Vidět Everest - díl druhý (dokončení)

Jsem tisíce kilometrů od domova a jenom asi 16 kilometrů od nejvyšší hory světa. Mezi jejím vrcholem a námi brání jen vizuálně nepropustná vrstva vlhkostí nasyceného vzduchu a za pár hodin musíme zase nasednout do auta. Při těchto myšlenkách je víc než jasné, že náladu nepozvedne ani Slovákova čabajská klobáska protlačená skrze 4 hraniční přechody (nepočítám, kolik států přeletěla letadlem) či naprosto nechutný (tím myslím bez chutě) tibetský chleba. Vracíme se proto zklamáni z Base Campu zpátky ke stanům. A teď jedna osobní otázka: Milujete happy endy? Protože pokud ne, přestaňte číst.

V okamžiku nejhoršího smutku se panička příroda asi rozhodla za nás a mocný vrcholek oblačnosti se začal dost specificky tvarovat. Jakoby mraky putující z východu na západ čím dál častěji narážely na překážku ve vzduchu a začaly ji úspěšně oblétávat. bílá čepička byla výraznější a modré nebe kontrastnější. Jen pár minut na to se mi začal pod nohama zvedat celý svět. Everest. Ten ze všech nejvyšší. Tu oslavu si jen těžko umíte představit. Stál jsem tam jak strom (což byl zázrak, protože v téhle nadmořské výšce na stromy nenarazíte) a málem si zapomněl uvědomit, že proto tu jsem. Že tohle musím natočit na videokameru. Takže jsem běžel, řídký vzduch - neřídký vzduch, vydoloval kameru a stativ ze stanu, vrátil se zpátky a točil. Všechny různé zoomy, expozice, vyvážení bílé, jen aby to bylo skutečně dokonalé.

Víte, ona je to mnohem víc než jen hora. Není to nějaká Sněžka nebo Gerlach. Sedí si tam na tom himalájském masívu a nutí lidi přemýšlet. "Jsem to já. Matka hor. Věřící, kteří mě pokoří, mají právě na mém vrcholu nejblíž k Bohu. Pochybovači právě tady začnou věřit. A skeptici začnou věřit většinou hned při nebezpečném sestupu dolů. Jediný druh mraku mě může zahalit celou - bouřkový cumulonimbus. Jsem nejblíž k hranici vesmíru a ještě pár stovek tisíc, možná miliónů let budu. Umělé družice, které nad Zemí přelétají, jsou právě nade mnou v té bezprostředně největší blízkosti k povrchu zemskému (pokud nevezmu v úvahu jejich eliptickou dráhu). A všichni ostatní ke mně můžou vzhlížet jenom zdola. Jsem na Střeše světa. Jsem jejím komínem i střešním oknem. Jsem Matka hor. Qomolagma. Everest."

Když tam tak stojíte, říkáte si: Vždyť je to už jenom kousek. Jenom 3600 výškových metrů. Už jsem dobyl Lomničák, téměř jsem vylezl na posvátnou horu Emei-Shan, je to kousek. Ten vrchol je jak na dlani. Lehce se to povídá, zvláště v okamžiku, když stojíte uprostřed klidné rokle, v závětří a ještě tak 1000 výškových metrů pod hranicí ledovce. Vaše nadšení i stres pravidelně dopuje na kyslík chudý vzduch a vy nemáte ani šajn, jak by to s vámi zacvičilo tam nahoře. Tohle není žádný Lomničák či nedejbože ten český kopeček zvaný Sněžka. Ostatně v povinné výbavě průvodce byla i kyslíková bomba pro případ nejhorší. Vím, vrcholoví sportovci na pokoření Everestu dennodenně trénují, jsou vybaveni až na půdu (protože vědí, s jakým rizikem můžou počítat), neberou to na lehkou váhu, ale ten okamžik očního kontaktu s Hillaryho výšvihem ve vás evokuje tolik nadšení, tolik nutkání. Upřímně závidím úspěch Pavlu Bémovi a dost lituji, že tolik peněz nemám. Od toho okamžiku, kdy jsem horu spatřil, se mi pořád zdávají sny. Vidím se zaseklý mačkami do ledovce, jištěný lanem, se slunečními brýlemi odrážejícími svět přilehlých Himalájí, těžce dýchající, ale šťastný jak blecha pod ostrým sluncem na blankytné obloze. Jindy se mi zdá aspoň o tom výjevu - okrové rokli, jíž protéká řeka z tajícího ledovce, nade mnou čistě modré nebe, které ve městech ve smogu už nespatříte a na jihu tyčící se Ona. Neustále bílá, tichá a monstrózní. I na tu dálku. Tuhle jsem se dokonce přistihl, že po jednom takovém snu jsem vprostřed noci zapnul počítač a v Google Earth dojel na místo našeho pobytu. Odtamtud jsem si pustil simulátor letu, se kterým jsem roklí letěl k vrcholu Jejího veličenstva. Z mého okénka jsem se pak ještě vznášel nad Makalu, Lhotse i Cho Oyu. Takhle silný dojem ve mně ten jeden pohled zanechal.

Sláva Everestu nesvědčí, stal se hlavně komerčním vrcholem. Neexistuje říct si "Vrhnu se na trénink, koupím si potřebnou výzbroj a vyšlápnu si Everest". Dneska už ne. Stojí to ohromnou trpělivost, diplomatické schopnosti a i tak nechutně vysokou sumu. Vrcholoví horolezci vám ale s nadšením řeknou, že Everest není jediný, že svět je doslova posypaný lákavými a nemalými vrcholy, na které rozhodně není třeba tolik povolení, mnohdy vůbec žádné. A zážitek vám to dá taky. Jenže co naplat, tohle je prostě Everest. Ten nejvyšší. Při posledním loučení s Everestem jsem proto v duchu vyřknul slib: Já se vrátím. Klidně i z nepálské strany, ať to mám pěkně ve 3D. Pokud možno tentokráte i s nějakým tím trekem, protože jinak se budu za sebe hodně stydět. Chci znovu (a vám bych rozhodně taky přál) vidět Everest.

Doporučené odkazy:
[1] O Mt. Everestu na Wikipedii
[2] Překrásná fotogalerie severního (tibetského) Everest Base Campu