Úvodní strana  >  Články  >  Hvězdy  >  Pozůstatek velké planety obíhá kolem bílého trpaslíka

Pozůstatek velké planety obíhá kolem bílého trpaslíka

Těleso velikosti planetky obíhá uvnitř prstence kolem bílého trpaslíka
Autor: Mark Garlick/University of Warwick

Astronomové používající k pozorování dalekohled Gran Telescopio Canarias (GTC) objevili objekt o velikosti málo hmotné planetky v prachoplynném disku kolem hvězdy s označením SDSS J122859.93+104032.9, což je bílý trpaslík nacházející se ve vzdálenosti přibližně 410 světelných roků od Země, v souhvězdí Panny. Astronomové zvažují, že se může jednat o zbytek jádra kamenné planety velikosti Země či Marsu, jejíž vnější vrstvy již byly odtrženy.

Bílí trpaslíci jsou pozůstatky hvězd podobných Slunci, které již spotřebovaly veškeré zásoby paliva, odvrhly své vnější vrstvy a zanechaly žhavé husté jádro, které bude v průběhu času pomalu chladnout. Bílý trpaslík SDSS J122859.93+104032.9 (zkráceně J1228) se smrštil tak dramaticky, že nově objevené těleso obíhá uvnitř původního poloměru hvězdy.

Původní hvězda měla počáteční hmotnost v rozsahu dvou hmotností Slunce, avšak nynější bílý trpaslík má hmotnost pouhých 70 % hmotnosti Slunce,“ říká Christopher Manser, astronom na University of Warwick, UK. „Objekt J1228 je rovněž velmi malý – zhruba velikosti Země – což činí z této hvězdy (a všeobecně ze všech bílých trpaslíků) velice husté těleso. Jeho gravitace je tak silná – zhruba 100 000× silnější než u Země – že typický asteroid může být roztrhán na kousky gravitačními silami, pokud se přiblíží k bílému trpaslíku na malou vzdálenost.“

Ačkoliv velikost pozůstatku planety je zatím neznámá, jeho průměr astronomové odhadují na 720 kilometrů. To z něj dělá těleso o velikosti odpovídající třem čtvrtinám průměru trpasličí planety Ceres. Nicméně Christopher Manser podotýká, že pozůstatek planetky může být i docela malý, možná o průměru pouhých 5 kilometrů.

Náš objev představuje teprve druhé pevné těleso velikosti asteroidu, objevené na těsně přilehlé dráze kolem bílého trpaslíka. Drobné úlomky tělesa procházející před hvězdou blokovaly při pohledu ze Země část jejího světla – jedná se o tranzitní metodu často používanou k objevování exoplanet u hvězd podobných Slunci,“ dodává Christopher Manser.

Umělecké ztvárnění prachoplynného disku kolem bílého trpaslíka Autor: NASA/JPL-Caltech
Umělecké ztvárnění prachoplynného disku kolem bílého trpaslíka
Autor: NASA/JPL-Caltech
Hledání takových tranzitů je náročné, protože geometrie, pod kterou je vidíme, musí být velmi pečlivě vyladěná. Z toho plyne, že ne každá soustava pozorovaná několik hodin povede ke kladnému výsledku. Spektroskopickou metodou vyvinutou pro tento druh výzkumu můžeme detekovat blízké úlomky planety bez potřeby specifického nastavení roviny dráhy vůči pohledu ze Země. V současné době známe několik dalších soustav s drobnými kosmickými úlomky, velmi podobných objektu J1228, který budou astronomové i dále studovat. Jsme přesvědčení, že zcela určitě objevíme další úlomky planet obíhající kolem bílých trpaslíků, které nám pak umožní dozvědět se více o jejich vlastnostech.“

Na základě objevu odpařeného pozůstatku mrtvého jádra kovové planety astronomové získali letmý pohled do budoucnosti naší planetární soustavy. Bílí trpaslíci jsou podivnými objekty. Tato hustá jádra mrtvých hvězd obsahují množství hmoty odpovídající Slunci, která je soustředěna do tělesa velikosti Země. Vznikla v době, kdy malé a středně velké hvězdy ukončily svůj život, nafoukly se do podoby rudého obra a odhodily své vnější vrstvy při sérii explozivních pulzů. Ačkoliv tato nafouknutá tělesa odvrhla materiál, který nakonec vytvoří nádherná a rozpínající se oblaka horkého plynu – tzv. planetární mlhoviny – celý tento proces má bohužel tendenci způsobit zkázu většiny planet obíhajících v blízkosti původní hvězdy.

Vzhledem k tomu je naše Slunce předurčeno stát se bílým trpaslíkem zhruba za 5 miliard roků; tento scénář nemusí dopadnout dobře pro naši Zemi. Nicméně narůstající množství důkazů napovídá, že některé planetární systémy – včetně naší Sluneční soustavy – mohou být schopny přežít bouřlivou přeměnu mateřské hvězdy na bílého trpaslíka. Přinejmenším zčásti.

Objev byl popsán 5. dubna 2019 v časopise Science.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] sci-news.com
[2] astronomy.com

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí



O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Budoucí osud Slunce, Gran Telescopio Canarias, Bílý trpaslík


20. vesmírný týden 2026

20. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 11. 5. do 17. 5. 2026. Měsíc bude v novu. Na večerní obloze se pomalu jasná Venuše níže nad obzorem blíží výše ležícímu Jupiteru. Ve čtvrtek 14. 5. nastane zatmění Europy měsícem Io. Aktivita Slunce je nízká, ale mohla by se zvýšit s tím, jak se natáčí jedna docela aktivní oblast. Kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) se objevila i v astronomickém snímku dne NASA od českých astronomů. SpaceX už se blíží dalšímu testovacímu letu Super Heavy Starship. Sonda Psyche proletí na cestě k asteroidu kolem planety Mars. Aleš Svoboda ukončil základní výcvik v ESA. K ISS se má vydat nákladní Dragon a k čínské stanici Tiangong nákladní Tianzhou 10.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M92

Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »