Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Gejzíry na Europě okem HST

Gejzíry na Europě okem HST

Gejzíry vody na Europě v představě výtvarníka Autor: NASA/ESA/K. Retherford/SWRI
Gejzíry vody na Europě v představě výtvarníka
Autor: NASA/ESA/K. Retherford/SWRI
Hubblův kosmický dalekohled HST pozoroval oblaka vodní páry nad ledovými oblastmi v okolí jižního pólu Jupiterova měsíce Europa. Astronomové předpokládají, že se jedná o první zřetelný důkaz výtrysků vody nad povrch tohoto měsíce.

Na základě jiných zdrojů bylo již dříve poukázáno na existenci oceánu pod ledovou kůrou měsíce. Vědci si nejsou jisti, zda detekovaná vodní pára má původ v erupcích vody na povrchu měsíce Europa, ale jsou si zcela jisti tím, že to je nejpravděpodobnější vysvětlení. Budou následovat další pozorování k ověření tohoto objevu, který z Europy dělá druhý měsíc, u kterého byly výtrysky vody pozorovány. Závěry byly publikovány 12. 12. 2013 v časopise Science. Protože jsme o objevu na tomto místě ještě neinformovali, přinášíme podrobnější informace.

„Nejjednodušším vysvětlením přítomnosti vodní páry je, že byla vyvržena nad povrch z hlubin měsíce Europa,“ říká Lorenz Roth (Southwest Research Institute, San Antonio), hlavní autor zprávy. „Pokud tyto výtrysky mají souvislost s podpovrchovým oceánem kapalné vody, a my jsme přesvědčeni, že existuje pod ledovou kůrou, potom to znamená, že při budoucím výzkumu můžeme studovat chemické složení potenciálně obyvatelného prostředí na měsíci Europa přímo na jeho povrchu, bez složitého vrtání otvoru skrz silnou vrstvu ledu. A to je nesmírně potěšující.“

V roce 2005 sonda NASA s názvem Cassini poprvé detekovala výtrysky prachu a vodní páry vyvrhované z podpovrchových vrstev Saturnova měsíce Enceladus. U měsíce Europa byla doposud detekována pouze vodní pára.

Oblaka vodní páry nad jižním pólem měsíce Europa Autor: NASA/ESA/L. Roth/SWRI/University of Cologne
Oblaka vodní páry nad jižním pólem měsíce Europa
Autor: NASA/ESA/L. Roth/SWRI/University of Cologne
Spektroskopická pozorování pomocí HST poskytla důkazy existence výtrysků na Europě v prosinci 2012. Časové snímky polárních září pořízené pomocí zobrazovacího spektrografu na HST umožnily vědcům rozlišit mezi jevy vytvořenými nabitými částicemi z Jupiterovy magnetosféry a výtrysky z povrchu měsíce Europa. A rovněž vyloučila mnohem exotičtější vysvětlení, jako je například náhodné pozorování výjimečného dopadu meteoritu.

Zobrazovací spektrograf detekoval slabé ultrafialové záření polární záře vytvářené intenzivním magnetickým polem planety Jupiter v blízkosti jižního pólu měsíce. Excitované atomy kyslíku a vodíku způsobují proměnlivou aurorální záři a zanechávají o mnohém vypovídající signály, že se jedná o produkty molekul vody, které jsou podél siločar magnetického pole rozbíjeny elektrony na jednotlivé prvky.

„Posunuli jsme se až k samotnému limitu HST při pozorování této velmi slabé emise. Může se jednat o nenápadné výtrysky, které jsou velmi řídké a obtížně pozorovatelné v oboru viditelného světla,“ říká Joachim Saur (University of Cologne, Německo).

Lorenz Roth předpokládá, že dlouhé pukliny na povrchu měsíce Europa mohou být ve skutečnosti otvory k úniku vodní páry do kosmického prostoru. Podobné pukliny objevila sonda Cassini na povrchu měsíce Enceladus.

Astronomové využívající Hubblův kosmický dalekohled rovněž zjistili, že intenzita výtrysků na Europě kolísá s polohou měsíce na oběžné dráze, podobně jako na Enceladu. Aktivní výtrysky byly pozorovány pouze tehdy, když byl měsíc nejdále od Jupitera. Naopak se vědcům nepodařilo detekovat jakýkoliv signál v okamžiku, kdy byla Europa blízko planety Jupiter.

Pukliny v ledu v okolí jižního pólu měsíce Europa Autor: NASA/JPL-Caltech/SETI Institute
Pukliny v ledu v okolí jižního pólu měsíce Europa
Autor: NASA/JPL-Caltech/SETI Institute
Možné vysvětlení této proměnlivosti spočívá v tom, že gravitační síly Jupitera měsíc střídavě stlačují a natahují podle toho, jak se mění jeho vzdálenost od planety. Pukliny se zmenšují či zavírají v okamžiku, když je měsíc nejblíže obří plynné planetě.

„Zjevná proměnlivost výtrysků podporuje klíčovou předpověď, že Europa může být natahována slapovými silami do značné míry proto, že obsahuje podpovrchový oceán kapalné vody,“ říká Kurt Retherford (Southwest Research Institute).

Výtrysky na Europě i Enceladu obsahují pozoruhodně podobné množství vodní páry. Protože Europa má přibližně 12krát vyšší přitažlivost než Enceladus, vodní pára o teplotě -40 °C neuniká příliš daleko do okolního prostoru jako na Enceladu, ale po dosažení výšky až 200 km padá zpět na povrch měsíce. To by mohlo zanechat jasné stopy na povrchu v okolí jižního pólu měsíce.

„Pokud se to potvrdí, pak tato nová pozorování znovu ukážou na kvality Hubblova kosmického dalekohledu při výzkumu a otevírání nových kapitol při hledání obyvatelného prostředí ve Sluneční soustavě,“ dodává John Grunsfeld, astronaut NASA, který se podílel na opravách HST během servisních misí raketoplánu. „Značným úsilím při určitém riziku jsme opravili a zdokonalili HST, což se ze všeho nejvíce vyplatilo, když jsme studovali vzrušující objevy, jako je například objev výtrysků vody na Europě.“

Zdroje a související:

[1] Článek NASA
[2] Další článek NASA
[3] Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí
[4] Oceán na Saturnově měsíci Enceladus




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »