Hledání Země-nezemě (3): Radio Gyumri

Po poledni jsme se pak ještě se zajížďkou na letiště kvůli nákupu letenek dostali do Mazeri. Na letišti jsem se opět potkal se čtyřmi známými z lodi. Na rozdíl od turistické Mestie je Mazeri skutečná horská gruzínská vesnice s hospodářstvími, chudými lidmi a spoustou zvířat nejen na okolních pastvinách. Krávy jsou zde menší, naše by zhrncovaly z nejbližší prudké stráně. Vyrazili jsme pak kolem hotelu Ušba podél řeky tekoucí z ledovce. Opět jsme zde měli krásné výhledy, včetně tzv. Twin Peaks - téměř pětitisícové Ušby. Lesy cestou vypadaly docela česky.

Po přechodu rozhrkané lávky přes řeku jsme narazili na dvě chaty, kde tři borci v maskáčích hned mávali, ať jdeme za nimi. Byli to pohraničníci a chtěli aspoň jeden náš pas. Předhodili jsme jim ten můj a dozvěděli jsme se, že do Ruska je to už jen 15 km. Další informace uzavřel šéfík povzbudivě: "Tam nahoře zahynuli před dvaceti lety dva turisti z Československa. A jejich těla tam dosud leží..."

Začal trochu namáhavější výstup. Jelikož už předevčírem se uzavřené botky ukázaly jako puchýřotvorné, musel jsem jít v sandálech a chodidla vylepšovat náplastmi a obvazem. Už dlouho jsem neměl tak špinavé nohy a navíc to bylo víc o hubu než u ostatních. Výstup byl namáhavý, protože oběd jsme pořád odkládali a zvláště jeden úsek po strmé kamenité pěšině v zarostlé stráni byl fakt makačka. Navíc jsme měli docela obavy z toho, že dolů zpátky to bude ještě držkopádnější.

Nakonec jsme se dohrabali k řece prudce tekoucí dolů. Značky pokračovaly na protějším břehu, což se vzhledem k proudu nedalo. Přeci jen se ledovec teď roztápí víc než jindy. Poobědvali jsme, vyrušování občas velkou myší a zahájili sestup zpět. Kupodivu to šlo jakž takž dobře a za pohraniční boudou už to byla brnkačka. Vrátili jsme se pak s naším řidičem zpět do Mestie a nezbylo než intenzivně odpočívat a strávit poslední noc v obří posteli sdílené se Seanem, který je naštěstí hodný ženatý kluk a nic si nedovoluje.

Sobotní dopoledne v Mestii už jsem strávil pouze u počítače zvláště kupováním letenky domů a sepisováním předminulé slohovky. V poledne mi zavolali z letiště s překvapivou zprávou, že letadlo neletí v 16 hodin, ale už za hodinu. Dík, asi to je kvůli přicházejícímu nepříjemnému počasí. Nezbylo než se rychle zbalit a vystartovat. Stopl jsem svého známého řidiče a dorazil k letišti. Malá Cessna, dvoumotorový hornoplošník pro 18 cestujících, už stála na ploše. Piloti byli dva kanadští hezouni. Po chvíli čekání jsme prošli přes rentgeny, kde obsluha se tvářila, že je jim úplně jedno, co v těch báglech je, a šli jsme na plochu k letadlu.

Cestujících bylo pouze 7, naštěstí zde neplatí systém maršrutky, kdy se čeká na zaplnění až po střechu. Stálo to sice 75 lari, čili na naše necelou tisícovku, ale říkal jsem si, že je to jednou za život a za ty prachy bych nekoupil ani hodinový vyhlídkový let kolem Brna. Začali jsme popojíždět na začátek dráhy. Pilotům bylo vidět až do kabiny, což bylo obzvlášť zajímavé. Svému polskému známému od jezer jsem říkal: "To je bomba, to je fakt jednou za život". Okamžitě mi došlo, že takové výrazy do letadla nepatří. Přeci jen do Dagestánu a Čečenska je to blízko. Po chvilce jsme dostali povolení, motory se rozhučely na plný kotel a zrychlení nepodobné ničemu zažitému v autě nebo na motorce mě zatlačilo do sedadla. Dost se to celé třepalo, ale jinak v pohodě. Letadýlko se vzneslo nad Mestii, byl vidět i můj zdejší domov obklopený stany dalších českých děcek, které dorazily včera po delším treku v horách.

Scenérie byly úchvatné s malebnými kopci protkanými polními cestami a občasnými domy, a taky s majestátními štíty okolo tvářícími se jako "moc si na mě nedovoluj, nebo s tebou zametu". Stoupali jsme až do samotného nebe mezi mraky. Tam to občas pěkně houpalo, skoro jak na horské dráze, ale netrvalo to dlouho. Pomalu jsme opouštěli Kavkaz a krajina se měnila v rovinu s městy, silnicemi a řekami.

Po asi hodině se objevil rozlehlý panelákov a došlo mi, že už jsme v Tbilisi. Přiblížili jsme se k letišti za stálého klesání a nakonec se naše obří pneumatiky dotkly tbiliského betonu. Po intenzivním brzdění jsme popojeli kolem mnohem větších Boeingů a Airbusů k letištní budově. Po výstupu do mě okamžitě udeřilo horko. Jinak procedura minimální, takže jsme se s Tomkem okamžitě octli venku. Přesvědčil mě, ať s ním jedu do hostelu, kde byl minule. Po asi půlhodině v autobuse jsme přejeli řeku a dorazili na hlavní ulici Rustaveli s okázalými stavbami.

Došli jsme do hostelu, který se jmenuje vznešeně Why Not Tbilisi 2011 Legend Hostel. Nevím, co je na něm tak legendárního a moc mi nepříjde "cool" nocovat v dormu pro 15 lidí v baráku plném sebevědomých amíků, varšaváků a sem tam pražáků, kteří se tváří jako že všechno vědí, všechno znají, všude byli dvakrát a po nocích nemají na práci nic lepšího než chlastat a dělat po chodbách bordel. Nu což, je to jen na jednu noc a navíc jen za 15 lari.

Na této cestě mě obzvlášť unavuje, že za každý nocleh musím platit a trávit ho v nějakém takovém anonymním prostředí. Nejde o prachy, ale vždycky mi přišlo mnohem zajímavější a příjemnější splašit nějaké dobré lidi přes couchsurfing nebo hospitalityclub, kteří mě nechají přespat za dobré slovo, nějakou drobnost z Česka a kterým prostě stačí můj úsměv a krásné modré oči. Můžou taky někdy přijet za mnou, což bývá taky zajímavé.

Ten večer už jsem toho z města tolik neviděl, vyrazil jsem na nádraží koupit si jízdenku na noční vlak do Arménie. Na nádraží jsem ještě vlezl do kšeftu s elektronikou a počítači, protože jsem nutně potřeboval další SD kartu do foťáku. Nafotil jsem toho už tolik, že 2GB už zdaleka nestačí. Ukázalo se to jako obzvlášť složité a stresující, protože s žádnou z vyzkoušených karet si foťák nerozuměl. Nepovedlo se to i přes nějaké laborování s formátováním v počítači na FAT16 nebo FAT32 atd. Všiml jsem si, že někteří ti kluci mluví rusky bez přízvuku, pár desítek tisíc Rusů tady ve městě žije. Nakonec jsem měl novou 4GB kartu, která ve foťáku nejde použít, ale aspoň na ní svá data z těch druhých dvou, takže 2 GB ještě zbývají.

V podvědomí se asi objevila únava a touha po domově. V noci, po té, co jsem jen v bombarďáčcích vystartoval po hlučných amících s výrazem "Guys, just shut up, OK?!!!", se mi zdálo o Hostýně, o krásném novém červeném off-roadu pro naši jednotku a jedné krásné slečně v bílém plášti, která je stále ještě slečnou snad jen úplně omylem.

Ráno už byla neděle, takže jsem vyrazil přes řeku do katolického kostela na anglickou mši. Bylo to fajn, skoro jako doma. Pak jsem se vrátil k náměstí Revoluce růží a ulici Rustaveli. Trochu jsem se tam poflakoval a po sbalení věcí v hostelu sepisoval v špinavém internetím doupěti minulý spam pro vás. Omlouvám se ajťákům a milovníkům soukromí, že jsem to neposlal na slepou kopii, asi mě rozptýlilo, že jsem musel postupně vystřídat tři kompy, z nichž na každém nefungovalo něco jiného.

Pak jsem vyrazil do Národní galerie, z nichž ještě víc než obrazy místních malířů mě zasáhly fotky z nynější Sýrie. Zrovna Sýrie a Írán jsou země, kam bych se rád vypravil, ale kvůli současným masovým vrahům coby politické elitě to teď nejde. Pak jsem ještě vyrazil do muzea archeologie a okupace Gruzie. Stálo to za to, i když někdy trochu zpolitizované. Například mapa Gruzie s červeně vyznačenou Abcházií a Jižní Osetií s nápisem "Occupation continues" mi připadala trochu jako "není správné, že tohle území okupují Rusové, bude mnohem lepší, když budeme okupanti my". Jsou to přeci jen úplně cizí národy.

Pak jsem šel ještě přes staré Tbilisi za náměstím Svobody se zlatou sochou. Potkal jsem tam Zuzku s Ondrou, pražské známé s hostelu. Šli jsme pak spolu nahoru k velké stříbrné soše mamky Gruzie a k pevnosti Narikala s krásnými výhledy na město. Děcka se pak vrátila do hostelu a já jsem si ještě prolézal pevnost i z druhé strany. Pak už nezbylo než se kolem řeky vydat k hostelu, sebrat bágl a vyrazit na vlak.

Na nádraží jsem ještě neúspěšně telefonem lovil wi-fi signál, ale nezbylo než toho nechat a nastoupit do klasického sovětského lůžkového vlaku. Vyrazili jsme a na delší dobu naposledy jsem se kochal výhledem na noční Tbilisi. Při čištění zubů se ozvalo zaklepání na dveře záchodu. Byl to místní policajt, který si žádal můj krásný evropský pas. Koukal, jestli jsem to skutečně já, což bylo trochu těžší, protože v čištění zubů jsem nadále pokračoval. Průvodčí mi pak dal ještě žádost o udělení arménského víza, kterou jsem poctivě vyplnil a zalehl.

Po půlnoci jsme zastavili na hranici. Všechnu mezinárodní pakáž vyhnali ven z vlaku. Postupně jsme prošli dvěma kancelářemi, z nichž v jedné jsem zaplatil ekvivalent naší dvoustovky a v druhé si mě další šéfík prověřil v místním Matrixu. Bylo to u všech rychlé, takže jsme nasedli a jelo se. Průvodčího jsem se ještě zeptal, jestli mě vzbudí a vyhodí v Gyumri. "Samozřejmě, že ano."

Probudil jsem se za svítání asi půl hodiny po plánovaném příjezdu do Gyumri. Šel jsem ke stanovišti průvodčích, kde byli akorát dva spící borci v železničních uniformách. Jemně jsem svého průvodčího vzbudil a ptal se, jestli jsme Gyumri už projeli, nebo jestli máme zpoždění. Chytil se za hlavu a řekl "Projechali...". Nakonec tedy nezbylo než jet až do Jerevanu, průvodčí coby hrdý Armén mi zaplatil cestu zpět do Gyumri taxíkem sdíleným s dalšími třemi lidmi, což nebyla nijak závratná suma.

Sledoval jsem krásnou suchou kamenitou krajinu s předního sedadla Mercedesu a taky šoféra, který jakoby občas usínal. Litoval jsem, že v tomhle autě není ruční brzda mezi sedadly a přemýšlel, nakolik by se to dalo z mého místa uřídit, kdyby řidič zavřel oči a začal driftovat ven z cesty nebo do protisměru. Nakonec jsme dojeli do Gyumri v pohodě.

V internetovém doupěti jsem nechal bágl a vyrazil trochu po městě. Je to druhé největší město v Arménii a stále si nese následky zemětřesení z roku 1988 (Wiki + Česká televize), kdy zahynulo asi 50000 lidí a dalšího půl milionu zůstalo bez domova. Tehdy se jmenovalo Leninakan a i u nás tehdy lidi sbírali oblečení a další věci. Poté zkrachoval i zdejší průmysl, takže nynější nezaměstnanost dosahuje stále asi 75 %. Skutečně jsou tady ruiny budov, kterými už prorůstá dvacetiletá vegetace. Jinak jsou tady aspoň krásné kostely, které to vydržely.

Opět jsem nedostal žádný nocleh za dobré slovo, takže nezbylo než použít adresu z Lonely Planet průvodce, znící sovětsky Frunze 142. Byl to celkem příjemný rodinný "guesthouse". Přítel majitelky je odkudsi od Lipska, takže jsem opět uplatnil své zbytkové znalosti němčiny, které kupodivu stále ještě na zběžnou domluvu stačí. Nechal jsem se pak svézt za nějaké chechtáky navíc ke klášteru Marmašen za městem. Opět krásná stavba, navíc stará 1000 let. Pak jsem vyčerpán ulehl a ani intenzivní práce na elektroinstalaci mě nerušily od klidného spaní.

Teď jsem ve městě Dilijan a touha po samotě a zdejší krásné přírodě mě nejspíš zavede někam k Idževanu a pak nějak oklikou k jezeru Sevan, kde bude asi problém teď v létě najít klidnější místo. Uvidíme, pokračování tedy bude příště.

---

Pětidílný cestopis člena ČAS Ondřeje Mikulaštíka z jeho červencové cesty do Gruzie a Arménie (v roce 2012), původně posílán jako mailové zprávy přímo z cesty. Milovníkům českého jazyka se omlouváme za jeho mírně nedbalý styl a milovníkům astronomie za to, že s astronomií příliš nesouvisí.

---

Všechny díly:
1. Úvod
2. Hučali sa hory
3. Radio Gyumri
4. Poklad na Stříbrném jezeře
5. V cudzom meste - závěr