Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Ještě není v cíli a už láme rekordy
Vít Straka Vytisknout článek

Ještě není v cíli a už láme rekordy

Sonda Juno bude takto létat okolo Jupiteru
Autor: NASA

Americká sonda Juno v současné době není z pohledu zájemce o vesmír nijak zajímavá, vždyť jen letí prostorem a k planetě Jupiter dorazí až skoro za půl roku. Zdání ale klame – v lednu se robotický průzkumník stal nejvzdálenějším kosmickým plavidlem, spoléhajícím na sluneční baterie.

Poloha sondy Juno ve sluneční soustavě k 8. lednu 2016 Autor: NASA
Poloha sondy Juno ve sluneční soustavě k 8. lednu 2016
Autor: NASA
Juno startovala ze Země v srpnu 2011 na raketě Atlas V a v době, kdy opouštěla okolí modré planety, její tři velké solární panely generovaly celkem 14 kW energie. V době dosažení orbity kolem Jupiteru, což bude 4. července, bude sonda dostávat už jen asi 500 wattů, jelikož Jupiterova vzdálenost od Slunce je oproti Zemi pětinásobná. Odpovědní činitelé se však při konstrukci sondy rozhodli pro tuto cestu jednak kvůli vylepšení technologií a zvýšení efektivity solárních panelů, hlavně za to ale mohly tenčící se zásoby plutonia, použitelného do generátoru energie kosmických sond, jaký napájel/napájí mise jako Voyager, Pioneer, Curiosity, New Horizons, Cassini či Galileo.

Juno dorazí ke gigantovi sluneční soustavy v americký Den nezávislosti, tedy 4. července, a zážeh motorů sondu navede na vysokou eliptickou orbitu, která provede průzkumníka okolo celé planety jednou za 53 dní. Tím začne zhruba 20měsíční primární mise, mající za cíl nahlédnout „pod pokličku“ Jupiterovy husté atmosféry a poodhalit vnitřní strukturu objektu, hlavně konečně zjistit, zda je tam pod hustými mračny opravdu nějaké pevné jádro. Další manévr v říjnu letošního roku sníží orbitu sondy Juno pouhých 5 000 km nad hranici atmosféry Jupiteru (jehož průměr se pohybuje kolem 100 tisíc kilometrů) a navede sondu na dráhu, po níž obletí obří planetu každé 2 týdny. Původní plán mise počítal s jinou orbitou, tato improvizace však pomůže splnit hlavní vědecká pozorování dříve, pro případ nějaké poruchy.

Juno to nebude mít jednoduché, vzpomeňme si už jen na to, kolik vydává Jupiter do okolí radiace. Představte si, že jdete na rentgen do nemocnice, teď si dávku záření, kterou dostal dejme tomu zlomený prst, vynásobme číslem 100 milionů a dostaneme se na hodnotu radioaktivního záření, která bude působit na družici na takové nízké dráze kolem Jupiteru. Inženýři proto udělali jistá opatření, například řídící počítače sondy budou uzavřeny v titanové schránce na vrcholku plavidla, která sama váží asi 220 kilogramů, solární panely jsou zase potaženy dvojitou ochrannou vrstvou. Počítá se s tím, že silná radiace je časem zničí a budou poskytovat čím dál méně energie, nemělo by k tomu ale ještě dojít během 20měsíční primární mise.

Technici připravují obrovské solární panely pro sondu Juno Autor: NASA/JPL
Technici připravují obrovské solární panely pro sondu Juno
Autor: NASA/JPL
Nesmíme zapomínat ani na okolní teplotu takhle slušně daleko od Slunce, cca polovina energetického příjmu Juno jde na udržení přijatelné teploty na palubě pro bezproblémové funkce elektroniky, zbylá polovina musí postačit pro provoz řídících a komunikačních systémů plus sedmi vědeckých přístrojů a barevné kamery pro snímkování Jupiteru z nízké dráhy (panečku, to budou obrázky!).

Třináctého ledna se Juno na své cestě k Jupiteru ocitla 793 milionů kilometrů od Slunce a pokořila rekord evropské sondy Rosetta o nejvzdálenější kosmické plavidlo napájené solárními panely. Tady je ovšem zajímavé si všimnout, že Evropa nikdy nevypustila sondu, které by dodával energii radioizotopový generátor, jaký používají Američané třeba na Cassini či New Horizons, první evropská mise do vnější sluneční soustavy, mise JUICE pro výzkum měsíců Jupiteru (start 2022), bude opět spoléhat na solární panely a využije technologií a postupů, demonstrovaných misí Juno.

Sluneční články by měla mít i budoucí americká sonda určená k průzkumu Jupiterova měsíce Europa, skrývajícího asi podpovrchový oceán s možností života.

Závěrem ještě dodejme, že tři solární panely sondy Juno měří na délku asi 9 a na šířku 3 metry a sestávají z celkově 18 698 samostatných buněk, vyrobených z křemíku a arsenidu galia.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Spaceflightnow.com 21. 1. 2016
[2] Sonda Juno na anglické wikipedii



O autorovi

Vít Straka

Vít Straka

Vít Straka je český popularizátor astronomie a zejména pak kosmonautiky. Narodil v roce 1991, v současnosti žije na Hodonínsku, je členem Astronautické sekce ČAS a studuje Masarykovu univerzitu v Brně. Do jisté míry vděčí za svůj zájem o vesmír a kosmonautiku brněnskému planetáriu vlastně, protože v dětství jej zde zaujaly záběry postav, které v podivných skafandrech skákaly po Měsíci. Nejdříve vyděsily, pak podnítily zájem a odstartovaly bádání v kosmounautice. V redakci Astro.cz působí od roku 2008 a publikuje zde především články o vesmírných misích a Sluneční soustavě. Kromě Astro.cz dlouhodobě spolupracuje s časopisem Tajemství vesmíru, věnuje se přednáškové činnosti či popularizaci astronomie a kosmonautiky v rozhlase. V kosmonautice rád spatřuje její přínosy lidstvu, které třeba nemusí být na první pohled zřejmé. Osobně potkal již více než dvě desítky astronautů a kromě vesmíru a kosmonautiky patří k jeho koníčkům zvířata, historie či slézání vysokých budov a staveb. Kontakt: vitek.straka@seznam.cz.

Štítky: NASA, Sonda JUNO, Jupiter


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »