Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Komety mohou vznikat i srážkami planetek mezi Marsem a Jupiterem

Komety mohou vznikat i srážkami planetek mezi Marsem a Jupiterem

P/2010 A2 (LINEAR) - HST detail
P/2010 A2 (LINEAR) - HST detail
Nedávno pozoroval Hubbleův kosmický dalekohled kometu prapodivného tvaru písmene X. Ukázalo se, že jde ve skutečnosti o výsledek srážky dvou planetek. Událost se odehrála v hlavním pásu planetek mezi drahou Marsu a Jupiteru. O tom, že se asi nejednalo o první případ a že komet v hlavním pásu obíhá více, hovoří dr. Petr Scheirich z Astronomického ústavu AV ČR.

Bylo to poprvé, co byla taková srážka pozorována?
Nevíme to zcela určitě. V roce 1996 byla pozorována kometární aktivita u původně asteroidálního objektu hlavního pásu, těleso poté dostalo kometární označení 133P/Elst-Pizarro. V komě ani ohonu komety ale nebyl pozorován žádný plyn, ale pouze prach. Spekulovalo se tudíž o tom, že by mohlo jít o srážku planetek. Jenže v roce 2002 a pak i v roce 2007 byla kometární aktivita u tohoto tělesa pozorována znovu. A to byly roky, kdy těleso procházelo přísluním, bylo tedy zřejmé, že ta aktivita souvisí spíše s přibližováním ke Slunci.

Znamená to, že i v hlavním pásu mezi planetkami pozorujeme komety?
Moc jich není, ale ano, pozorujeme. Ponechme stranou kometu Encke, což je zřejmě ledové těleso, které se pouze změnami dráhy dostalo mezi planetky. Kromě ní známe v tuto chvíli pět takzvaných komet hlavního pásu, jedna z nich je ta nedávno pozorovaná pomocí HST, kde se ukázalo, že jde s velkou pravděpodobností o srážku planetek, a vůbec první touto kometou byla již zmíněná Elst-Pizarro.

A ty ostatní komety, pokud to nejsou ledová tělesa, jsou aktivní proč?
To je další věc, která se pořádně neví, ale ono to nakonec s těmi srážkami planetek může souviset. Planetky ve vnějších oblastech hlavního pásu, kde tyto komety pozorujeme, nemusejí být čistě kamenná tělesa. Předpokládá se, že obsahují nějaké množství těkavých látek - vodního ledu a ledů jiných lehkých sloučenin. Na povrchu zřejmě tyto látky už nejsou, to bychom ostatně pozorovali těch komet mnohem více, ale stačí poměrně malá vrstva, tak 1 m, regolitu, což je sypký materiál na povrchu, která tyto látky udrží v podobě ledu uvnitř planetky po prakticky neomezenou dobu. A pak je jen třeba, aby se dostaly na povrch a začaly se vypařovat působením slunečního záření. A to může způsobit srážka s jinou planetkou. Ta může planetku takříkajíc "odemknout", aby se z ní stala kometa.

Říkal jste ale, že u komety Elst-Pizarro byl pozorován jen prach a ne plyny…
Ono toho plynu může být tak málo, že jej pozemskými přístroji nejsme schopni rozlišit. A protože unikající plyn sebou bere obrovské množství prachu, pozorujeme především ten.

Srážky planetek se odehrávají velkými rychlostmi, jak je možné že po takové srážce není planetka rozmetána na kusy a můžeme ji stále pozorovat jako kometu?
Jsou to opravdu velké rychlosti, v hlavním pásu se planetky srážejí rychlostmi typicky okolo 5 km/s. Výsledek srážky ale závisí i na velikosti dopadajícího tělesa. Pokud se srazí dvě srovnatelně velké planetky, výsledkem je jejich destrukce na malé kusy. Protože ale počty planetek se strmě zvedají s jejich zmenšujícími se rozměry, je vždy mnohem větší pravděpodobnost, že se planetka srazí s impaktorem o mnohem menším rozměru než má ona sama, a ten ji na kusy neroztrhá.

A jaká tato pravděpodobnost je? Je to běžný jev, nebo jsme měli obrovské štěstí, že se něco takového podařilo pozorovat?
To se neurčuje snadno, protože neznáme počty těchto impaktorů, tedy malých planetek o rozměru dejme tomu desítky metrů, v hlavním pásu. Nějaké řádové odhady ale existují, a z nich vychází, že by k takové srážce mělo dojít jednou za rok až za několik desítek let. Což není daleko od toho co pozorujeme: v průběhu 14 let, od roku 1996 do současnosti, jsme pozorovali celkem 5 těchto komet hlavního pásu, jejichž aktivita nejspíše nějak souvisí se srážkami planetek.

Mluvil jste o odemykání planetek - je tedy možné, že i u planetky, jejíž srážku pozoroval HST, došlo k takovému odemknutí, a že bude projevovat nadále kometární aktivitu opakovaně?
Nechejme se překvapit. Toto těleso je ale trochu výjimečné tím, že se nachází na rozdíl od ostatních komet hlavního pásu ve vnitřních oblastech hlavního pásu, kde se výskyt těkavých látek uvnitř planetek už moc nepředpokládá. Dále je to těleso velice malé, s průměrem asi 150 m, což jsou objekty které běžně nemáme šanci v hlavním pásu pozorovat, a nyní jej vidíme jen díky tomu obrovskému oblaku prachu který se okolo něj vytvořil. Pokud kometární aktivita ustane, stane se planetka nepozorovatelnou a zřejmě ji ztratíme.

Přepis rozhovoru, který vysílal Český rozhlas Leonardo 27. února 2010 v pořadu Nebeský cestopis. Otázky pokládal Petr Sobotka.




O autorovi

Petr Sobotka

Petr Sobotka

Petr Sobotka je od r. 2014 autorem Meteoru - vědecko-populárního pořadu Českého rozhlasu. 10 let byl zaměstnancem Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově. Je tajemníkem České astronomické společnosti. Je nositelem Kvízovy ceny za popularizaci astronomie 2012. Členem ČAS je od roku 1995.



20. vesmírný týden 2026

20. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 11. 5. do 17. 5. 2026. Měsíc bude v novu. Na večerní obloze se pomalu jasná Venuše níže nad obzorem blíží výše ležícímu Jupiteru. Ve čtvrtek 14. 5. nastane zatmění Europy měsícem Io. Aktivita Slunce je nízká, ale mohla by se zvýšit s tím, jak se natáčí jedna docela aktivní oblast. Kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) se objevila i v astronomickém snímku dne NASA od českých astronomů. SpaceX už se blíží dalšímu testovacímu letu Super Heavy Starship. Sonda Psyche proletí na cestě k asteroidu kolem planety Mars. Aleš Svoboda ukončil základní výcvik v ESA. K ISS se má vydat nákladní Dragon a k čínské stanici Tiangong nákladní Tianzhou 10.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M92

Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »