Vidět Everest - díl první

Hned po pozorování úplného slunečního zatmění v Číně 22. července 2009 jsem se se dvěma přáteli (Slovákem a Čechem) vydal vlakem z Hangzhou a Šanghaje do městečka Cheng-Du v Sečuánské provincii. Tady jsme se ubytovali v až líbezně příjemném hostelu Sim’s Cozy hostel garden, jehož majitel, Malajec pan Sim byl ukázkovým typem laskavého a starajícího se hostitele. Zajímal ho osud každého turisty, jeho zážitky, dojmy i přání. A právě ta přání s obrovským nadšením plnil, týkala-li se cestovatelského zážitku. V hostelu se k nám ještě připojila již z Šanghaje známá Argentiňanka se stejným cílem - Tibetem. Naše čtyřčlenná skupinka tedy byla vskutku mezinárodní.

Nutno ještě podotknout, že pro turisty je z Číny poměrně těžké dostat se do Tibetu a vyžaduje to nemalý obnos v peněženkách, trpělivost, i trochu kůže pro risk (protože nikdy nevíte, kdy a za jakých okolností Čína Tibet uzavře a vás tam nepustí, či odtamtud nevyhostí). Existuje jen málo možností, jak se legální cestou do Tibetu dostat a příliš neutratit. Naší spojkou byl právě tímto vyhlášený Simův hostel, který vám s radostí a podle vašeho gusta vystrojí zájezd sčítající cestu džípem po navolených destinacích, jednoho anglicky mluvícího průvodce (a k džípu řidiče), který vám už povinně zajistí v daných destinacích ubytování i stravu. Tu si samozřejmě hradíte sami. Hradíte dokonce i nejen ubytování, ale i veškeré vstupové permity jak řidiči tak průvodci (což českému čtenáři moc logické nepřijde), neboť i když jsou tito pánové rození Tibeťané, čínská byrokracie jim nařizuje získávání si povolení pro vzdálenější cesty po své "zemi". Dalo by se tak chápat, že průvodci a řidiči turistických zájezdů jsou ti šťastnější obyvatelé Čínou okupovaného Tibetu (pokud to nejsou dnes již čím dál častěji nasazovaní čínští průvodci), protože prostě mohou po své zemi svobodně cestovat, a to na náklady zbohatlíků jiných zemí. Chudoba, kterou ovšem spatříte na každém tibetském kroku, dělá zbohatlíka i z českého středoškolského učitele.

Je proto nasnadě uznat, že nakonec je návštěva Tibetu se vším všudy (pokud nejste náročný trekař, cyklista či horolezec) poměrně levnou záležitostí. Není to sice žádné Chorvatsko, Itálie či Španělsko, protože musíte uvážit zpáteční letenku do Číny (dnes již kolem 16 tisíc českých korun do Šanghaje), cestu z Číny do Tibetu (lze vlakem i letadlem, cenově podobné; kolem 8 tisíc tam i zpět), zmíněné permity (v závislosti na počtu lidí ve skupině - od 28 do 11 tisíc), vstupy do tibetských monaster (chcete-li je navštívit; průměrně kolem 300 korun), národních parků (kýžená Qomolagma, jezero Nam-Tso apod.; též kolem 400 korun) a pak už jen "drobné" za ubytování a stravu (průměrně sečteno 250-300 korun na den). Takže budete-li dosti šetřit, na 14-ti denní výpravu vám postačí asi 45 tisíc korun. A stojí za to? A myslíte tu otázku vůbec vážně? Komu vystačí evropské moře a pláže, dovolená a leháro, na Tibet ani nepomyslí. Ti, koho Střecha světa láká, tohle - hádám - chtěli slyšet. A odpověď pro ně je ANO. Jedno velké a upřímné ANO.

Vynechám teď cestu po Tibetu lemovanou všemi těmi skvosty na Dálnici přátelství, neboť by to dalo na celou knihu, a vrhnu se rovnou na onen kýžený den 5. srpna 2009. Tuším, že nebylo dlouho před úplňkem, tedy půl lunace od nejdelšího slunečního zatmění tohoto století. My jsme dorazili večer 4. srpna do velkého stanového tábora asi 4 kilometry severně od Everest Base Campu. Tam nás čekala příjemná hostitelka, výborný čaj s jačím mlékem, mlha a déšť. Měli jsme dost velkou smůlu, protože jsme si vybrali návštěvu Tibetu ve vrcholícím období dešťů (obecně nejlepší období pro Himaláje je prý v první polovině května). Ambice byly takové, že za jakéhokoliv počasí se další den časně ráno nalehko vydáme ke stanici Base Campu (kde mimochodem zase sedí byrokrat se štemplem, aby vám potvrdil, že jste na té půdě nestáli nelegálně) a s trochou té naděje v hrsti spatříme Everest odrážející paprsky právě vycházejícího Slunce. Ráno ovšem přišlo zklamání.

Velkým mínusem pro turisty narychlo spěchající k Everestu je samozřejmě obávaná nadmořská výška. Obecně se doporučuje v těchto výškách cestovat tak, že se dostanete do nějakého maximálního bodu, ale ještě ten den o pár set výškových metrů sestoupíte. Doposud se to dalo splnit, ale Everest Base Camp to neumožňoval. Výsledkem byl dost těžký spánek/nespánek, při němž jste cítili všeobecnou únavu, ale srdce vám bušilo ostošest, že by bylo měřitelné i seismografem a, ač jste leželi sebevíc pohodlně, připadalo vám, jako byste spali hlavou dolů.

V to ráno po neprospané noci jsme pak s nadšením vyrazili po mírně stoupající cestičce (hádám tak 150 výškových metrů na 4 kilometry) a i přes tu její délku nám trvalo asi dvě hodiny, než se v dáli zjevila cedule "Mt. Qomolagma 80 km". Osobně nevím, co tím chtěl autor říci, protože vzdušnou čarou to k vrcholu bylo asi jenom 16 kilometrů a jakýkoliv obchvat by více jak 40 km nedal. Už během toho trajdání jsme ji - Matku hor - spatřili. Lépe řečeno její lesknoucí se vrcholek v díře jinak neprostupné střední oblačnosti, který nám vyrazil dech. Ono i tak už toho dechu bylo málo. Vzpomínám si pak, že jeden z přátel mi o několik měsíců později říkal něco ve stylu "No, když jste mi ji pak ukázali, já jsem se pořád ptal: A kde? Já nic nevidím? Jsem si myslel, že bude kdesi v dáli nějaký ten vrcholek, ale tohle jsem fakt nečekal. To byla fakt kráva vysoká." Nutno podotknout, že jeho vytříbený slovník skutečně vystihoval dojem z toho zjevu, co se naskytl.

Doporučené odkazy:
[1] O Mt. Everestu na Wikipedii
[2] Překrásná fotogalerie severního (tibetského) Everest Base Campu