Úvodní strana  >  Články  >  Ostatní  >  III. ročník Krausova pochodu - díl druhý

III. ročník Krausova pochodu - díl druhý

Krajina severního pólu. Autor: Petr Horálek
Krajina severního pólu.
Autor: Petr Horálek
Trochu dobrodružství nás čekalo hned po úvodu, kdy jsme na bílé pláni omylem odbočili na polskou cestu a místo k Luční boudě nás vztyčené klacky vedly kamsi dolů z hřebenu. Dnešní doba ale vyžaduje i správnou technickou výbavu, takže Petr okamžitě při první nejistotě vytáhl svou GPS navigaci, která - kdyby měla zapnutého komentátora - by okamžitě začala řvát "Ostře vlevo!" Tímto malým omylem se nám ovšem naskytly hned dva pohledy. Prvním byla náhražka za cestu na severní (jižní) pól. Byli jsme totiž nuceni jít přímo proti větru, který za polárně vzhlížejícího počasí a proudících vzdušných řekách prašného sněhu vyvolával dojem, že za sebou táhneme stany a zásoby jídla na 14 dnů a naše psí spřežení už jsme snědli za účelem přežít. Tak silný dojem tahle "polární" krajina vyvolala.

Vrásčité halo a lidští mravenci. Autor: Petr Horálek
Vrásčité halo a lidští mravenci.
Autor: Petr Horálek
Druhý pohled byl zcela opačného rázu - pohled na davy lidí, lyžařů, maminek se zimně vytuněnými kočárky, kteří se snažili dobýt vrchol Luční hory s vyhlídkou u symbolické kapličky. A tam jsme také měli namířeno. Po přechodu pláně "severního pólu" a minutí Luční boudy jsme se vydali hned v jejich šlépějích. A tady se taky naskytl pohled na asi nejkrásnější halový jev dne - osamělá řasovitá oblačnost se nacházela přesně v té správné úhlové vzdálenosti od Slunce, aby mohla rozložit sluneční světlo na barevné spektrum. Malí mravenci - tedy lidé ženoucí se na vrchol Luční hory - mi v tu chvíli přišli jako poutníci pod zázračným zjevením.

Sněžka a Měsíc. Autor: Petr Horálek
Sněžka a Měsíc.
Autor: Petr Horálek
Astronomické krásy ovšem nezůstaly u atmosférických jevů. Zatímco západní obzor už zcela ovládla neprůhledná oblačnost přicházející teplé fronty (a odsoudila tak pochod k nezakončení pozorováním slunečního západu), ten východní byl zcela čistý. A v blankytné modři nebe se u obzoru tyčila nedaleká Sněžka a naopak velmi daleký Měsíc. Oba objekty pak Slunce bojovně vzhlížející v poslední skulince mezi mraky osvětlovalo ze stejného úhlu. Kdyby tohle Galileo viděl před 400 lety, asi by ani nepotřeboval fáze Venuše k tomu, aby Slunce posadil doprostřed světa (dneska tedy jen doprostřed Sluneční soustavy). Úchvatný to pohled.

Osamělá pevnost. Autor: Petr Horálek
Osamělá pevnost.
Autor: Petr Horálek
Náš pochod mířil od kapličky na Luční hoře dále a Slunce se při jejím dobytí definitivně schovalo za mraky. Odsud jsme ještě stihli spatřit smutně střežící pevnost z druhé světové války obalenou mrazivým sněhem. Ale dost pesimismu - před námi vidina večeře na chatě na Rozcestí (která z tohoto vrcholu byla už slibně blízko). Petr věděl, kdy se "podprdelníky" budou hodit, protože znáte-li terén z Luční hory k Výrovce, víte, že jde o silně strmou cestu dolů. No, ukázalo se, že naše váha už se nedá řadit ke správné váhové kategorii uživatelů těchto sjezdových nástrojů, takže po pár metrech zkoušky jízdy jsme se museli stejně spolehnout na své dvě zadní. Ale nebojte se - červené pekáče nakonec přeci jen ještě budou mít svojí roli.

Rozcestí, čaj, čivabčiči, kinder čokoláda. Neumíte si představit, jaká je to úleva narazit na zdroj jídla po tak náročném (byť relativně krátkém) pochodu, a to ještě v místech, kde najdete poměrně lidské ceny včetně vysokohorské přirážky a to jídlo za to stojí. Celou hodinu jsme si dávali do nosu, odháněli i hladili místního žebrajícího labradora a přemýšleli, že nám to nakonec všechno vyšlo, i když je škoda, že se ostatní členové Astronomické společnosti Pardubice nebo Hradec Králové nepřipojili. No, snad příště. Nyní vzhůru dolů...

Ano, už ob odstavec nachází ty pekáče svou zmíněnou roli. Protože oblaka přikryla celou hvězdnou oblohu, rozhodli jsme se nedobýt Liščí horu, ale vydat se zpět k Výrovce a odtamtud dolů do Pece. A tam už - jak asi tušíte - leží přeci jen strmější úseky přímo vyzývající k tomu vybalit červené pekáče. Všimněte si té stylovosti - do Pece na pekáčích. A jak to funguje? Až na pár úseků za slabého měsíčního svitu to drandí grandiózně. Díky těmto plastovým vynálezům jsme pak i za přítomnosti vykulených nočních běžkařů Pec spatřili jen asi deset minut po opuštění Výrovky.

Z Pece zbývalo dojít do sousední Úpy. Při zpětném ohlédnutí na počátek naší cesty jsem tak začínal mít před očima kruté scénáře od botičky na kole auta až po jeho nepřítomnost. Naštěstí se nakonec přeci jen auta nikdo nedotkl a náš pochod zakončila ještě jedna krásná událost - obrovské kruhové halo kolem Měsíce, které sice nedosahovalo takových kvalit, jako dva dny předtím, ale i tak bylo výrazné i za silného úpského osvětlení. Děkujeme, těšíme se za rok!

Doporučené odkazy:
[1] První ročník Krausova pochodu (rok 2007)
[2] Druhý ročník Krausova pochodu (rok 2008)
[3] O Krausových pochodech na stránkách města Harrachov




O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008 a mezi lety 2009-2017 byl jejím vedoucím. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.



20. vesmírný týden 2025

20. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 12. 5. do 18. 5. 2025. Měsíc bude v úplňku a bude ubývat k poslední čtvrti. Večer je nízko nad obzorem Jupiter a výše najdeme Mars. Ráno září u obzoru jasná Venuše a je zde i slabý Saturn. Aktivita Slunce je nízká a zmizela už i velká skvrna. Přistávací pouzdro Veněry, které zůstalo na oběžné dráze jako Kosmos 482, vstoupilo zpět do atmosféry 10. 5. nad Indickým oceánem. Před 20 lety byly objeveny pomocí HST měsíčky Pluta nazvané Nix a Hydra. Před 100 lety se narodila americká astronomka Nancy Grace Roman, jejíž jméno nese připravovaný vesmírný teleskop, ale nad jeho osudem se nyní trochu vznáší otazník, i když je prakticky hotový, protože Trump navrhuje přísné škrty.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Simeis 147

Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2025 obdržel snímek „Simeis 147- Spaghetti nebula“, jehož autorem je astrofotograf Pavel Pech     „Spaghetti nebula“ – co se skrývá za tímto pojmem? Možná se nám vybaví „Spaghetti western“, jenž se stal filmovým pojmem, byť trochu

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M13

Messier 13 alebo M13 (označovaná aj NGC 6205 a niekedy nazývaná Veľká guľová hviezdokopa v Herkulesovi, Herkulova guľová hviezdokopa alebo Veľká Herkulova hviezdokopa) je guľová hviezdokopa pozostávajúca z niekoľkých stoviek tisíc hviezd v súhvezdí Herkules. Messier 13 objavil Edmond Halley v roku 1714 a Charles Messier ho 1. júna 1764 zaradil do svojho zoznamu objektov, ktoré si nemožno mýliť s kométami; Messierov zoznam vrátane Messiera 13 sa nakoniec stal známym ako Messierov katalóg. Nachádza sa v pravej elevácii 16h 41,7m, deklinácia +36° 28'. Messier 13 je astronómami často opisovaný ako najúžasnejšia guľová hviezdokopa viditeľná pre severných pozorovateľov. M13 má priemer asi 145 svetelných rokov a skladá sa z niekoľkých stoviek tisíc hviezd, pričom odhady sa pohybujú od približne 300 000 do viac ako pol milióna. Najjasnejšou hviezdou v kope je červený obor, premenná hviezda V11, známa aj ako V1554 Herculis, so zdanlivou vizuálnou magnitúdou 11,95. M13 je od Zeme vzdialená 22 200 až 25 000 svetelných rokov a guľová hviezdokopa je jednou z viac ako stovky hviezdokôp, ktoré obiehajú okolo stredu Mliečnej cesty. Posolstvo z Areciba z roku 1974, ktoré obsahovalo zakódované informácie o ľudskej rase, DNA, atómových číslach, polohe Zeme a ďalšie informácie, bolo vyslané z rádioteleskopu observatória Arecibo smerom k Messieru 13 ako pokus o kontakt s potenciálnymi mimozemskými civilizáciami v tejto hviezdokope. M13 bola vybraná preto, lebo išlo o veľkú, relatívne blízku hviezdnu kopu, ktorá bola dostupná v čase a na mieste ceremónie. Hviezdokopa sa bude počas tranzitu pohybovať vesmírom; názory na to, či bude v čase príletu správy schopná prijať správu, sa rôznia. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 110x60 sec. Lights LRGB na jednotlivý kanál , master bias, 80 flats, master darks, master darkflats 28.4.2025 až 1.5.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »