Úvodní strana  >  Články  >  Osobnosti  >  Červencové výročí: George Driver Nelson

Červencové výročí: George Driver Nelson

George Driver Nelson

Pětašedesáté narozeniny oslaví letošního 13. července americký fyzik, astronom a astronaut George Driver Nelson. Během své aktivní kariéry u NASA se na oběžnou dráhu Země vydal třikrát.

Na svět přišel v městě Charles City, ležícím v americkém státě Iowa, ale za své rodné město považuje Willmar v Minnesotě, kde navštěvoval střední školu. Ukončil ji roku 1968 a v dalším studiu pokračoval na vysoké škole Harvey Mudd College v Claremontu. Zde o čtyři roky později získal bakalářský titul z fyziky. Nelsonovy další kroky vedly do Seattlu, kde navštěvoval Washingtonskou univerzitu. Na této škole postupně získal magisterský (1974) a doktorský (1978) titul.

Poslední zmíněný titul získal z astronomie a té se věnoval na několika místech. Na Národní sluneční observatoři v Sacramentu (Nové Mexiko) zkoumal sluneční skvrny, podílel se na pracích Astronomického ústavu v Utrechtu (Nizozemsko), observatoře při Univerzitě v Gotinkách (Německo) a také spolupracoval s Ústavem pro laboratorní astrofyziku v Boulderu (Colorado).

V lednu 1978 byl vybrán NASA jako kandidát na astronauta. Podílel se například na vývoji skafandru, určeného pro výstupy do volného kosmického prostoru nebo snímkoval raketoplán Columbia z doprovodného letadla během jeho první kosmické mise. Byl také členem podpůrných posádek při prvních letech raketoplánů a hlavním spojařem, komunikujícím s posádkou.

Poprvé se do kosmického prostoru vydal 6. dubna 1984 na palubě raketoplánu Challenger. Mise měla dva hlavní cíle – vypustit družici LDEF a provést opravu družice SMM. Obojí proběhlo úspěšně a navíc se posádka stala účastníkem nového rekordu. V době od 6. do 11. dubna se po oběžné dráze poprvé v historii pohybovalo současně 11 kosmonautů.

Druhý kosmický let vykonal Nelson v lednu 1986 raketoplánem Columbia a jednalo se o poslední let před tragédií Challengeru. Během mise byla vypuštěna telekomunikační družice RCA Satcom Ku-1 a prováděly se další experimenty.

Potřetí a naposledy se Nelson na oběžnou dráhu dostal na přelomu září a října 1988 raketoplánem Discovery. Tentokrát se pro změnu jednalo o první americký kosmický let po zmíněné havárii a prověřovaly se všechny změny, které byly na kosmickém plavidle provedeny. Také došlo k vypuštění družice TDRS-C.

Roku 1989 Nelson opustil NASA a začal působit na Washingtonské univerzitě, kde se podílel na jejím vedení a vyučoval astronomii. V kosmickém prostoru strávil celkem více než 17 dní.

Převzato: Hvězdárna a planetárium Plzeň, novinky na Facebooku.




O autorovi

Václav Kalaš

Narodil se v Plzni a o astronomii se začal zajímat už od dětství. Asi prvním impulzem byl článek "Objevování sluneční soustavy", který vyšel jako příloha časopisu Mladý svět. Když o něco později zjistil, že Hvězdárna a planetárium Plzeň pořádá astronomický kroužek, přihlásil se do něj. Této organizaci zůstal věrný až do jejího sloučení s Hvězdárnou v Rokycanech. Nejprve jako zaměstnanec, nyní jako externí spolupracovník. Nejprve se věnoval jen astronomii, po havárii raketoplánu Columbia začal pomalu pronikat i do tajů kosmonautiky. Pozoruje meteory, píše články hlavně o nich, ale nevyhýbá se ani jiným tématům. V kosmonautice se zaměřuje zejména na raketoplány. Kontakt: Vaclav.Kalas@seznam.cz.

Štítky: Osobnost, Výročí, NASA, Kosmonaut


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »