Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Objeven třetí Van Allenův radiační pás

Objeven třetí Van Allenův radiační pás

Van Allenovy radiační pásy Země Autor: NASA/Van Allen Probes/Goddard Space Flight Center
Van Allenovy radiační pásy Země
Autor: NASA/Van Allen Probes/Goddard Space Flight Center
Vědci NASA objevili ještě jeden – třetí, doposud nepozorovaný – radiační pás obklopující Zemi. Jeho původ zatím nebyl uspokojivě vysvětlen. Nový radiační pás byl objeven na základě dat z dvojice družic s názvem Van Allen Probe, které byly do kosmu vypuštěny v srpnu minulého roku. „Nevíme, zda se jedná o trvalý či krátkodobý jev. Příroda nás stále ještě překvapuje.“

Spolupracovníci NASA předpokládají, že tento objev může změnit naše současné vědecké představy o radiačních pásech Země, které byly objeveny v roce 1958 přístroji na palubách prvních amerických a sovětských družic. Jedná se o oblasti zemské magnetosféry, ve kterých se soustřeďují nabité částice o vysokých energiích, především protony a elektrony. Jejich detailní výzkum je důležitý pro uskutečnění pilotovaných letů do vzdálenějšího vesmíru, kdy existuje nebezpečí zvýšeného vlivu radiace na organismus člověka při průletu touto oblastí.

Vědci již dlouho vědí, že Zemi obklopují dva trvale existující pásy pojmenované Van Allenovy radiační pásy. Třetí nově objevený pás se nacházel uprostřed mezi dvěma již známými oblastmi. O objev se zasloužila dvojice vědeckých družic NASA pojmenovaných Van Allen, které byly na oběžnou dráhu vypuštěny v srpnu 2012. Objev nového pásu naznačuje, že tyto oblasti, které vědci studují již více než 50 let, jsou mnohem záhadnější, než jsme si doposud mysleli. Zjištění, co způsobilo vznik třetího prstence, může pomoci ochránit satelity před škodlivými dávkami kosmického slunečního záření.

Dvojice družic k výzkumu radiačních pásů Země Autor: JHU/APL
Dvojice družic k výzkumu radiačních pásů Země
Autor: JHU/APL
Nabité částice jsou působením zemského magnetického pole polapeny a uvězněny ve dvou odlišných oblastech, kde vytvářejí zmiňované Van Allenovy pásy. Vnitřní pás, který se rozkládá ve vzdálenosti 1600 až 12 900 km od zemského povrchu, je velmi stabilní. Avšak vnější radiační pás, který se rozkládá ve vzdálenosti 19 000 až 40 000 km od povrchu Země, může být velmi proměnlivý. V průběhu několika minut či hodin v něm uvězněné elektrony mohou být urychleny na rychlosti blízké hodnotě rychlosti světla.

Nikdo si není jistý tím, čím jsou způsobeny tyto „urychlující události“, i když se zdá, že mají něco společného se sluneční aktivitou, která ovlivňuje zemské magnetické pole.

„Je to jedna z klíčových otázek, na které hledají odpověď obě družice přímo na místě, uvnitř radiačních pásů,“ říká Daniel Baker, University of Colorado, Boulder. „Jak tyto kosmické urychlovače, fungující pouze několik tisíc kilometrů nad našimi hlavami, urychlují elektrony na tak mimořádně vysoké energie?“

Když družice Van Allen zahájily 1. 9. 2012 sběr dat, jedna z těchto záhadných událostí již byla v běhu. „Zahájili jsme pozorování právě uprostřed této události,“ říká Daniel Baker. „Co jsme očekávali, to jsme také viděli, když jsme získali první data: dva rozdílné a samostatné radiační pásy.“

To se k překvapení vědců změnilo o den později, kdy se vytvořil nový radiační pás mezi známým vnitřním a vnějším pásem. „Viděli jsme jeho vývoj doslova na vlastní oči,“ říká Daniel Baker. Nový prostřední pás byl relativně úzký a elektrony, které se v něm nacházely, měly energii v rozmezí 4 a 7,5 MeV (megaelektronvoltů), tedy přibližně stejnou, jakou mají nabité částice ve vnějším radiačním pásu v okamžiku jejich urychlení.

Van Allenovy radiační pásy Země Autor: NASA/LASP
Van Allenovy radiační pásy Země
Autor: NASA/LASP
Ačkoliv vnější prstenec není příliš stálý, nový prostřední prstenec stěží vydržel následující čtyři týdny. Pak přišla rázová vlna, pravděpodobně spojená se zvýšením sluneční aktivity, která 1. října 2012 „vymazala“ tento nový radiační pás.

Není zřejmé, z čeho a jak se prostřední radiační pás vytvořil, říká Daniel Baker. Elektrony mohly být vytrženy z vnějšího Van Allenova pásu a dopraveny blíže k Zemi, načež byly uvězněny uprostřed mezi vnějším a vnitřním pásem. Nebo mohla být zvýšena jejich energie v blízkosti Země, odkud byly vystřeleny do větší vzdálenosti.

Pochopení jevu, ke kterému zde došlo, by mohlo být důležité z důvodu ochrany umělých kosmických těles před poškozením kosmickým zářením, říká Yuri Y. Shprits (University of California, Los Angeles), který nebyl členem výzkumného týmu. Zabývá se však teoretickým vysvětlením, které, jak doufá, bude již brzy publikováno. „Ve skutečnosti představuje tento jev velmi důležitou otázku a velmi významnou záhadu,“ říká Yuri Shprits.

Žádný jiný další příklad přechodné existence radiačního pásu nebyl doposud zaznamenán, je příliš brzy, abychom mohli odpovědět na všechny otázky, říká Daniel Baker. „Zkoušíme si představit, jak to všechno funguje.“

Související článek: Nové družice k výzkumu radiačních pásů Země

Zdroj: www.newscientist.com
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: NASA, Van Allenovy pásy, Země


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »