Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Obří skvrny na Slunci viditelné i okem

Obří skvrny na Slunci viditelné i okem

Obří sluneční skvrny 4. září 2017
Autor: NASA/SDO

Slunce jako by se chtělo zavděčit i těm, kteří nemohli 21. srpna pozorovat jeho úplné zatmění. Stačí si nasadit sluneční brýle nebo například svářečský filtr, zaklonit hlavu a sledovat pihy na sluneční kráse vyvolané magnetickým polem.

Sluneční aktivita kolísá v jedenáctiletém cyklu. To je známá věc doložená pozorováními už od roku 1755. Právě probíhající cyklus má pořadové číslo už 24. Díky téměř nepřetržitému pozorování Slunce pozemskými i kosmickými dalekohledy máme naši hvězdu pod dozorem a nemůžeme si stěžovat na nedostatek dat. Z nich vyplývá, že posledního maxima dosáhla sluneční aktivita v dubnu 2014. Proto je neobvyklé, když se obří skvrny na Slunci objeví i během minima aktivity, které prožíváme v současné době. O to větší potěšení astronomům současná situace přináší.

Skupiny skvrn označené čísly 2673 a 2674 se pomalu pohybují přes sluneční kotouč. Protože se Slunce otáčí kolem své osy, mění se i pozice skvrn vůči nám. Na rovníku se Slunce otáčí nejrychleji, zhruba jednou za 25 dní, zatímco blízko pólu jednou za 35 dní. Trvá to tedy zhruba dva týdny, než při pohledu ze Země přeletí skvrna celou polokouli. Dnes 4. září jsou zhruba v polovině své cesty, uprostřed kotouče a zároveň nejlépe pozorovatelné.

Současné skvrny na Slunci jsou několikrát větší než planeta Země. Velká sluneční aktivita, o níž přítomnost skvrn svědčí, by mohla za určitých okolností vyvolat na Zemi polární záři.

Sluneční skvrny jsou viditelné i okem. Samozřejmě bez ochrany zraku je nebezpečné se do Slunce dívat a bolest nám to ani nedovolí. Speciální sluneční brýle prodávané např. na hvězdárnách (nikoli obyčejné sluneční brýle!) nebo svářečské sklo třídy alespoň 13 umožňují bezpečné pozorování. Takto vyzbrojeným okem spatříte na Slunci větší a menší skvrnu. Žádné detaily ale nečekejte, oko ukáže skutečně jen tečky.

Bezpečné je dívat se na skvrny dalekohledem jenom ve dvou případech – buď si budete obraz promítat na papír, nebo musíte mít speciální ochranný filtr. Dalekohled pak ukáže zajímavé detaily. Zjistíte, že skvrny nejsou po celém svém povrchu stejně tmavé. Tmavší část se nazývá umbra (stín) a světlejší penumbra (polostín). Kolem skvrn bývají naopak vůči průměru slunečního povrchu světlejší místa.

Magnetogram slunečního povrchu ukazuje na souvislost magnetického pole a skvrn. Autor: SDO/NASA
Magnetogram slunečního povrchu ukazuje na souvislost magnetického pole a skvrn.
Autor: SDO/NASA

Stručně řečeno, skvrny vznikají na Slunci v místě, kde magnetické pole brání horkému plazmatu dostat se z nitra až na povrchu.  Nejsou tedy nic jiného, než chladnějšími místy (asi o 1500 stupňů) než je zbytek slunečního kotouče. I tak jsou rozpálené na asi 3500 stupňů Celsia. Kdyby celé Slunce zhaslo a zbyla z něj jen jedna obří sluneční skvrna, stejně byste si při jejím svitu mohli číst!

Stále se objevují spekulace, jestli mají sluneční skvrny vliv na člověka. Nebylo nic takového prokázáno. Skvrny budou na Slunci ještě několik dní. Pokud se vám něco během té doby přihodí, nesvádějte to prosím na ně...




O autorovi

Petr Sobotka

Petr Sobotka

Petr Sobotka je od r. 2014 autorem Meteoru - vědecko-populárního pořadu Českého rozhlasu. 10 let byl zaměstnancem Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově. Je tajemníkem České astronomické společnosti. Je nositelem Kvízovy ceny za popularizaci astronomie 2012. Členem ČAS je od roku 1995.

Štítky: Sluneční skvrny, Slunce


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »