Úvodní strana  >  Články  >  Multimédia  >  ČAM za červenec 2017: Střecha Slovenska

ČAM za červenec 2017: Střecha Slovenska

Střecha Slovenska.
Autor: Václav Hýža

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2017 obdržel snímek „Střecha Slovenska“, jehož autorem je Václav Hýža. Pilíř noci, rozlité mléko bohyně Héry, bývalá cesta slunce, která je dnes v popelu. Také nebeská řeka Inků, most čínských milenců, ale i věčný svit duší, které opustily svět. Napříč nejhlubší historií naší civilizace a napříč všemi kmeny, národy a kulturami je Mléčná dráha bezednou studnou srdceryvných, poučných, ale také dramatických bájí a pověstí, které z ní činí jednoznačně jeden z nejobdivovanějších objektů noční oblohy. A bohužel dnes také – díky přemíře světelného znečištění – se dočkala nezaslouženého škatulkování do oblasti sci-fi, neboť mladé generace už ani nevěří, že se dá uvidět na vlastní oči, aniž by to vyžadovalo nákladné cestování do vesmíru.

Asi nejznámější pověst k Mléčné dráze, která jí také dala svůj název, praví, že mléko pochází z prsu řecké bohyně Héry, ke které bůh Zeus potají – když spala – přitiskl svého nemanželského syna Herákla (či známěji Herkula), aby se stal díky jejímu mléku nesmrtelným. Diova manželka byla totiž za nevěru pochopitelně na svého chotě mimořádně namíchnutá a jen tak by kojení nepovolila. Naopak malému silákovi nepřála, a když se pak probudila s batoletem v náručí, odtrhla ho vší silou. A mléko se tak rozstříklo po celé obloze.

Ať už skutečně kdy antičtí bohové žili či ne, je fakt, že pohled do Mléčné dráhy na tmavé obloze dává dojem mléčné řeky. Může za to nedokonalost našich očí, která oproti fotoaparátům  neumožňuje  v  noci  vnímat  barvy  slabých  či  mlhavých kosmických objektů, a pás Mléčné dráhy tak vnímáme jako stříbřitě bělavý. S trochou představivosti – a nemusíme se moc namáhat – připomínají některé úseky Mléčné dráhy to, co udělá mléko vlité do černé kávy. Kde se ale ty struktury berou?

Dnes již víme, a to velkou zásluhou italského průkopníka-astronoma Galilea Galileiho (1564-1642), že Mléčná dráha je ve skutečnosti „velká spousta hvězd namačkaná na sebe tak těsně, že se ze Země jeví jako mrak“. Pravda ovšem zdaleka přesahuje představivost a popis samotného Galilea, jak ukázala následující pozorování a měření tohoto „mraku“, a to zejména od konce 19. století až do současnosti. Bohatá historie výzkumu nám postupně ukázala Mléčnou dráhu jako spirální galaxii typu SBc, tvořenou přibližně 200 miliardami hvězd s jasným vydutým středem, v němž běsní astronomům stále skrytá, ale velmi aktivní masivní černá díra s hmotností přibližně 4 milionů Sluncí. Při pohledu shora by tato Galaxie vypadala jako zářící vír s výraznou příčkou, procházející napříč centrem, ale takto ji nejspíš ještě mnoho dalších generací nikdo na vlastní oči nespatří. Rozměry Galaxie se měří nikoliv v tisícovkách kilometrů, ale v desetitisících světelných roků, které nikdo současný nepřekoná. A jak jste správně vyčetli – nejde o gramatickou chybu – Galaxie, kterou známe jako Mléčnou dráhu, se píše s velkým „G“ proto, že i Slunce je jednou z jejích hvězd. Leží v galaktické rovině spolu s celou Sluneční soustavou, což nám pozemšťanům dává možnost náš domovský hvězdný ostrov vidět z boku jako ten nebeský stříbřitý pás. Tedy alespoň jeho část.

Ale vraťme se ještě k té kávě s mlékem, kde zůstala jedna nezodpovězená otázka. Když se podíváme do Mléčné dráhy, tedy do průmětu naší Galaxie z boku, a budeme tedy vycházet ze znalostí, které pro nás nastřádali za poslední staletí naši předkové, asi by nám bylo divné, že ten stříbřitý pás není souvislý, ale spíše členitý, rozdělený na mnoho zákrut, jasnějších oblak či tmavých přerušení. Jako když se to mléko s kávou teprve mísí. Tato přerušení jsou nesmírně důležitá pro budoucnost celé Galaxie – jde totiž o nezářící stavební materiál, chladnou mezihvězdnou látku, která prostupuje rameny našeho hvězdného ostrova a jen čeká na blyštivý impuls – vzdálenou supernovu nebo gravitační interakci s hustším prostředím, aby z kosmického hlediska krátce na to dala vzniknout novým hvězdám, planetám, civilizacím…

Mléčná dráha jako fenomén je dnes již bohužel neprávem ocejchována jako sci-fi. Fotografie Mléčné dráhy plní internet dennodenně, neboť fotografové se jí nemohou nabažit. Široká veřejnost ale kvůli přemíře světelného znečištění Mléčnou dráhu jen tak neuvidí, takové fotografie označuje za fotomontáže a nejmladší generace žijící ve městech ji bohužel považují za něco, co lze uvidět až při hlubokých cestách vesmírem. Přitom právě fotografové se snímáním její krásy podílejí i na osvětě viditelnosti Mléčné dráhy, která se nabízí i v tmavších koutech Česka a Slovenska. Stačí vycestovat.

A tady začíná příběh k dalšímu z těchto dech beroucích nočních portrétů, kterými se nás tito nadšenci s neutuchajícím smyslem pro boj snaží upozornit na to, o co jsme se neúčelným svícením připravili. Lépe rovnou slovy fotografa: „Když jsem před dvěma roky projížděl Kostoleckou tiesňavou a podíval jsem se z auta nahoru na Střechu Slovenska, tak jsem si hned představil tuto fotku. Na tohle místo jsem se chtěl vydat od té doby několikrát, ale vždy nevyšlo  počasí.  Až  v to  pondělí  hlásili  na  nejbližší  noc  jasno  a  mezi   západem  Měsíce a nautickým svítáním se nabízela hodina tmavé oblohy. Nebylo to moc, ale stačilo to, pokud to máte takovou dobu rozmyšlené a před očima. Výstup suťoviskem byl šílený, ale ještě za svitu Měsíce. Sedl jsem si pod převis a čekal na tmu. Převis je jako veliké ucho, takže jsem slyšel bublající potok i procházející lidi hluboko dole v údolí. Netopýři a cvrčci mi dělali společnost.

Pokud toto úsilí i touha po kontaktu s přírodou nebyly dalším z mnoha důkazů snahy navrátit nám všem – v tomto případě alespoň zprostředkovaně – to přírodní dědictví, kterým noční obloha je, pak už jen těžko něco jiné. My každopádně tuto obří snahu ceníme titulem České astrofotografie měsíce a autorovi přenádherného, těžce vybojovaného snímku, Václavu Hýžovi, nesmírně děkujeme a přejeme mnoho dalších takových zážitků s úspěšným radostným koncem!

Technické údaje a postup:

Místo pořízení: Kostolecká tiesňava, Súlovske vrchy, Slovensko

Datum pořízení: 04.07.2017

Optika: Sigma 18-35 mm Art, Samyang 10 mm

Montáž: Nikon D7200

Zpracování: Fotografická technika: Nikon D7200 / Samyang 10mm f/2.8 ED AS NCS CS / Sigma 18-35 Art. Informace o zpracování: Panorama z 64 snímků.

Postup: Krajina: 31 snímků, ISO 12800, f/2.8, 20 s – originalní rozměr 14063 x 14063 px, objektiv Samyang 10mm. Hvězdy: 33 snímků, ISO 12800, f/2.2, 13 s. – originalní rozměr 22650 x 22581 px, objektiv Sigma 35mm. Rozměr výsledné fotky: 14063 x 14063 px.

 

 

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Tiskové zprávy České astronomické společnosti
[2] Česká astrofotografie měsíce - vítězné snímky



O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008 a mezi lety 2009-2017 byl jejím vedoucím. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.

Štítky: ČAM, Galaxie Mléčná dráha, Mléčná dráha


19. vesmírný týden 2025

19. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 5. 5. do 11. 5. 2025. Měsíc po první čtvrti dorůstá k úplňku. Večer je nízko nad obzorem Jupiter a výše najdeme Mars procházející Jesličky. Ráno září u obzoru jasná Venuše a je zde i slabý Saturn. Aktivita Slunce je střední, ale potěší nyní největší skvrna roku 2025. Nastává maximum roje Éta Aquarid. Evropská raketa Vega-C vynesla družici Biomass pro výzkum výměny oxidu uhličitého mezi lesy a atmosférou. Raketa Atlas V vynesla první operační družice sítě Kuiper. Falcon 9 nyní dokáže vynést až 29 Starlinků V2 mini.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Simeis 147

Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2025 obdržel snímek „Simeis 147- Spaghetti nebula“, jehož autorem je astrofotograf Pavel Pech     „Spaghetti nebula“ – co se skrývá za tímto pojmem? Možná se nám vybaví „Spaghetti western“, jenž se stal filmovým pojmem, byť trochu

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M13

Messier 13 alebo M13 (označovaná aj NGC 6205 a niekedy nazývaná Veľká guľová hviezdokopa v Herkulesovi, Herkulova guľová hviezdokopa alebo Veľká Herkulova hviezdokopa) je guľová hviezdokopa pozostávajúca z niekoľkých stoviek tisíc hviezd v súhvezdí Herkules. Messier 13 objavil Edmond Halley v roku 1714 a Charles Messier ho 1. júna 1764 zaradil do svojho zoznamu objektov, ktoré si nemožno mýliť s kométami; Messierov zoznam vrátane Messiera 13 sa nakoniec stal známym ako Messierov katalóg. Nachádza sa v pravej elevácii 16h 41,7m, deklinácia +36° 28'. Messier 13 je astronómami často opisovaný ako najúžasnejšia guľová hviezdokopa viditeľná pre severných pozorovateľov. M13 má priemer asi 145 svetelných rokov a skladá sa z niekoľkých stoviek tisíc hviezd, pričom odhady sa pohybujú od približne 300 000 do viac ako pol milióna. Najjasnejšou hviezdou v kope je červený obor, premenná hviezda V11, známa aj ako V1554 Herculis, so zdanlivou vizuálnou magnitúdou 11,95. M13 je od Zeme vzdialená 22 200 až 25 000 svetelných rokov a guľová hviezdokopa je jednou z viac ako stovky hviezdokôp, ktoré obiehajú okolo stredu Mliečnej cesty. Posolstvo z Areciba z roku 1974, ktoré obsahovalo zakódované informácie o ľudskej rase, DNA, atómových číslach, polohe Zeme a ďalšie informácie, bolo vyslané z rádioteleskopu observatória Arecibo smerom k Messieru 13 ako pokus o kontakt s potenciálnymi mimozemskými civilizáciami v tejto hviezdokope. M13 bola vybraná preto, lebo išlo o veľkú, relatívne blízku hviezdnu kopu, ktorá bola dostupná v čase a na mieste ceremónie. Hviezdokopa sa bude počas tranzitu pohybovať vesmírom; názory na to, či bude v čase príletu správy schopná prijať správu, sa rôznia. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 110x60 sec. Lights LRGB na jednotlivý kanál , master bias, 80 flats, master darks, master darkflats 28.4.2025 až 1.5.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »