Úvodní strana  >  Články  >  Ostatní  >  Vzpomínka na polární záři nad pevnostním městem Josefov

Vzpomínka na polární záři nad pevnostním městem Josefov

Polární záře nad Josefovem
Autor: Zdeněk Bardon

Polární záře je v našich zeměpisných šířkách spíše vzácným astronomicko-atmosferickým jevem. Ovšem „čas od času“, v intervalu přibližně 11 let, nastává období takzvaného maxima sluneční činnosti, kdy je můžeme vidět i u nás častěji. Samozřejmě spatření takové události je podmíněno několika souběžnými podmínkami. I když, jak uvidíme dále v textu, některé splněny být nemusí. A nebo ano, jen o tom nevíme. Zatím. A to je opravdu ten krásný příběh zatím tajemných míst astronomie, která překvapí i zkušené pozorovatele naší oblohy. Budiž těmto tajemstvím stále chvála...

Kometa 12P/Pons-Brooks Autor: Zdeněk Bardon
Kometa 12P/Pons-Brooks
Autor: Zdeněk Bardon

Astrofotograf Zdeněk Bardon, člen Východočeské pobočky České astronomické společnosti (ČAS), fotoambasador Evropské jižní observatoře (ESO), byl tentokrát téměř ve správný čas na správném místě. Nebyla to observatoř ESO na La Silla, ale východočeské město Jaroměř, respektive Josefov. Hlavním cílem fotografické mini-mise 3. března 2024 na poli za pevnostním městem Josefov byla sice kometa 12P/Pons-Brooks, ale sled úplně jiných událostí přispěl k jinému překvapivému cíli – nečekané fotografii polární záře.

Jak autor sám popisuje, stal se v podstatě, obětí náhody: „Nedělní odpoledne 3. března slibovalo jasnou bezměsíčnou noc, a tím pádem i reálnou šanci na zachycení zjasňující se komety. V šest hodin navečer jsem byl na svém místě na nedaleké louce s dobrým výhledem a připravoval si techniku včetně zaměření a identifikace komety.

Polární záře Autor: Zdeněk Bardon
Polární záře
Autor: Zdeněk Bardon

Těsně před sedmou večer se ovšem na severozápadním obzoru změnila obloha na světle červenou. Ano, během dne zprávy aplikace Space Weather upozorňovaly na možnost zvýšené aktivity geomagnetických bouří, ale to se děje relativně často. V žádném případě jsem nechtěl „rozházet“ pečlivě ustavenou techniku. V tom zapískal telefon, kde stálo – prahová hodnota Kp dosažena. Bylo rozhodnuto. Přehodil jsem objektiv za širokoúhlý a velice světelný. Už první kontrolní náhled prozradil, že načervenalý obzor skutečně představuje polární zář. Následovala série snímků s různým nastavením, protože město Jaroměř produkuje dosti značné světelné znečištění, a tak je zde nutno hodně experimentovat. Do všeho zasáhla i příroda, a to hlavně řeka Labe, která protéká městem a od pozorovacího stanoviště se nacházela vzdušnou čarou přibližně dva kilometry. Voda teplejší než vzduch totiž vyprodukuje „válec“ mlhy, ve kterém rozptýlené světlo tvořené městem znemožnila viditelnost až k obzoru. Polární záře naštěstí tančila o poznání výše. Celá událost trvala pouhých deset, možná patnáct minut. Jako mávnutím kouzelného proutku to byl děj, který jak rychle začal, tak i skončil. Kdy se stane, aby začátkem měsíce března byla jasná obloha, bezměsíčná noc a do toho se rozzářila polární záře? A vy jste ve správný čas na správném místě? Tato situace nastala pro autora po neuvěřitelných 33 letech. Prostě neuvěřitelná náhoda!

Hvězdárna Jaroměř Autor: Josef Bušek
Hvězdárna Jaroměř
Autor: Josef Bušek

Shodou okolností je to už padesát let, kdy Zdeněk, tehdy třináctiletý kluk, poprvé přišel na hvězdárnu v Jaroměři. Tehdy platilo, že nejaktivnější mladí astronomové byli odměněni dnes již naprosto nepochopitelnou poctou. Byli vyslanci své mateřské hvězdárny na Astronomické expedici v Úpici. Hvězdárna v Jaroměři bohužel před mnoha lety zanikla a zůstaly jen vzpomínky na opravdové srdcaře, kteří ji s láskou vybudovali. Třeba je to tak, že právě polární záře nad jeho rodnou hvězdárnou oslavila Zdeňkových aktivních padesát let pod noční oblohou a jak sám říká – i lovem teček.  Ale kdo ví, jak je to doopravdy.

Ostatně, ani tato polární záře nebyla úplně typická. Většinou jejich lovce v našich zeměpisných šířkách zvedne ze židle mohutná erupce. Ideálně nějaká rentgenovská typu X, nebo alespoň M. Ale několik málo erupcí v maximu sluneční činnosti prakticky nezajímavé intenzity C? Ovšem jedna z nich vybudila magnetický filament z aktivní oblasti AR3592, který vyslal směrem k Zemi výron koronální hmoty. A nečekaný zážitek byl na světě.




O autorovi

Marcel Bělík

Marcel Bělík

Marcel Bělík (* 1966, Jaroměř) je ředitelem na Hvězdárně v Úpici. O hvězdy a vesmír se začal zajímat již v dětském věku a tento zprvu nevinný zájem brzy přerostl v životní poslání. Stal se dlouhodobým účastníkem letních astronomických táborů na úpické hvězdárně, kde v roce 1991 nastoupil jako odborný pracovník a od roku 2011 zde působí ve funkci ředitele. Je předsedou Východočeské pobočky České astronomické společnosti a členem výkonného výboru ČAS. Od roku 2005 působí jako jeden z porotců soutěže Česká astrofotografie měsíce. V současné době se zabývá zejména výzkumem sluneční koróny a sluneční fyzikou vůbec. Ve volných chvílích pak zkouší své štěstí na poli astrofotografie a zajímá se o historii nejenom astronomie.

Štítky: Polární záře


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »