Definování polohy kosmického tělesa - díl druhý

2. Jiné vztažné soustavy

Heliocentrická vztažná soustava není vhodná či dokonce použitelná pro popis pohybu těles, které kolem Slunce neobíhají. Jedná se umělé družice Země a o stelární objekty (zejména dvojhvězdy).

2.1. V případě umělých družic Země jsou vztažnými rovinami rovina zemského rovníku a rovina nultého poledníku. Příslušné veličiny jsou definovány takto:

1. Okamžik průchodu družice přízemím.
2. Argument přízemí (perigea) je úhel sevřený směry střed Země- výstupný uzel a střed Země – přízemí.
3. Délka výstupného uzlu (což je průsečík trajektorie s rovinou rovníku, ve kterém družice vstupuje do severního poloprostoru) je zeměpisnou délkou (východní z.d. je kladná) tohoto bodu.
4. Sklon je úhel sevřený rovinou trajektorie družice s rovinou rovníku. Je ostrý, pokud průmět družice do roviny rovníku koná pohyb ve smyslu rotace Země.
5. Hlavní poloosa – definice je táž, jako v předešlém případě.
6. Číselná výstřednost – definice je táž, jako v předešlém případě.

2.2. V případě elementů drah dvojhvězd jsou definice elementů odlišnější. Počátek vztažné soustavy se klade do jasnější složky dvojhvězdy. Pojem dráhy není jednoznačný. Zdánlivá dráha hvězdy je průmětem skutečné dráhy na nebeskou sféru nebo přesněji na rovinu kolmou k pozorovacímu paprsku. Skutečná dráha může být relativní nebo absolutní. Relativní dráha je popsána ve vztažné soustavě s počátkem v jasnější složce. (Absolutní dráha je určena ve vztažné soustavě spojené s těžištěm dvojhvězdy.) Elementy jsou pak definovány takto:

1. Hlavní poloosa a je určována ve vteřinách, při znalosti vzdálenosti dvojhvězdy v astronomických jednotkách, případně v km.
2. Číselná výstřednost e je definována tak, jako v předešlých případech.
3. Udává se perioda P v rocích ( nelze ji přímo odvodit z velikosti hlavní poloosy, neboť nejsou známy hmotnosti složek. Hmotnost dvojhvězdy naopak lze určit z hodnoty hlavní poloosy a periody.)
4. Okamžik průchodu periastrem T (kdy je vzdálenost složek nejmenší).
5. Poziční úhel Ω výstupného uzlu dráhy. Výstupný uzel je v tomto případě bod, kde dráha slabší složky protíná rovinu kolmou k pozorovacímu paprsku a procházející jasnější složkou, přičemž slabší složka se při průchodu blíží k pozorovateli. Poziční úhel je sevřen deklinační kružnicí a směrem od jasnější složky k výstupnému uzlu, měří se ve smyslu matematicky kladném. Směru k severnímu svět. pólu přísluší poziční úhel 0°.
6. Délka periastra ω je definována podobně, jako v předchozích případech délka perihélia (přísluní) resp. perigea (přízemí).
7. Sklon dráhy i je odchylka roviny dráhy od roviny kolmé na pozorovací paprsek. Jeho hodnota je v intervalu <- 90°, 90°>. Záporné hodnoty přísluší dutým úhlům Ω, kladné hodnoty vypuklým.

Reference:
[1] Kleczek J., Švestka Z., Astronomický a astronautický slovník (Orbis, Praha 1963)
[2] Vanýsek V., Základy astronomie a astrofyziky (Academia, Praha 1980)