Úvodní strana  >  Články  >  Multimédia  >  ČAM za červen 2017: Trojice galaxií v Draku

ČAM za červen 2017: Trojice galaxií v Draku

Trojice galaxií v Draku
Autor: Jan K. Žehrovický

Titul Česká astrofotografie měsíce za červen 2017 obdržel snímek „Trojice galaxií v Draku“, jehož autorem je Jan K. Žehrovický. Souhvězdí Draka nenalezne na obloze každý. A to je to přitom souhvězdí velmi velké, nebo spíše dlouhé, obtočené okolo Velké a Malé medvědice. Dokonce je viditelné po celý rok, je tedy cirkumpolární. Ke hvězdě Thuban, nejjasnější z celého souhvězdí, dokonce v době stavitelů velkých pyramid v Egyptě mířila zemská polární osa. Ta co nyní míří k Polárce.

A v posledním záhybu dračího těla, kousek za hlavou, se nachází severní pól galaktický. Je to oblast oblohy, kterou amatérští astronomové trochu zanedbávají. Mléčná dráha je daleko, špatně se tam míří dalekohledem a mnoho tam toho ke koukání není.

Je to však pravda? Již „hluboké pole“ Hubbleova teleskopu mluví o opaku. Ale to je velké zrcadlo daleko na oběžné dráze. Vybavené úžasnými kamerami a moderními technologiemi. Ovšem, to je velký teleskop. Ale může se do temných hlubin vesmíru v oblastech nedalekých galaktickému pólu podívat třeba i amatérský fotograf?

Fakt, že zde zveřejňujeme tuto fotografii, nám samozřejmě na otázku již částečně odpovídá. Samozřejmě může. Hvězdná pole chudá na zářící mezihvězdný plyn galaktického rovníku, či naopak temná mračna zakrývající pohled do hlubin vesmíru jsou nejen pobídkou pro přehlídky vzdálených galaxií podobných těm „Hubbleovým“, ale i výzvou pro mnohé astrofotografy. Jedním z nich je i Jan Žehrovický, který namířil svůj teleskop a kameru na překrásnou trojici galaxií právě do souhvězdí Draka.

Skupina tří galaxií, nazývaná též „Skupina v Draku“, obsahuje zleva doprava (tedy na autorově snímku) spirální galaxii, na kterou se díváme téměř zepředu, s označením NGC 5985, dále pak eliptickou galaxii 5982 a opět galaxii spirální, tentokrát pozorovanou z boku, s označením NGC 5981. Celá skupina je od nás vzdálena přibližně 100 miliónů světelných let a na obloze zabírá plochu jen o něco větší, než zakryje měsíční úplněk. Představuje velmi odlišné typy objektů, byť každý z nich je samostatnou galaxií, která je domovem miliónů hvězd.

Asi nejhezčí člen skupiny, galaxie NGC 5985, je díky výrazným emisím záření určitých vlnových délek astronomy klasifikován jako Seyfertova aktivní galaxie. Předpokládá se, že v jejím centru, extrémně jasném jádru, se nachází supermasivní černá díra. Označení poddruhu galaxií „Seyfertova" získala po astronomovi Carlu Seyfertovi, který tento typ objektů studoval ve 40. letech 20. století.

Prostřední eliptická galaxie je díky slabé, ostře ohraničené obálce považována za objekt, který v minulosti vznikl, případně jistě výrazně nabyl na hmotnosti, díky mnohému slučování menších galaxií, prostě takovým galaktickým kanibalismem.

Obě tyto galaxie dosahují přibližně 11. magnitudy. Nejslabší z trojice, NGC 5981, má jen 13. magnitudu. Objevil ji anglický astronom William Parsons Rosse 6. května 1850. Jasnější NGC 5982 měla větší štěstí. Tu díky Williamu Herschelovi známe již od 25. května 1788, stejně jako NGC 5985.

Snímek však neznázorňuje pouze tyto tři skvostné a oku lahodící objekty. Podíváme-li se pozorně, uvidíme, že mnoho „hvězd“ na snímku vůbec hvězdami není. Podrobnější pohled ukáže, že mnohé z nich mají různé nekulaté tvary svědčící ne o špatné kvalitě snímku, ale naopak o dokonalém pohledu ještě dále do hlubin vesmíru, snad až někam k hranicím známého vesmíru. Tyto zploštělé a vůbec různě tvarované malé objekty představují totiž také galaxie, ovšem velmi a velmi vzdálené.

Co na závěr? Snad ocenit, že autor vítězného snímku soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, neopomněl tuto na první pohled nezajímavou oblast nebes a podělil se s námi o nevšední zážitek. Přejeme spoustu podobných snímků z míst, kam se většina z nás asi nikdy nepodívá.

Technické údaje a postup:

Místo pořízení: K. Žehrovice

Datum pořízení: 28.05.2017

Optika: Newton 192/800

Montáž: SW AZ-EQ6

Snímač: Atik 428EX

Popis: NGC 5985, NGC 5982 a NGC 5981, LRGB, 5h exp.

Zpracování: PixInsight, Photoshop

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Tiskové zprávy České astronomické společnosti
[2] Česká astrofotografie měsíce - vítězné snímky



O autorovi

Marcel Bělík

Marcel Bělík

Marcel Bělík (* 1966, Jaroměř) je ředitelem na Hvězdárně v Úpici. O hvězdy a vesmír se začal zajímat již v dětském věku a tento zprvu nevinný zájem brzy přerostl v životní poslání. Stal se dlouhodobým účastníkem letních astronomických táborů na úpické hvězdárně, kde v roce 1991 nastoupil jako odborný pracovník a od roku 2011 zde působí ve funkci ředitele. Je předsedou Východočeské pobočky České astronomické společnosti a členem výkonného výboru ČAS. Od roku 2005 působí jako jeden z porotců soutěže Česká astrofotografie měsíce. V současné době se zabývá zejména výzkumem sluneční koróny a sluneční fyzikou vůbec. Ve volných chvílích pak zkouší své štěstí na poli astrofotografie a zajímá se o historii nejenom astronomie.

Štítky: Galaxie, ČAM


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »