Úvodní strana  >  Články  >  Ostatní  >  Pozvánka na výstavu: Rytí v čase: od simulací k realitě

Pozvánka na výstavu: Rytí v čase: od simulací k realitě


Autor: Maciej Zapiór, Artem Koval

Výstava Engraving in Time od Macieje Zapióra a Artema Kovala zkoumá průnik umění a astronomie a ptá se: Můžeme kreativně využít čas jako matérii? Stejně jako umělci tvarují materiály jako dřevo a mramor, dokážou „vyrýt“ čas pomocí solarigrafie a zachycují polohu Slunce po dobu šesti měsíců. Jejich inovativní zařízení, vybavené závěrkou a elektronickými součástkami, umožňuje přesné řízení expozice a dává možnost vyrýt libovolný text složený ze solárních stop.

„Co je tedy čas? Kdyby se mě nikdo neptal, tak to vím, ale kdybych to chtěl vysvětlit někomu, kdo by se mě zeptal, tak to zjevně nevím.“

 Svatý Augustin

Výstava je instalována v budově Ke Karlovu 3, 1. patro, chodba vlevo od hlavního schodiště. Výstava probíá od 17. 9. 2024 do 22. 11. 2024

Čas může být látka (materiál) podobná jiným materiálům v umění (hlína, dřevo, železo, kámen, mramor atd.). Kdo a jak však může tuto látku tvůrčím způsobem využít? Kdo může do času vyrýt něco podobného jako do dřeva, hlíny, mramoru... Kdo se může této iluzivní látky fyzicky dotknout? Pouze ti, kdo pracují s časem, a k nim patří i astronomové.

V astronomii je definice času velmi operativní. Pokud známe čas, víme, kde se nachází astronomický objekt. Je to úhel mezi objektem a zvoleným směrem. Jednoduše řečeno, čas je úhel. Skutečný místní sluneční čas (ukazují ho sluneční hodiny) je úhel mezi Sluncem a místním poledníkem. Univerzální čas (UT) používaný při všech astronomických měřeních/pozorováních je úhel mezi mediánem Slunce (který lze považovat za pojem) a greenwichským poledníkem. Od kolébky astronomie je přesné měření času nezbytné. Čas v astronomických jevech byl klíčem k pochopení pohybů nebeských těles (Slunce, Měsíce, planet).

Jako profesionální astronomové a solární grafici ve volném čase jsme začali přemýšlet o tom, jak využít čas v umění. Čas prochází jako písek mezi prsty. Jak ho udržet? Existuje nějaký způsob, jak ho zachytit, zafixovat, zadržet, zaznamenat ... ? Jak proměnit čas v něco konkrétního, stabilního a pevného? Zjistili jsme, že solarigrafie dává možnost rytí do času. Dlouhá expozice solarografie, trvající půl roku mezi slunovraty, ukazuje všechny polohy Slunce na obloze během tohoto období. Každá čára tam představuje jeden den a každý bod na čáře odpovídá konkrétnímu časovému okamžiku. Navrhli jsme zařízení, které na rozdíl od neustále otevřené solarigrafické kamery obsahuje závěrku. Naše zařízení je rovněž vybaveno elektronickými součástkami, které závěrku ovládají. Software vysílá příkazy k otevření nebo zavření závěrky. Tímto jednoduchým úkonem ve vybraných časových okamžicích regulujeme obrazec na fotografickém listu, který je složen z roztříštěných solárních stop. Nejde o nic jiného než o rytí v čase.

Realizací tohoto projektu se projevuje, že věda a umění k sobě mají velmi blízko, a dokonce se překrývají. Vyryli jsme větu „SCIENTIA EST ARS“ v latině, která v překladu znamená „VĚDA JE UMĚNÍ“. Zjistili jsme, že práce vědce je podobná výkonu umělce. Oba vytvářejí nové myšlenky a objevují různé části vesmíru: vědec - vnější a umělec - vnitřní. V projektu se naše podvědomé volání po neracionální činnosti mísilo s vědeckou touhou zkoumat neznámé oblasti.




O autorovi

Martina Pavelková

Narodila se v roce 1990 v Chodově. Už od útlého věku se významným způsobem zasazovala do dění za Hvězdárně v Karlových Varech, kde později působila i jako vedoucí astronomických táborů. Od roku 2013 do roku 2017 byla zaměstnankyní Hvězdárny ve Valašském Meziříčí, kde působila jako astronomka, popularizároka astronomie a jako odborná pracovnice. Od roku 2017 se věnuje především systematickému pozorování slunečních protuberancí a erupcí v Astronomickém ústavu AV v Ondřejově.

Štítky: Solarografie


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »