Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Gejzíry na Europě okem HST

Gejzíry na Europě okem HST

Gejzíry vody na Europě v představě výtvarníka Autor: NASA/ESA/K. Retherford/SWRI
Gejzíry vody na Europě v představě výtvarníka
Autor: NASA/ESA/K. Retherford/SWRI
Hubblův kosmický dalekohled HST pozoroval oblaka vodní páry nad ledovými oblastmi v okolí jižního pólu Jupiterova měsíce Europa. Astronomové předpokládají, že se jedná o první zřetelný důkaz výtrysků vody nad povrch tohoto měsíce.

Na základě jiných zdrojů bylo již dříve poukázáno na existenci oceánu pod ledovou kůrou měsíce. Vědci si nejsou jisti, zda detekovaná vodní pára má původ v erupcích vody na povrchu měsíce Europa, ale jsou si zcela jisti tím, že to je nejpravděpodobnější vysvětlení. Budou následovat další pozorování k ověření tohoto objevu, který z Europy dělá druhý měsíc, u kterého byly výtrysky vody pozorovány. Závěry byly publikovány 12. 12. 2013 v časopise Science. Protože jsme o objevu na tomto místě ještě neinformovali, přinášíme podrobnější informace.

„Nejjednodušším vysvětlením přítomnosti vodní páry je, že byla vyvržena nad povrch z hlubin měsíce Europa,“ říká Lorenz Roth (Southwest Research Institute, San Antonio), hlavní autor zprávy. „Pokud tyto výtrysky mají souvislost s podpovrchovým oceánem kapalné vody, a my jsme přesvědčeni, že existuje pod ledovou kůrou, potom to znamená, že při budoucím výzkumu můžeme studovat chemické složení potenciálně obyvatelného prostředí na měsíci Europa přímo na jeho povrchu, bez složitého vrtání otvoru skrz silnou vrstvu ledu. A to je nesmírně potěšující.“

V roce 2005 sonda NASA s názvem Cassini poprvé detekovala výtrysky prachu a vodní páry vyvrhované z podpovrchových vrstev Saturnova měsíce Enceladus. U měsíce Europa byla doposud detekována pouze vodní pára.

Oblaka vodní páry nad jižním pólem měsíce Europa Autor: NASA/ESA/L. Roth/SWRI/University of Cologne
Oblaka vodní páry nad jižním pólem měsíce Europa
Autor: NASA/ESA/L. Roth/SWRI/University of Cologne
Spektroskopická pozorování pomocí HST poskytla důkazy existence výtrysků na Europě v prosinci 2012. Časové snímky polárních září pořízené pomocí zobrazovacího spektrografu na HST umožnily vědcům rozlišit mezi jevy vytvořenými nabitými částicemi z Jupiterovy magnetosféry a výtrysky z povrchu měsíce Europa. A rovněž vyloučila mnohem exotičtější vysvětlení, jako je například náhodné pozorování výjimečného dopadu meteoritu.

Zobrazovací spektrograf detekoval slabé ultrafialové záření polární záře vytvářené intenzivním magnetickým polem planety Jupiter v blízkosti jižního pólu měsíce. Excitované atomy kyslíku a vodíku způsobují proměnlivou aurorální záři a zanechávají o mnohém vypovídající signály, že se jedná o produkty molekul vody, které jsou podél siločar magnetického pole rozbíjeny elektrony na jednotlivé prvky.

„Posunuli jsme se až k samotnému limitu HST při pozorování této velmi slabé emise. Může se jednat o nenápadné výtrysky, které jsou velmi řídké a obtížně pozorovatelné v oboru viditelného světla,“ říká Joachim Saur (University of Cologne, Německo).

Lorenz Roth předpokládá, že dlouhé pukliny na povrchu měsíce Europa mohou být ve skutečnosti otvory k úniku vodní páry do kosmického prostoru. Podobné pukliny objevila sonda Cassini na povrchu měsíce Enceladus.

Astronomové využívající Hubblův kosmický dalekohled rovněž zjistili, že intenzita výtrysků na Europě kolísá s polohou měsíce na oběžné dráze, podobně jako na Enceladu. Aktivní výtrysky byly pozorovány pouze tehdy, když byl měsíc nejdále od Jupitera. Naopak se vědcům nepodařilo detekovat jakýkoliv signál v okamžiku, kdy byla Europa blízko planety Jupiter.

Pukliny v ledu v okolí jižního pólu měsíce Europa Autor: NASA/JPL-Caltech/SETI Institute
Pukliny v ledu v okolí jižního pólu měsíce Europa
Autor: NASA/JPL-Caltech/SETI Institute
Možné vysvětlení této proměnlivosti spočívá v tom, že gravitační síly Jupitera měsíc střídavě stlačují a natahují podle toho, jak se mění jeho vzdálenost od planety. Pukliny se zmenšují či zavírají v okamžiku, když je měsíc nejblíže obří plynné planetě.

„Zjevná proměnlivost výtrysků podporuje klíčovou předpověď, že Europa může být natahována slapovými silami do značné míry proto, že obsahuje podpovrchový oceán kapalné vody,“ říká Kurt Retherford (Southwest Research Institute).

Výtrysky na Europě i Enceladu obsahují pozoruhodně podobné množství vodní páry. Protože Europa má přibližně 12krát vyšší přitažlivost než Enceladus, vodní pára o teplotě -40 °C neuniká příliš daleko do okolního prostoru jako na Enceladu, ale po dosažení výšky až 200 km padá zpět na povrch měsíce. To by mohlo zanechat jasné stopy na povrchu v okolí jižního pólu měsíce.

„Pokud se to potvrdí, pak tato nová pozorování znovu ukážou na kvality Hubblova kosmického dalekohledu při výzkumu a otevírání nových kapitol při hledání obyvatelného prostředí ve Sluneční soustavě,“ dodává John Grunsfeld, astronaut NASA, který se podílel na opravách HST během servisních misí raketoplánu. „Značným úsilím při určitém riziku jsme opravili a zdokonalili HST, což se ze všeho nejvíce vyplatilo, když jsme studovali vzrušující objevy, jako je například objev výtrysků vody na Europě.“

Zdroje a související:

[1] Článek NASA
[2] Další článek NASA
[3] Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí
[4] Oceán na Saturnově měsíci Enceladus




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



33. vesmírný týden 2026

33. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 10. 8. do 16. 8. 2026. Měsíc bude v novu a nastane výrazné částečné zatmění Slunce, v části Evropy jako úplné. Venuše je vidět lépe přes den a večer je velmi nízko nad západním obzorem. Po půlnoci je už vidět Saturn a Neptun, ráno uvidíme Merkur, Mars a Uran. Aktivita Slunce je nízká. Nastává maximum meteorického roje Perseid. Zjasnila kometa 220P/McNaught a je dostupná i malým triedrem. Dopad Falconu 9 na Měsíc nevyvolal nijak zásadní oblak hmoty. Před 60 lety začal mapovat Měsíc Lunar Orbiter 1.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Srpková mlhovina a Mýdlová bublina

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2026 obdržel snímek Václava Kubeše „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ je nejen název snímku, ale především označení objektů, s jejichž portrétem zvítězil Václav Kubeš v soutěži Česká astrofotografie měsíce. Tento

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

220P/McNaught – kométa, ktorá prekvapila druhýkrát

V skorých ranných hodinách 9. augusta 2026 som namieril ďalekohľad na krátkoperiodickú kométu 220P/McNaught, ktorá sa v uplynulých dňoch postarala o nečakané prekvapenie. Ešte koncom júla mala jasnosť približne 13.–14. magnitúdy, no začiatkom augusta prešla výrazným výbuchom aktivity a náhle zjasnela až približne na 6.–7. magnitúdu. Z nenápadného telesa určeného skôr pre fotografické pozorovania sa tak na krátky čas stal objekt dostupný aj väčším binokulárom. Zaujímavé je, že nejde o prvé podobné prekvapenie počas jej súčasného návratu k Slnku. Už na prelome mája a júna 2026 zaznamenala 220P/McNaught mimoriadne mohutný outburst, pri ktorom zjasnela približne o 9 až 10 magnitúd a dosiahla jasnosť okolo 8. magnitúdy. Počas nasledujúcich týždňov postupne zoslabla späť k 14. magnitúde, takže sa očakávalo ďalšie pozvoľné slabnutie. Namiesto toho však začiatkom augusta prišla druhá veľká erupcia, tentoraz dokonca s ešte vyššou výslednou jasnosťou. Na fotografii je dobre viditeľná rozsiahla zelenkastá plynná koma, obklopujúca veľmi jasnú a silne kondenzovanú centrálnu oblasť. Z nej vystupuje výrazná pretiahnutá štruktúra, ktorá dodáva kométe nezvyčajný kvapkovitý vzhľad. Zelené sfarbenie komy spôsobuje predovšetkým fluorescencia molekúl dvojatómového uhlíka C₂ vystavených ultrafialovému žiareniu Slnka. Pozorovania po júnovom výbuchu navyše ukázali, že 220P bola na C₂ pomerne bohatá a vykazovala aj výrazný prachový chvost. 220P/McNaught patrí medzi kométy Jupiterovej rodiny. Okolo Slnka obehne približne raz za 5,5 roka a pri tomto návrate prešla perihéliom 14. júna 2026 vo vzdialenosti približne 1,56 AU od Slnka. Objavil ju austrálsky astronóm Robert H. McNaught 20. mája 2004 na snímkach zo Siding Spring Observatory. V čase môjho fotografovania 9. augusta sa kométa nachádzala v súhvezdí Veľryby, približne 1,65 AU od Slnka a 1,22 AU od Zeme. Čo presne stojí za dvojicou takýchto výrazných výbuchov aktivity, zatiaľ nie je isté. Podobné udalosti môžu súvisieť s náhlym odkrytím čerstvého prchavého materiálu, kolapsom časti povrchu jadra alebo jeho čiastočnou fragmentáciou. Práve nepredvídateľnosť komét však robí ich pozorovanie mimoriadne zaujímavým – a 220P/McNaught v roku 2026 ukazuje, že aj zdanlivo nenápadná periodická kométa dokáže pripraviť veľmi výrazné prekvapenie. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 14x90sec. R, 12x90sec. G, 12x90sec. B, 15x60sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 9.8.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »