Společné foto s vlajkou v Everest Base Campu. Autor: Petr SkalákPo dobytí Everest Base Campu (5208 metrů nad mořem) se ale zatáhlo úplně. Rokle z obou stran ohraničená stěnami z téměř šestitisícovek se začala naplňovat hustou a mrazivou mlhou a nám nezbylo nic, než se prostě v klidu nasnídat, zavzpomínat na tu "krávu v oblacích", hrdě roztáhnout dovezené vlajky a spustit "Kde domov můj..." + "Nad Tatrou sa blíska hromy ďivo bijú..." + "Oid mortales! el grito sagrado: Libertad, Libertad, Libertad!...". Zážitek to byl fajn, to se musí nechat, ale mně to k vítězství moc nestačilo.
Nálada noc před spatřením Everestu. Autor: L. SanvitaleJsem tisíce kilometrů od domova a jenom asi 16 kilometrů od nejvyšší hory světa. Mezi jejím vrcholem a námi brání jen vizuálně nepropustná vrstva vlhkostí nasyceného vzduchu a za pár hodin musíme zase nasednout do auta. Při těchto myšlenkách je víc než jasné, že náladu nepozvedne ani Slovákova čabajská klobáska protlačená skrze 4 hraniční přechody (nepočítám, kolik států přeletěla letadlem) či naprosto nechutný (tím myslím bez chutě) tibetský chleba. Vracíme se proto zklamáni z Base Campu zpátky ke stanům. A teď jedna osobní otázka: Milujete happy endy? Protože pokud ne, přestaňte číst.
V okamžiku nejhoršího smutku se panička příroda asi rozhodla za nás a mocný vrcholek oblačnosti se začal dost specificky tvarovat. Jakoby mraky putující z východu na západ čím dál častěji narážely na překážku ve vzduchu a začaly ji úspěšně oblétávat. bílá čepička byla výraznější a modré nebe kontrastnější. Jen pár minut na to se mi začal pod nohama zvedat celý svět. Everest. Ten ze všech nejvyšší. Tu oslavu si jen těžko umíte představit. Stál jsem tam jak strom (což byl zázrak, protože v téhle nadmořské výšce na stromy nenarazíte) a málem si zapomněl uvědomit, že proto tu jsem. Že tohle musím natočit na videokameru. Takže jsem běžel, řídký vzduch - neřídký vzduch, vydoloval kameru a stativ ze stanu, vrátil se zpátky a točil. Všechny různé zoomy, expozice, vyvážení bílé, jen aby to bylo skutečně dokonalé.
Vrcholek Everestu zahalen v oblačnosti. Autor: L. Sanvitale
Vrcholek Everestu zahalen v oblačnosti. Autor: L. Sanvitale
Vrcholek Everestu zahalen v oblačnosti. Autor: Dano Sokol
Rozpadající se oblačnost nad Everestem. Autor: Dano Sokol
Vrchol Everestu pod rozpadající se oblačností. Autor: Dano Sokol
Vrchol Everestu v plném lesku. Autor: Dano Sokol
Společné foto s vlajkami pod Everestem. Autor: Petr SkalákVíte, ona je to mnohem víc než jen hora. Není to nějaká Sněžka nebo Gerlach. Sedí si tam na tom himalájském masívu a nutí lidi přemýšlet. "Jsem to já. Matka hor. Věřící, kteří mě pokoří, mají právě na mém vrcholu nejblíž k Bohu. Pochybovači právě tady začnou věřit. A skeptici začnou věřit většinou hned při nebezpečném sestupu dolů. Jediný druh mraku mě může zahalit celou - bouřkový cumulonimbus. Jsem nejblíž k hranici vesmíru a ještě pár stovek tisíc, možná miliónů let budu. Umělé družice, které nad Zemí přelétají, jsou právě nade mnou v té bezprostředně největší blízkosti k povrchu zemskému (pokud nevezmu v úvahu jejich eliptickou dráhu). A všichni ostatní ke mně můžou vzhlížet jenom zdola. Jsem na Střeše světa. Jsem jejím komínem i střešním oknem. Jsem Matka hor. Qomolagma. Everest."
Everest na dlani. Autor: Petr HorálekKdyž tam tak stojíte, říkáte si: Vždyť je to už jenom kousek. Jenom 3600 výškových metrů. Už jsem dobyl Lomničák, téměř jsem vylezl na posvátnou horu Emei-Shan, je to kousek. Ten vrchol je jak na dlani. Lehce se to povídá, zvláště v okamžiku, když stojíte uprostřed klidné rokle, v závětří a ještě tak 1000 výškových metrů pod hranicí ledovce. Vaše nadšení i stres pravidelně dopuje na kyslík chudý vzduch a vy nemáte ani šajn, jak by to s vámi zacvičilo tam nahoře. Tohle není žádný Lomničák či nedejbože ten český kopeček zvaný Sněžka. Ostatně v povinné výbavě průvodce byla i kyslíková bomba pro případ nejhorší. Vím, vrcholoví sportovci na pokoření Everestu dennodenně trénují, jsou vybaveni až na půdu (protože vědí, s jakým rizikem můžou počítat), neberou to na lehkou váhu, ale ten okamžik očního kontaktu s Hillaryho výšvihem ve vás evokuje tolik nadšení, tolik nutkání. Upřímně závidím úspěch Pavlu Bémovi a dost lituji, že tolik peněz nemám. Od toho okamžiku, kdy jsem horu spatřil, se mi pořád zdávají sny. Vidím se zaseklý mačkami do ledovce, jištěný lanem, se slunečními brýlemi odrážejícími svět přilehlých Himalájí, těžce dýchající, ale šťastný jak blecha pod ostrým sluncem na blankytné obloze. Jindy se mi zdá aspoň o tom výjevu - okrové rokli, jíž protéká řeka z tajícího ledovce, nade mnou čistě modré nebe, které ve městech ve smogu už nespatříte a na jihu tyčící se Ona. Neustále bílá, tichá a monstrózní. I na tu dálku. Tuhle jsem se dokonce přistihl, že po jednom takovém snu jsem vprostřed noci zapnul počítač a v Google Earth dojel na místo našeho pobytu. Odtamtud jsem si pustil simulátor letu, se kterým jsem roklí letěl k vrcholu Jejího veličenstva. Z mého okénka jsem se pak ještě vznášel nad Makalu, Lhotse i Cho Oyu. Takhle silný dojem ve mně ten jeden pohled zanechal.
Masív Everestu o mraky (téměř) zbavený. Autor: Petr HorálekSláva Everestu nesvědčí, stal se hlavně komerčním vrcholem. Neexistuje říct si "Vrhnu se na trénink, koupím si potřebnou výzbroj a vyšlápnu si Everest". Dneska už ne. Stojí to ohromnou trpělivost, diplomatické schopnosti a i tak nechutně vysokou sumu. Vrcholoví horolezci vám ale s nadšením řeknou, že Everest není jediný, že svět je doslova posypaný lákavými a nemalými vrcholy, na které rozhodně není třeba tolik povolení, mnohdy vůbec žádné. A zážitek vám to dá taky. Jenže co naplat, tohle je prostě Everest. Ten nejvyšší. Při posledním loučení s Everestem jsem proto v duchu vyřknul slib: Já se vrátím. Klidně i z nepálské strany, ať to mám pěkně ve 3D. Pokud možno tentokráte i s nějakým tím trekem, protože jinak se budu za sebe hodně stydět. Chci znovu (a vám bych rozhodně taky přál) vidět Everest.
Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008 a mezi lety 2009-2017 byl jejím vedoucím. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 11. 5. do 17. 5. 2026. Měsíc bude v novu. Na večerní obloze se pomalu jasná Venuše níže nad obzorem blíží výše ležícímu Jupiteru. Ve čtvrtek 14. 5. nastane zatmění Europy měsícem Io. Aktivita Slunce je nízká, ale mohla by se zvýšit s tím, jak se natáčí jedna docela aktivní oblast. Kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) se objevila i v astronomickém snímku dne NASA od českých astronomů. SpaceX už se blíží dalšímu testovacímu letu Super Heavy Starship. Sonda Psyche proletí na cestě k asteroidu kolem planety Mars. Aleš Svoboda ukončil základní výcvik v ESA. K ISS se má vydat nákladní Dragon a k čínské stanici Tiangong nákladní Tianzhou 10.
Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“
Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý
Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi
Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt.
Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd.
M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka.
Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd.
Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi.
M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov.
Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty.
Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie
Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system).
Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop
Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats
Gain 150, Offset 300.
29.4. až 3.5.2026
Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4