Vzpomínka na Josipa Kleczka (1923 - 2014)

Již samotný začátek jeho životního příběhu byl značně neobvyklý. Spočíval v dopise, který v továrně děvčata zašila do nové uniformy pro rakousko-uherskou armádu. Po několika letech se do dotyčné obce dostavil bývalý chorvatský voják s tím, že si chce odvést nevěstu. To byli rodiče Josipa Kleczka, který se pak narodil v dnešní Bosně a Hercegovině. Po smrti svého otce se jeho maminka i s malým Josipem vrátila domů na Vysočinu. Život zde nebyl lehký, spočíval v každodenní tvrdé práci a v neustálém nedostatku. To ale nebránilo nadanému chlapci snít pod jiskřivou noční oblohou posetou hvězdami o tom, že se hvězdami a Sluncem bude zabývat profesionálně. Jako gymnaziální student musel chodit Josip Kleczek každé ráno několik kilometrů k vlaku do Tišnova a odpoledne zpět. Později to považoval za výbornou zkušenost toho, že je člověk denně několik hodin sám. Své tehdejší potíže s výukou cizích jazyků musel řešit například tak, že si psal slovíčka do sněhu, protože si nemohl dovolit kupovat papíry. Nakonec gymnázium zdárně absolvoval a později často druhé motivoval k učení se cizím jazykům. Pokud někdo před ním prohlásil, že nemá talent na jazyky, odbýval to svým: „Naopak, jsi líný naučit se tři nová slovíčka denně.“

Za války se zapojil do odboje proti nacistům a došlo až k tomu, že byl zatčen a uvězněn v Brně, kde měl být zastřelen. Podle svých slov se i tehdy nevzdával svého snu o tom, že bude v Americe studovat astronomii. Nakonec válku přežil a naopak v době, kdy byl ve vězení, ušel zátahu na svou odbojovou skupinu na Vysočině.

Jeho sen se splnil. Po válce nejen vystudoval astronomii na Univerzitě Karlově v Praze, ale také se dostal později k tomu, že o ní ve Spojených státech přednášel. Pracoval dlouhá léta v Astronomickém ústavu v Ondřejově, zvláště chválil to, jak zde byl spolu se svými mladými kolegy veden ze začátku své kariéry k takzvanému „ušpinění se astronomií“. Mladí vědci museli rovněž držet pozorovací služby a napozorovaná data zpracovávat. Za svou profesní dráhu napsal velké množství odborných publikací, věnoval se zvláště sluneční aktivitě a protuberancím. Jeho biografie zahrnuje mimo jiné šestijazyčný astronomický slovník, astronomický a astronautický výkladový slovník, učebnici Plazma ve vesmíru a laboratoři, velice populární knihy pro příznivce astronomie Naše souhvězdí, Slunce a člověk, Vesmír kolem nás, Vesmír a člověk a mnohé další. Velkým dílem je čtyřsvazkový šestijazyčný slovník Space Sciences Dictionary, který začátkem devadesátých let vytvořil se svou manželkou Helenou Kleczkovou. Velkého uznání mezi českými astronomy se dostalo jeho Velké encyklopedii vesmíru a také jeho předposlední knize Život se Sluncem a ve vesmíru.

Josip Kleczek také přednášel na mnoha univerzitách po celém světě, byl prezidentem komise pro výuku astronomie při Mezinárodní astronomické unii a vedl Mezinárodní školu mladých astronomů patřící pod UNESCO. Věnoval se rovněž využití sluneční energie a spolupracoval s dalšími výzkumnými ústavy i soukromými firmami na publikacích, které se zabývaly fotovoltaikou a heliotechnikou obecně. Díky svému úspěchu a osobním kvalitám se bohužel často stával obětí závisti a ústrků od svých kolegů a nadřízených. Stalo se mu například, že z ondřejovské hvězdárny měl být za normalizace propuštěn kvůli tomu, že měl v kanceláři momentálně zakázaná díla antických filozofů. Měl již domluvené místo traktoristy v ondřejovském JZD, ale bylo mu samozřejmě líto, že se nebude moct profesionálně věnovat astronomii. Komise Akademie věd nakonec rozhodla o jeho setrvání na hvězdárně nejen pro jeho vysokou produktivitu a odbornou zdatnost, ale i s ohledem na to, že vychovával pět dětí. Zažil si rovněž nabídku „spolupráce“ od komunistické tajné bezpečnosti, které se vyhnul velice elegantně. U výslechu řekl policistům, že sice má pět dětí a strach z fyzické bolesti a že když ho budou dlouho trápit, tak jim to podepíše. Pak ale bude na potkání každému říkat, ať s ním nemluví, že je „fízl“. Od té doby měl od podobných „nabídek“ pokoj.

Stejně tak jmenování profesorem, které by odpovídalo jeho vědecké a pedagogické činnosti, se mu vyhnulo pouze z politických důvodů. O titulech obecně se ale vyjadřoval spíše s despektem, svým obvyklým „doctor duplex, asinus triplex“ neboli „dvojitý doktor, trojitý osel“. Za jedno z největších ocenění, které zažil, nepovažoval různé oficiální ceny, ale to, když mu jedna knihovnice ukázala polici s astronomickými publikacemi, kde z vlastněných osmi kusů jeho knížky Naše souhvězdí bylo sedm vypůjčených a na tom osmém byl vidět takříkajíc „salátový“ stupeň opotřebení.

Prožil si kromě uvěznění za války ještě jednou pocity člověka odsouzeného k smrti, když na návštěvě domorodé vesnice v Africe doplatil na svou zvídavost a prohlížel si posvátné kosti, kterých se nesměl nikdo dotknout. Poté, co jeho průvodce vysvětlil náčelníkovi kmene, že tento bílý muž přijel do jejich země proto, aby přednášel o hvězdách a Slunci, byl Josip Kleczek osvobozen a náčelník pak pronesl krásnou řeč o tom, že všichni lidé jsou bratři. Často i to, jak Josip Kleczek přednášel, bylo hodnoceno nejen jako odborně na výši a přitom srozumitelné, ale i jako krásná řeč, z které člověka až mrazí. Vyznačoval se vysokou úrovní vnitřní pravdivosti, skutečně žil tím, co říkal a tím, co psal. Navíc byl neuvěřitelně pracovitý, byl předmětem obdivu mnoha lidí už jen proto, že i ve svém vysokém věku se snažil nepromarnit ani minutu a neustále tvořit.

Osobně jsem si velice cenil jeho přátelství a toho, že v době, kdy jsme ve Slunečním oddělení ondřejovské hvězdárny byli kolegové, jsem mu mohl být často nápomocen s nějakým počítačovým problémem. Správně tehdy poznamenal, že v tomto softwarovém světě není žádný řád. To mu nicméně nebránilo být nadprůměrně počítačově gramotným a v tom, že ještě jako sedmdesátník byl v začátcích Internetu na ondřejovské hvězdárně prvním, kdo se jej naučil používat. Spoustu lidí kolem sebe motivoval k větší snaze a píli, byl povzbuzením pro ostatní, což dovedl důrazně a laskavě zároveň.

Jeho život a poznání jej nakonec dovedlo k tomu, že jak řekl, „tam určitě bude nějaký ten Stvořitel“. Chtěl bych zde vyjádřit názor na to, co převyšuje náš prostor a čas v tom smyslu, že rozloučit se takto s druhým člověkem nemusí být až tak smutné. Je to jiné než na nádraží nebo letišti, kdy víme, kdy se pravděpodobně zase sejdeme. Když někdo nám blízký opustí tento svět, nevíme sice, kdy a jak se zase setkáme, ale jsem si jistý, že k tomu dojde a že se na to můžeme těšit. Zde nezbývá než pocítit hlubokou vděčnost za bohatý a smysluplný život, který byl naplněný dobrem. Člověk si pak přeje prožít i ten svůj vlastní život co nejlépe, vážit si času, který jsme zde dostali, lidského poznání, i toho, že dobrých lidí je na tomto světě většina a že tento svět vůbec je dobrým místem k životu.

Související:
[1] Rozhovor s Josipem Kleczkem - Astronomické začátky
[2] Josip Kleczek slaví devadesátiny (Pavel Suchan)
[3] Obří skvrna na Slunci vyprovází slunečního fyzika Josipa Kleczka na jeho poslední cestě (Pavel Suchan)