Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Dopady meteoroidů způsobily výtrysky vody z povrchu Měsíce

Dopady meteoroidů způsobily výtrysky vody z povrchu Měsíce

Umělecké ztvárnění detekce vodní páry americkou sondou LADEE
Autor: NASA/Goddard/Conceptual Image Lab

Astronomové z NASA a Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory (JHUAPL) in Laurel, Maryland, informovali, že proud meteoroidů, který narazil do povrchu Měsíce, způsobil, že vyvržená vsáknutá voda vytvořila řídkou měsíční atmosféru v důsledku krátkodobě existující vodní páry. Objev pomůže vědcům pochopit historii měsíční vody – potenciálního zdroje pro podporu dlouhodobých operací na Měsíci a pilotovaného výzkumu hlubokého vesmíru. Modely předpokládají, že impakty meteoroidů mohou uvolnit vodu z podpovrchových vrstev Měsíce v podobě vodní páry.

Teprve nyní vědci objevili desítky takovýchto případů v datech shromážděných sondou NASA s názvem Lunar Atmosphere and Dust Environment Explorer (LADEE). LADEE byla automatická sonda obíhající kolem Měsíce a shromažďující detailní informace o struktuře a složení řídké měsíční atmosféry. Mimo jiné určovala, jestli se nad lunárním povrchem vznáší prach.

Vystopovali jsme většinu těchto událostí známých meteorických rojů, ale vskutku je překvapující, že jsme rovněž získali důkazy čtyř proudů meteoroidů, které dosud nebyly pozorovány,“ říká Mehdi Benna z NASA’s Goddard Space Flight Center in Greenbelt, Maryland a University of Maryland Baltimore County. Mehdi Benna je hlavním autorem studie publikované v časopise Nature Geosciences.

Nově identifikované proudy meteoroidů pozorovala sonda LADEE ve dnech 9. ledna, 2., 5. a 9. dubna 2014. Byly tak získány důkazy, že se na Měsíci nachází voda (H2O), a také hydroxyl (OH), který je mnohem reaktivní v porovnání s vodou. Avšak stále pokračují diskuse o původu vody, která je široce distribuovaná, a také o tom, jaké její množství zde může být na Měsíci přítomno.

Měsíc neobsahoval podstatné množství H2O nebo OH ve své řídké atmosféře po většinu času,“ říká Richard Elphic, vědecký pracovník mise LADEE na NASA’s Ames Research Center in California’s Silicon Valley. „Avšak když Měsíc procházel některým z těchto pozorovaných proudů meteoroidů, bylo vyvrženo dostatečné množství vodní páry, které stačilo na to, abychom ji byli schopni detekovat. A pak, když jev skončil, přítomnost H2O nebo OH pominula.“

Vědci zabývající se výzkumem Měsíce často používají termín „voda“, přičemž mají na mysli jak H2O, tak i hydroxylovou skupinu OH. Vypočítali, jak velké množství H2O a OH je přítomno na Měsíci a s jakým množstvím vody mohou budoucí mise k Měsíci počítat.

Sonda LADEE nad povrchem Měsíce Autor: NASA
Sonda LADEE nad povrchem Měsíce
Autor: NASA
Sonda LADEE, která byla navržena a vyrobena v NASA’s Ames Research Center in California’s Silicon Valley, detekovala vodní páru prostřednictvím přístroje Neutral Mass Spectrometer, který vyrobila společnost Goddard Space Flight Center. Sonda obíhala kolem Měsíce od října 2013 do dubna 2014 a shromažďovala detailní informace o struktuře a složení měsíční atmosféry, nebo přesněji „exosféry“ – slabé plynné obálky kolem Měsíce.

K uvolnění vody musí meteoroidy proniknout do hloubky nejméně 8 cm pod povrch. Pod touto absolutně suchou svrchní vrstvou se nachází tenká přechodová vrstva, která je hydratovaná, kde molekuly vody pravděpodobně ulpěly, když pronikly částí horniny a kamenů nazvaných regolit.

Z měření vody v exosféře astronomové vypočítali, že hydratovaná vrstva obsahuje koncentrace vody v rozsahu 200 až 500 ppm (parts per million), tj. přibližně 0,02 až 0,05 % podle hmotnosti. Tato koncentrace je mnohem nižší než u nejvyprahlejší pozemské horniny. Výsledky jsou v souladu s dřívějšími výzkumy. Měsíční hornina je tak suchá, že bychom potřebovali více než jednu tunu regolitu, abychom získali 16 uncí, tj. 28 gramů vody.

Protože hornina na povrchu Měsíce je nakypřená v důsledku častých dopadů meteoroidů, částice o velikosti zhruba 5 mm mohou proniknout dostatečně hluboko a uvolnit tak obláčky vodní páry. S každým novým dopadem malá rázová vlna rozptýlí a vyvrhne vodu z okolní oblasti.

Když proud meteoroidů doslova prší na lunární povrch, uvolněná voda se stane součástí měsíční exosféry a rozptýlí se v ní. Přibližně dvě třetiny této vodní páry unikne do okolního kosmického prostoru, zatímco zbývající jedna třetina dopadne zpět na povrch Měsíce.

Tyto objevy mohou pomoci vysvětlit depozity ledu v ledových pastích ve stínu kráterů poblíž měsíčních pólů. Většina známé vody na Měsíci v ledových kapsách, kde jsou teploty tak nízké, že zde vodna a další těkavé látky v povrchových vrstvách zůstávají stabilní velmi dlouhou dobu, snad až několik miliard roků. Dopady meteoroidů mohou transportovat tuto vodu do okolí ledových pastí.

Víme, že část vody musí pocházet z Měsíce, protože uvolněné množství vody je větší než množství vody v dopadajících meteoroidech,“ říká Dana Hurley, Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory, další z autorů článku.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] nasa.gov
[2] astronomylovers.com

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí



O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Sonda LADEE, Dopady meteoroidů, Voda na Měsíci, Měsíc Země


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »