Ztracený Hipparchův katalog hvězdného nebe byl patrně nalezen
Autor: Wikimedia Commons
Až donedávna jediný hvězdný katalog, který se dochoval ze starověku, byl ten Ptolemaiův, sestavený v Alexandrii ve druhé polovině druhého století. Ve svém imposantním díle Almagest položil Ptolemaios matematické základy vesmíru se Zemí v jeho středu, a tam také jsou uvedeny souřadnice více než tisíce hvězd. Z různých zdrojů včetně samotného Ptolemaia je ale také známo, že patrně vůbec první, kdo měřil souřadnice hvězd, byl Hipparchos na řeckém ostrově Rhodos o tři století dříve, v letech 190 až 120 před Kristem. Před téměř půlstoletím probíhala dokonce vědecká diskuze o tom, že Ptolemaios sám možná ani měření poloh hvězd neprováděl a získal jejich souřadnice pouhým přepočtem o vliv precese z katalogu Hipparchova. Ten byl přitom dlouho považován za ztracený.
Jak vyplývá z právě publikovaného článku v časopise Nature (Marchant 2022) Hipparchův hvězdný katalog byl nedávno nalezen v dokumentech obsahujících 146 listů a pocházejících z knihovny pravoslavného kláštera sv. Kateřiny na Sinajském poloostrově v Egyptě. Většina z těchto dokumentů je nyní ve vlastnictví Muzea bible ve Washingtonu DC. Stránky obsahují Codex Climaci Rescriptus, soubor syrských textů z desátého či jedenáctého století. Tento dokument je ale ve skutečnosti tzv. palimpsest (pergamen se seškrabaným starším zápisem tak, aby mohl být znovu použit). O starším původním zápisu se badatelé donedávna domnívali, že šlo o křesťanský text, ale při podrobnějším zkoumání v roce 2012 na Universitě v Cambridgi (ve Velké Británii) biblický badatel Peter Williams a jeho student Jamie Klair narazili na pasáž v řečtině, přisuzovanou astronomu Eratosthenovi.
V roce 2017 byly tyto stránky prozkoumány metodou multispektrálního snímkování. Badatelé v Kalifornii (Early Manuscripts Electronic Library, Rolling Hills Estates) a státě New York (University of Rochester) ofotografovali každou z nich 42krát v různých vlnových délkách, a použili počítačové algoritmy k nalezení kombinací frekvencí, které zdůraznily skrytý text.
Na devíti stránkách tak byl objeven astronomický materiál, který byl (podle radiokarbonové datace a stylu zápisu) na pergamen pravděpodobně zapsán v pátém nebo šestém století. Ten obsahuje Eratosthenovy mýty o původu hvězd a část slavné astronomické básně Fainomena (nebeské jevy) od starořeckého básníka Aratose ze Sol z třetího století před Kristem, popisující souhvězdí.
Williams se poté spojil s historikem vědy Victorem Gysemberghem (CNRS v Paříži), který společně s Emmanuelem Zinggem (Sorbonne Université v Paříži) tuto pasáž rozluštili (Gysembergh et al. 2022). Ta obsahuje mj. délku (ve směru východ-západ) a šířku (ve směru sever-jih) souhvězdí Severní koruny ve stupních a udává souřadnice hvězd na jeho severním, jižním, východním a západním okraji. Užity jsou dnes obvyklé rovníkové souřadnice (rektascenze a deklinace), na rozdíl od později používaných souřadnic ekliptikálních. Stopy tak vedou k Hipparchovi coby zdroji, jednak podle svérázného způsobu zápisu, hlavně ale díky přesnosti zaznamenaných souřadnic na 1 stupeň.
S přihlédnutím k precesi, kvůli které se ekliptikální délky hvězd zvětšují o přibližně 50“ za rok, se týmu podařilo identifikovat datum měření zapsaných souřadnic na zhruba rok 129 před Kristem, tedy do doby, kdy Hipparchos působil. Gysembergh se spoluautory rovněž potvrdili, že souřadnice dalších tří souhvězdí (Velké a Malé medvědice a Draka) v dalším středověkém latinském rukopise, Aratus Latinus, pocházejí rovněž od Hipparcha. Jde totiž o raně středověký překlad řeckého kodexu obsahujícího rovněž Aratovu báseň Fainomena, ve kterém je použita stejná struktura zápisu a terminologie jako v nově nalezeném textu.
Badatelé předpokládají, že původní Hipparchův seznam hvězd obsahoval, podobně jako ten Ptolemaiův, téměř všechny okem viditelné hvězdy. Dlouho před vynálezem dalekohledu patrně k pozorování používal dioptru nebo ekvatoreální armilární sféru. Hipparchův katalog byl přitom zřejmě výrazně přesnější nežli ten Ptolemaiův.
Porovnání souřadnic Ptolemaiova katalogu s nově nalezenou částí katalogu Hipparchova vede autory k závěru, že Ptolemaios patrně nezískal svůj katalog pouhým přepočtem Hipparchova katalogu o vliv precese. Naopak, srovnání obou katalogů je konsistentní s názorem, že Ptolemaios získal svůj katalog kompilací z různých zdrojů, zahrnujících Hipparchův katalog, vlastní pozorování a možná i katalogy dalších autorů.
Literatura
Gysembergh V., Williams P.J., Zingg E.: New evidence for Hipparchus star catalogue revealed by multispectral imaging, J. Hist. Astron. 2022, 53(4), 383-393, https://doi.org/10.1177/00218286221128289
Marchant J.: First known map of night sky found hidden in Medieval parchment, Nature 2022, https://doi.org/10.1038/d41586-022-03296-1
O autorovi
Jan Vondrák
Jan Vondrák (*1940, Písek) je český astronom, popularizátor astronomie a v letech 2010 - 2017 předseda České astronomické společnosti. Po studiu geodézie na ČVUT (specializace geodetická astronomie, absolvoval 1962) nastoupil na Geodetickou observatoř Pecný v Ondřejově. Tam se zabýval pozorováním změn světového času a pohybu pólu na pasážníku, cikumzenitálu a vizuálním zenitteleskopu. V roce 1977 přešel do Astronomického ústavu AV ČR, kde se v oddělení Galaxií a planetárních systémů zabývá tzv. fundamentální astronomií (tedy výpočty rotace Země, astrometrie, výpočty efemerid, nebeskou mechanikou, kosmickou geodézií atd.). Od roku 2005 je emeritním pracovníkem AV ČR. Stránky autora.
