Úvodní strana  >  Články  >  Multimédia  >  ČAM Listopad 2012: Filamenty, aktivní oblasti a protuberance

ČAM Listopad 2012: Filamenty, aktivní oblasti a protuberance

Filamenty, aktivní oblasti a protuberance Autor: Kateřina Onderková, Aleš Hečko, Bára Gregorová
Filamenty, aktivní oblasti a protuberance
Autor: Kateřina Onderková, Aleš Hečko, Bára Gregorová
Titul Česká astrofotografie měsíce za listopad 2012 obdržel snímek „Filamenty, aktivní oblasti a protuberance“, který zaslala Kateřina Onderková.

Sluneční astronomové po celém světě jsou jistě spokojeni. Objekt jejich zájmu, naše nejbližší hvězda - Slunce, se probudilo z nezvykle dlouhého období ospalé nerozhodnosti minima své činnosti a od roku 2010 jeho aktivita stále roste.

Spokojena byla v listopadu i porota soutěže Česká astrofotografie měsíce, tedy projektu, který pod patronací České astronomické společnosti prezentuje zajímavé a krásné astronomické snímky českých a slovenských amatérských i profesionálních astrofotografů. Důvodem byla vítězná „sluneční“ kompozice, zachycující pohled do chromosféry našeho Slunce, tedy do míst, kde se stále děje něco zajímavého.

Sluneční chromosféra, tenká vrstva sluneční atmosféry, se nachází těsně nad fotosférou. I když by se do této vrstvy vešly téměř celé dvě naše zeměkoule nad sebe, je to vrstva opravdu velmi tenká. Vždyť průměr Slunce je více než milión a půl kilometrů a celá sluneční atmosféra je dokonce tak rozsáhlá, že zasahuje až daleko za dráhu naší Země. Sluneční fotosféru můžeme snadno pozorovat bezpečně zastíněným dalekohledem, na pozorování chromosféry musíme již použít dalekohled chromosférický, vybavený specializovaným úzkopásmovým filtrem. Ten z celého slunečního světla propustí pouze část příslušející spektrální čáře vodíku H-alfa. Název dostala tato vrstva od řeckého výrazu „chromos“, tedy barva. To proto, že poprvé byla pozorována během úplných zatmění Slunce jako červená tenká vrstva, viditelná těsně po začátku a před koncem zatmění. Její teplota se pohybuje od šesti do dvaceti tisíc stupňů Celsia.

Dominantou obrázku je mohutný filament, tmavý hadovitý útvar, nacházející se poblíž středu Slunce. Na detailních obrázcích, obklopujících centrální snímek celého slunečního disku, vidíme, jak tento filament měnil svůj tvar, intenzitu a díky rotaci Slunce i svou polohu na disku. A poslední tři obrázky z 13. srpna navíc ukazují, že filament a protuberance je jeden a tentýž objekt, pouze pozorovaný na různých místech Slunce. Protuberanci pozorujeme z boku nad okrajem Slunce, filament naopak v projekci na sluneční disk.

Co to však protuberance či filament jsou? V podstatě se jedná o oblaka plynu vystupující nad sluneční povrch až do výšek asi 50 000 km. Plyn v protuberancích je podstatně chladnější, než sluneční povrch, proto jej v projekci vidíme jako tmavý útvar. Má ale zhruba 200krát až 300krát vyšší hustotu, než okolní plyn v koróně – sluneční atmosféře. Protuberance přetrvají někdy i několik otoček Slunce a souvisejí s magnetickým polem Slunce. Vždy vycházejí z míst, kde hraničí oblasti s různou magnetickou polaritou. Skutečnost, že drží nad slunečním povrchem a nezřítí se zpět na Slunce, souvisí s magnetickým polem zamrzlým v plazmatu.

Na pořízení dat ke snímku se kromě Kateřiny Onderkové podíleli i další autoři – Bára Gregorová a Aleš Hečko. Společným dílem, podobně jak se ve „sluneční vědě“ děje, pořídili obraz, který kromě estetického a vzdělávacího efektu obsahuje i nezanedbatelný podíl vědecky využitelných informací. Všem autorům za tento netradiční pohled na naši nejbližší hvězdu děkujeme.

Autor snímku

Kateřina Onderková, 21 let (spoluautoři Aleš Hečko (33) a Bára Gregorová (20))

Technické údaje a postup:
Místo: Hvězdárna Valašské Meziříčí
Datum: 2. – 13. 8. 2012
Přístroj: Chromosférický dalekohled 135/2350 mm, efektivní ohnisko 5170 mm, dalekohled je vybaven H-alfa filtrem DayStar 0,7Ä, celý snímek: LUNT SOLAR SYSTEMS LS60T Ha/B600, paralaktická montáž Zeiss VII, celý snímek: NEQ-6 PRO SynScan SKY-WATCHER
Postup: Expoziční čas celé Slunce: 1 x 0,001 s, expoziční čas chromosféry: 1 x 0,02 s, expoziční čas protuberance:1 x 0,05 s
Zpracování: Při fotografování filamentu, který se už při dalších dnech nevešel na čip CCD kamery, se musel nafotit na více částí (3 až 5). Vždy několik desítek snímků, za den několik sérií. Snímky v programu SIPS opraveny o dark frame a flat field. Následně se protřídily a vybral 1 nejostřejší snímek. Snímky nejsou skládány na sebe jako u deep-sky objektu, ale jsou samostatné. Následně seskládán celý filament a oblast 11538 ve Photoshopu, tak aby na sebe snímky navazovaly. U oblasti se postupovalo stejným způsobem fotografování a zpracovávání. Protuberance byla focena na 3 části. Stejný postup následoval i v tomto případě a též u snímku celého Slunce.




O autorovi

Marcel Bělík

Marcel Bělík

Marcel Bělík (* 1966, Jaroměř) je ředitelem na Hvězdárně v Úpici. O hvězdy a vesmír se začal zajímat již v dětském věku a tento zprvu nevinný zájem brzy přerostl v životní poslání. Stal se dlouhodobým účastníkem letních astronomických táborů na úpické hvězdárně, kde v roce 1991 nastoupil jako odborný pracovník a od roku 2011 zde působí ve funkci ředitele. Je předsedou Východočeské pobočky České astronomické společnosti a členem výkonného výboru ČAS. Od roku 2005 působí jako jeden z porotců soutěže Česká astrofotografie měsíce. V současné době se zabývá zejména výzkumem sluneční koróny a sluneční fyzikou vůbec. Ve volných chvílích pak zkouší své štěstí na poli astrofotografie a zajímá se o historii nejenom astronomie.

Štítky: Protuberance, Slunce, ČAM


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »