového paliva. Jaroslav Klokočník z ASU vedl práci, která s pomocí gravitačních aspektů odhalovala místa s větší pravděpodobností výskytu podpovrchové vody na Měsíci.
