Plány pro nástupce ISS pomalu nabírají obrátky

Současné systémy na palubě ISS například dokáží recyklovat až 42 % spotřebovaného kyslíku a 90 % vody. Odhadovaná střední doba mezi poruchami, které by donutily posádku opustit stanici, nebo provést opravu za pomocí náhradních dílů ze Země je pak pouze okolo šesti měsíců. Aby bylavzdálená vesmírná stanice použitelná, měla by podle NASA dosáhnout alespoň 75% recyklace kyslíku  a 98% recyklace vody. Střední doba mezi kritickými poruchami by pak měla narůst až na 24 měsíců. Zdraví posádky je také potřeba vzít v úvahu. Na ISS jsou astronauti odkázáni na pravidelné zásobovací mise, cvičí na rozměrných posilovacích strojích a mají jen omezené zdravotnické potřeby. Nová stanice bude vyžadovat provoz při nižší frekvenci zásobovacích lodí, kompaktnější posilovací stroje a možnost provádět zdravotnické zákroky přímo na palubě. Tyto požadavky vycházejí z vyšší náročnosti dopravy nákladu mimo nízkou oběžnou dráhu Země, například k Měsíci umí současné rakety vyslat zhruba jen třetinu hmotnosti, kterou dokáží vynést na nízkou oběžnou dráhu (další palivo je pak potřeba pro manévry okolo Měsíce).

Vývoj nové stanice NASA rozdělila celkem do tří fází. Během první fáze bude vyvinuto několik konceptů vzdálené vesmírné stanice, za využití komercializace nízké oběžné dráhy. Tato fáze začala už v roce 2015, kdy si NASA v rámci iniciativy NextSTEP objednala studie hned u čtyř společností – Boeing, Orbital ATK, Lockheed Martin a Bigelow Aerospace. Tyto společnosti by měly dokončit své prvotní koncepty v záři tohoto roku, kdy první fáze skončí. Druhá fáze, která začne v roce 2016 a skončí v roce 2018, bude zahrnovat vylepšení prvotních konceptů, výrobu pozemních prototypů v plném měřítku a vývoj standardů a společných rozhraní. Pozemní prototypy by měly být schopné simulovat pilotované mise pro ověření obyvatelnosti, logistiky, zpracování odpadu, výstupů do vesmíru a nouzových scénářů. Výsledkem druhé fáze by měly být technologie nutné pro konstrukci vzdálené vesmírné stanice, která by se v rámci třetí fáze vydala v polovině dvacátých let do vesmíru na raketě SLS, nebo jiném nosiči. Návrhy pro druhou fázi byly předloženy již 15. června a NASA by si z nich měla vybrat už tento měsíc.

Po prezentaci přišly na řadu dotazy od komise. Jeden se týkal případu stanice sestavené z jednotlivých modulů a nutnosti použití kompatibilních součástek a stejných rozhraní mezi moduly. Odpovídal Bill Gerstenmaier, Associate Administrator for Human Exploration and Operations Directorate: „Myslím si, že toto je pro nás jedna z největších výzev. Když poletíme takto daleko od Země, náhradní díly, které si vezmeme s sebou, budou to jediné, co budeme mít. Celá naše filosofie se bude muset značně změnit. Zatím jsme zvyklí, že pokud nám chybí nějaká součástka, přiveze nám ji zásobovací loď během několika měsíců. Tento přístup nám ale pro dlouhotrvající mise mimo nízkou oběžnou dráhu nebude stačit.“ Další z dotazů se pak týkal možnosti využití umělé gravitace, která by mohla vyřešit některé problémy dlouhodobého pobytu ve vesmíru. Odpovídal opět Bill Gerstenmaier: „NASA nemá žádné studie, které by naznačovaly nutnost použití umělé gravitace. Všechny problémy způsobené stavem beztíže umíme potlačit za použití systémů, které už fungují, nebo jsou nyní ve vývoji. Myslím si, že změny nutné k poskytnutí alespoň částečné umělé gravitace jsou tak zásadní, že bychom radši měli náš čas trávit nad skutečnými problémy, které je potřeba vyřešit.“

Autorem článku je Daniel Heřt, převzato z Kosmonautix.cz

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] nasaspaceflight.com