Úvodní strana  >  Články  >  Ostatní  >  Cena Jindřicha Zemana má své laureáty

Cena Jindřicha Zemana má své laureáty

Logo ČAM
Autor: ČAM

Již poosmnácté se 25. ledna 2024 sešla porota soutěže Česká astrofotografie měsíce, aby zvolila laureáta Ceny Jindřicha Zemana za astrofotografii, stejně jako laureáta Ceny Jindřicha Zemana za astrofotografii junior, a to za rok 2023. O laureátech, stejně jako o jejich vítězných fotografiích se dozvíme dále, ale zastavme se ještě u soutěže samotné.

V roce 2023 se Česká astrofotografie měsíce stala „dospělou“. Lednem 2024 vstoupila do 19. roku svého života. Své batolecí krůčky začala již v roce 2005 jako pokus zburcovat české a slovenské astrofotografy. Ne snad přímo k fotografování oblohy, to dělali i tak, ale hlavně k prezentaci svých výsledků. Cílem bylo a stále je motivovat nejen fotografy zdatné, ale i třeba ty začínající. Ostatně, kde jinde si mohou zasoutěžit s bardy československé astrofotografie. A kde mohou třeba i nad nimi vyhrát? Stránky České astronomické společností jsou odpovědí.

Vrcholné ocenění, které je udíleno jen pro toho nejlepšího v daném roce, má dvě varianty – Cena Jindřicha Zemana za astrofotografii a Cena Jindřicha Zemana za astrofotografii junior, která je omezena věkem 18 let.

Vraťme se však k laureátům Cen Jindřicha Zemana za rok 2023.

Jakub Korbel

Laureát Ceny Jindřicha Zemana Jakub Korbel Autor: Jakub Korbel
Laureát Ceny Jindřicha Zemana Jakub Korbel
Autor: Jakub Korbel

Začalo to v roce 2014. Zatím teprve budoucí astrofotograf Jakub Korbel čeká na terase na svou ženu, než se vrátí z pozdní směny. Svítí Měsíc a budoucí astrofotograf se začíná obírat myšlenkou vyfotit jeho krátery. Digitální zrcadlovku má, potřebuje tedy ještě objektiv s dlouhou ohniskovou vzdáleností. Ovšem ty jsou dost drahé a někdy až tak drahé jako dalekohled i s montáží. Nuže, udělal si průzkum (dle vlastních slov „velmi vědecký“, na YouTube) aněkteří astrofotografové jako Forest Tanaka nebo Doug Hubbell mu pomohli s rozhodnutím. Pořídil si svůj první newtonovský dalekohled s paralaktickou montáží, připojil k němu zrcadlovku a byl polapen kouzlem astrofotografie. Nejprve fotil ten prvně zaslíbený Měsíc, což je na fotografování poměrně jednoduchý objekt. Snímky byly povedené a na povrchu Měsíce jej zaujala spousta detailů. Tyto prvotní výsledky jej povzbudily a pokračoval ve svých pokusech dále. Zkusil snímat velké planety, jako je Jupiter nebo Saturn. Pak pomalu přešel k objektům hlubokého vesmíru, jako jsou mlhoviny nebo galaxie.

Protože žije na kraji města, kde je docela silné světelné znečištění, musím za temnou oblohou cestovat, což umožňuje kombinovat své dvě velké vášně, a to astrofotografii a cestování. 

V roce 2023 se stal laureátem Ceny Jindřicha Zemana za astrofotografii, a to nejen za snímek „Sh2-308 – Mlhovina Delfín“.

Sh2-308 – Mlhovina Delfín

Již jste viděli delfína? Tak mnozí třeba na dovolené u moře… v televizi nebo na internetu snad všichni. Pokud tedy viděli, tak jistě uznáte, že si tato modrá mlhovina své pojmenování zaslouží.

Za její vznik je zodpovědná jasná hvězda poblíž jejího středu. Jedná se o tzv. Wolfovu-Rayetovu hvězdu. Tyto mají typicky asi dvacetkrát až šedesátkrát větší hmotnost než naše Slunce a povrchová teplota těchto hvězd dosahuje 25 000 až 100 000 K. Maximum záření se nachází v ultrafialové oblasti. Wolfovy–Rayetovy hvězdy se považují za krátkou fázi vývoje hmotných hvězd, která předchází výbuchu supernovy, nebo teoreticky až hypernovy. Oba tyto způsoby zániku hvězdy jsou výrazným zdrojem těžkých prvků ve vesmíru.

Tyto hvězdy velmi intenzivně odvrhují hmotu do okolního vesmíru, vlivem čehož vznikají v jejich okolí emisní mlhoviny. Typicky tak ztratí pět až deset hmotností Slunce.

Mlhovina Delfín Autor: Jakub Korbel
Mlhovina Delfín
Autor: Jakub Korbel

Když se rychlý hvězdný vítr této hvězdy potkal s pomaleji se pohybujícím materiálem z předchozí fáze vývoje, vznikla takováto mlhovina ve tvaru bubliny. Rychlost tohoto hvězdného větru se odhaduje na 1 700 km/s a stáří mlhoviny asi na 70 000 let.

Světlu mlhoviny dominuje záření ionizovaných atomů kyslíku, které zde způsobují modré zabarvení mlhoviny. Ionizaci způsobuje právě ultrafialové světlo centrální hvězdy. Některé výzkumy ovšem ukazují, že tato hvězda není jediným zdrojem záření mlhoviny, že se na jejím tvaru i svitu podílejí i další hvězdy.

Mlhovinu, která leží ve vzdálenosti téměř pět tisíc světelných let, nalezneme v souhvězdí Velkého psa, přibližně osm stupňů pod hvězdou Sírius. Na obloze zabírá plochu o něco větší než Měsíc v úplňku a její skutečný průměr odhadujeme na 60 světelných let.

Sama centrální hvězda mění svou jasnost v rozsahu 6,71 až 6,96 magnitudy. Její katalogové jméno je EZ Canis Majoris (EZ CMa), nebo ji též nalezneme pod označením WR 6.

Na snímku vidíme ještě další útvary. Zdá se na něm, že se mlhovina Dolphin pohybuje směrem k načervenalému „kosmickému útesu“, tedy oblasti H II katalogizované jako Sh2-303. Tu nalezneme v levé části snímku.

Vojtěch Otruba

Laureát ceny Jindřicha Zemana Vojtěch Otruba Autor: Vojtěch otruba
Laureát ceny Jindřicha Zemana Vojtěch Otruba
Autor: Vojtěch otruba

Cesta Vojtěcha Otruby k astronomii začala na letních táborech, když byl ještě malý. Jezdil na Vysočinu vždy v době Perseid, které pozoroval při nočních hlídkách tábořiště. K focení se dostal při návštěvě Bílých Karpat v roce 2022. O půlnoci fotil před penzionem svoji první fotografii Mléčné dráhy. Na snímku jej zaujaly hlavně prachové mlhoviny v centru naší Galaxie. Od té doby se věnuje focení noční oblohy více. Astrofotografii provozuje zejména na rodinné chatě, kde využívá zatím poměrně tmavé noční oblohy.

V roce 2023 se stal laureátem Ceny Jindřicha Zemana za astrofotografii junior, zejména za snímek „Polární záře nad Brněnskou přehradou“.

Polární záře nad Brněnskou přehradou

Téměř přesně před dvaceti lety, 20. listopadu 2003, se nad Českou republikou rozzářila polární záře. A 5. listopadu 2023 pořídil fotograf Vojtěch Otruba obraz polární záře nad Brněnskou přehradou. Ne že by mezitím nebyly u nás pozorovatelné jiné, ostatně předchozí polární záři jsme mohli sledovat 25. září tohoto roku. Důležitých je však těch 20 let.

Polární záře velmi úzce souvisí se sluneční aktivitou. Ostatně, například i záznamy a popisy polárních září v historických knihách a kronikách nám pomáhají odhalit cykly sluneční aktivity i v dobách, kdy tato naše nejbližší hvězda nebyla vědecky sledována. Obecně se polární záře vyskytují v tzv. aurorálním oválu, který se rozprostírá přibližně 10 až 20 stupňů od zemského magnetického pólu. Severního či jižního. Připomeňme snad jen, že geomagnetický pól nekoresponduje přesně s pólem severním či jižním. Je od něho poněkud vzdálen a navíc se, sice pomalu, ale pohybuje. Ovšem pro nás s téměř úplnou přesností platí, že onen ovál můžeme pozorovat pouze na severní obloze. A to pouze ve výjimečných případech, kdy je standardní a nepřetržitý tok částic slunečního větru narušen, respektive navýšen, tokem částic pocházejících z oblasti sluneční erupce či mohutného výronu koronální hmoty.

Polární záře Autor: Vojtěch Otruba
Polární záře
Autor: Vojtěch Otruba

Tuto polární záři vybudila dvojice CME (Coronal mass ejection – výron koronální hmoty), které si vzájemně „umetly“ cestu k Zemi a způsobily mohutnou geomagnetickou bouři třídy G3. Jejich vzájemná interakce způsobila v zemské atmosféře větší odezvu, než se očekávalo. I když polární záře způsobené zvýšenou aktivitou Slunce bývají v našich zeměpisných šířkách častější v takzvané sestupné fázi sluneční aktivity, současné projevy pozorujeme v době, kdy se činnost Slunce postupně zvyšuje k maximu 25. slunečního cyklu. To očekáváme v první polovině roku 2024. Jen pro zajímavost, polární záře z roku 2003 se objevila v době sestupné větve slunečního cyklu 23.

Jak jsme již naznačili, zdrojem polárních září je aktivita Slunce, respektive ionizace a excitace atomů a molekul zemské atmosféry nabitými částicemi proudícími ve slunečním větru. Tento neustálý tok částic od Slunce je po slunečních erupcích, a zejména těch silných, mnohem rychlejší, intenzivnější a mohutnější. Díky magnetickému poli Země a svému vlastnímu náboji se jejich tok usměrňuje k zemským pólům. Zde pak dochází k méně či více mohutné reakci s naší atmosférou.

V horních vrstvách atmosféry excitují a ionizují jednotlivé atomy a molekuly, které přitom vyzařují barvu odpovídající tomu využité energii. Tyto procesy probíhají ve vysokých vrstvách atmosféry, typicky od 80 do několika set kilometrů.

Snímku polární záře dominuje v nejvyšších výškách okolo 200 km červená barva ionizovaného kyslíku. Níže až do výšky přibližně 100 km září zelená barva téhož plynu, vyzařovaná ovšem na jiné vlnové délce. A samozřejmě můžeme na obrázku sledovat i hvězdy naší severní oblohy.

Českou astrofotografii měsíce zaštiťuje Česká astronomická společnost ve spolupráci se Slovenským svazem astronomů. Mediálně ji podporují časopisy Kozmos a Československý časopis pro fyziku, mezi sponzory se řadí legendární společnosti ZEISS CZ&SK a FotoŠkoda www.fotoskoda.cz.

logo Zeiss Autor: Zeiss
logo Zeiss
Autor: Zeiss

FotoŠkoda Autor: FotoŠkoda
FotoŠkoda
Autor: FotoŠkoda




O autorovi

Marcel Bělík

Marcel Bělík

Marcel Bělík (* 1966, Jaroměř) je ředitelem na Hvězdárně v Úpici. O hvězdy a vesmír se začal zajímat již v dětském věku a tento zprvu nevinný zájem brzy přerostl v životní poslání. Stal se dlouhodobým účastníkem letních astronomických táborů na úpické hvězdárně, kde v roce 1991 nastoupil jako odborný pracovník a od roku 2011 zde působí ve funkci ředitele. Je předsedou Východočeské pobočky České astronomické společnosti a členem výkonného výboru ČAS. Od roku 2005 působí jako jeden z porotců soutěže Česká astrofotografie měsíce. V současné době se zabývá zejména výzkumem sluneční koróny a sluneční fyzikou vůbec. Ve volných chvílích pak zkouší své štěstí na poli astrofotografie a zajímá se o historii nejenom astronomie.

Štítky: ČAM


19. vesmírný týden 2025

19. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 5. 5. do 11. 5. 2025. Měsíc po první čtvrti dorůstá k úplňku. Večer je nízko nad obzorem Jupiter a výše najdeme Mars procházející Jesličky. Ráno září u obzoru jasná Venuše a je zde i slabý Saturn. Aktivita Slunce je střední, ale potěší nyní největší skvrna roku 2025. Nastává maximum roje Éta Aquarid. Evropská raketa Vega-C vynesla družici Biomass pro výzkum výměny oxidu uhličitého mezi lesy a atmosférou. Raketa Atlas V vynesla první operační družice sítě Kuiper. Falcon 9 nyní dokáže vynést až 29 Starlinků V2 mini.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Simeis 147

Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2025 obdržel snímek „Simeis 147- Spaghetti nebula“, jehož autorem je astrofotograf Pavel Pech     „Spaghetti nebula“ – co se skrývá za tímto pojmem? Možná se nám vybaví „Spaghetti western“, jenž se stal filmovým pojmem, byť trochu

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M13

Messier 13 alebo M13 (označovaná aj NGC 6205 a niekedy nazývaná Veľká guľová hviezdokopa v Herkulesovi, Herkulova guľová hviezdokopa alebo Veľká Herkulova hviezdokopa) je guľová hviezdokopa pozostávajúca z niekoľkých stoviek tisíc hviezd v súhvezdí Herkules. Messier 13 objavil Edmond Halley v roku 1714 a Charles Messier ho 1. júna 1764 zaradil do svojho zoznamu objektov, ktoré si nemožno mýliť s kométami; Messierov zoznam vrátane Messiera 13 sa nakoniec stal známym ako Messierov katalóg. Nachádza sa v pravej elevácii 16h 41,7m, deklinácia +36° 28'. Messier 13 je astronómami často opisovaný ako najúžasnejšia guľová hviezdokopa viditeľná pre severných pozorovateľov. M13 má priemer asi 145 svetelných rokov a skladá sa z niekoľkých stoviek tisíc hviezd, pričom odhady sa pohybujú od približne 300 000 do viac ako pol milióna. Najjasnejšou hviezdou v kope je červený obor, premenná hviezda V11, známa aj ako V1554 Herculis, so zdanlivou vizuálnou magnitúdou 11,95. M13 je od Zeme vzdialená 22 200 až 25 000 svetelných rokov a guľová hviezdokopa je jednou z viac ako stovky hviezdokôp, ktoré obiehajú okolo stredu Mliečnej cesty. Posolstvo z Areciba z roku 1974, ktoré obsahovalo zakódované informácie o ľudskej rase, DNA, atómových číslach, polohe Zeme a ďalšie informácie, bolo vyslané z rádioteleskopu observatória Arecibo smerom k Messieru 13 ako pokus o kontakt s potenciálnymi mimozemskými civilizáciami v tejto hviezdokope. M13 bola vybraná preto, lebo išlo o veľkú, relatívne blízku hviezdnu kopu, ktorá bola dostupná v čase a na mieste ceremónie. Hviezdokopa sa bude počas tranzitu pohybovať vesmírom; názory na to, či bude v čase príletu správy schopná prijať správu, sa rôznia. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 110x60 sec. Lights LRGB na jednotlivý kanál , master bias, 80 flats, master darks, master darkflats 28.4.2025 až 1.5.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »