Úvodní strana  >  Články  >  Ostatní  >  Vzácné nebeské divadlo nad Josefovem i v EPOD

Vzácné nebeské divadlo nad Josefovem i v EPOD

Vzácné nebeské divadlo nad Josefovem i v EPOD
Autor: Zdeněk Bardon

V úterní odpoledne 6. října byl obyčejný podzimní a již téměř klasicky zamračený den. Těžká oblaka zakrývala oblohu a déšť byl na spadnutí. Náhle a naprosto nečekaně se nad severovýchodním obzorem rozzářila neuvěřitelně krásná plná duha. Klenula se nad městem Jaroměř a autorovým rodným Josefovem. Ovšem nebyla to jen tak obyčejná duha. Byla fantasticky barevně sytá, a hlavně ji jako vějíř protínaly anti-krepuskulární paprsky.

To všechno dohromady je neobvyklý atmosférický jev, za který je zodpovědné Slunce a otvory v mracích. Celý děj však neměl dlouhého trvání. Vše proběhlo v řádech minut, ale jak se opět potvrdilo, tak být ve správný čas na správném místě, je podstata úspěchu. O unikátnosti zachyceného jevu svědčí mimo jiné i fakt, že prestižní americký portál Earth Science Picture of the Day (EPOD) tuto fotografii ocenil 22. 10. 2020 jako snímek dne.

Zdenek Bardon Autor: Zdeněk Bardon
Zdenek Bardon
Autor: Zdeněk Bardon
Autor snímk u, Zdenek Bardon, mimochodem josefovský rodák, obyčejně používá mnohem sofistikovanější techniku, než jakou použil k pořízení tohoto obrázku. Ostatně, jeho snímky zejména noční oblohy již prolétly astronomický svět a dostalo se jim nejen několika ocenění, nýbrž se staly podkladem i pro vědecké práce. Krátkost jevu jej tedy donutila použít tentokrát pouze fotoaparát umístěný v jeho iPhone. Jev nakonec po pár okamžicích zmizel, ale na čipu fotoaparátu naštěstí zůstal.

Duha Autor: Marcel Bělík
Duha
Autor: Marcel Bělík
Duhu vidět není až takový problém, dokonce ani vyfotit ne. Důkazem nám budiž snímek duhy pořízený také nad Jaroměří. Podíváte-li se pozorně, uvidíte nad její pravou částí i druhou, slabší a s obráceným pořadím barev. Duha vzniká lomem a vnitřním odrazem slunečního světla na kapkách, které při či po dešti zůstávají v zemské atmosféře. Je to způsobeno rozdílnými indexy lomu světla ve vodě a ve vzduchu. Pokud v kapkách vody dojde ke dvojitému odrazu, spatříme navíc druhou duhu, slabší a s opačným pořadím barev. Duhu pozorujeme vždy na opačné straně oblohy, než je Slunce.

Kopulr - krepuskulární paprsky Autor: Marcel Bělík
Kopulr - krepuskulární paprsky
Autor: Marcel Bělík
Druhým jevem, také nepříliš vzácným, jsou krepuskulární paprsky. Ve své podstatě se jedná o kombinaci slunečního světla a stínů oblaků, promítající se na pevné či kapalné částice v atmosféře. Objevují se převážně v době, kdy je Slunce při východu či západu nízko nad obzorem a vějíř paprsků se rozevírá směrem vzhůru. Pokud je Slunce vysoko nad obzorem a prosvítá za vhodné konfigurace oblačnosti na částečky v atmosféře, rozevírá se vějíř směrem od Slunce dolů k zemi. Naši pradědečkové a prababičky tomu říkali "boží oko". Ovšem objasnění popisovaného snímku je ještě o malinko složitější.

Tedy zpátky k popisovanému obrázku Zdenka Bardona. Na něm je totiž zachycena nejen duha, ale i takzvané anti-krepuskupární paprsky. Ty se objevují na opačné straně oblohy než paprsky krepuskulární a vycházejí z tzv. antisolárního bodu. Přesněji řečeno se v něm sbíhají. Jedná se totiž vlastně o paprsky krepuskulární, které vznikly na opačné straně oblohy a po obrovských kružnicích, do kterých se ve skutečnosti projektují přímé sluneční paprsky, se skrze celou oblohu sejdou právě v antisolárním bodě. Už samotné anti-krepuskulární paprsky jsou nepoměrně vzácnější než krepuskulární, natož, když se k nim přidá dokonce celá duha.

3D/Biela Autor: E. Weiß – E. Weiß:
3D/Biela
Autor: E. Weiß – E. Weiß: "Bilderatlas der Sternenwelt"
A tak se město Jaroměř, spolu s pevností Josefov, staly svědky tohoto vzácného atmosférického jevu, který se dostal až na prestižní stránky Earth Science Picture of the Day (EPOD). Ostatně, jsou nositelé tradic, které se oblohou zabývají. Uprostřed jaroměřského náměstí stojí dodnes starý meteorologický sloup i s funkčními přístroji, ve městě funguje několik amatérských meteorologických stanic. V josefovské pevnosti sloužil rakouský důstojník saského původu a astronom Wilhelm von Biela, který zde v roce 1826 pozoroval kometu 3D/Biela (po něm pojmenovanou) a spočítal její dráhu. Ta se v roce 1846 rozpadla a úplně zmizela z oblohy. Na čas po ní zbyly silné meteorické deště, ale po roce 1899 ustaly i ty.

Ostatně i autor snímku, josefovský rodák Zdenek Bardon, navštěvoval jaroměřskou hvězdárnu, která nebyla nikterak malá, pyšnila se dvěma kopulemi a období svého astronomického zrání spojil s Hvězdárnou v Úpici, kde pod vedením ředitele Vladimíra Mlejnka před dobrými čtyřiceti lety pronikal do tajů astronomie.

 




O autorovi

Marcel Bělík

Marcel Bělík

Marcel Bělík (* 1966, Jaroměř) je ředitelem na Hvězdárně v Úpici. O hvězdy a vesmír se začal zajímat již v dětském věku a tento zprvu nevinný zájem brzy přerostl v životní poslání. Stal se dlouhodobým účastníkem letních astronomických táborů na úpické hvězdárně, kde v roce 1991 nastoupil jako odborný pracovník a od roku 2011 zde působí ve funkci ředitele. Je předsedou Východočeské pobočky České astronomické společnosti a členem výkonného výboru ČAS. Od roku 2005 působí jako jeden z porotců soutěže Česká astrofotografie měsíce. V současné době se zabývá zejména výzkumem sluneční koróny a sluneční fyzikou vůbec. Ve volných chvílích pak zkouší své štěstí na poli astrofotografie a zajímá se o historii nejenom astronomie.

Štítky: Duha, Zdeněk Bardon, Anti-krepuskulární paprsky


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »